Stroj, který by mohl jezdit na obyčejnou vodu z vodovodu, vypadá možná jako naprostá utopie. Každý žáček však ví, že voda se skládá z kyslíku a vodíku. A právě vodík je jedním z nejlepších paliv. Jak jej však z vody dostat, aby se celý proces stále vyplatil? Napomoci by mohl speciálně upravený virus. 
Doby, kdy se mikrobiologové zabývali studiem virů pouze kvůli tomu, aby mohli účinněji léčit lidi, zvířata či rostliny, patří již dávno minulosti. Neobyčejné vlastnosti některých z nich napomáhají například genetickým inženýrům při přenášení genů a úpravě již existujících organismů, svou cestu si našly ale i do elektrotechniky, například k výrobě zvláště drobných a efektivních baterií. Zcela nedávno se v odborném časopise Nature Nanotechnology objevila společná studie vědců z Massachusettského technologického institutu (MIT) a Harvardovy univerzity, která virům přisoudila ještě další, dříve nečekanou úlohu: budou napomáhat rozkladu vody na vodík a kyslík prostřednictvím běžného viditelného světla. A jak má vlastně tato takřka zázračná technologie fungovat? Vědci propojili vlastnosti tří základních komponent: katalyzátoru, fotosyntetizující látky a jakéhosi „lešení“, které oběma umožní efektivně spolupracovat. Jako lešení poslouží právě upravený virus. Na jednom jeho konci se nachází molekula katalyzátoru, v tomto případě oxidu iridia, na druhém konci je zase umístěna molekula fotosenzitivního pigmentu, porfyrinu (tedy látky strukturně příbuzné např. chlorofylu), v jehož centru je umístěn atom zinku. Porfyrin zachytí energii slunečného záření a skrze virus, který funguje jako tenký drátek, ji přesune na svůj druhý konec, kde aktivuje katalyzátor. Právě ten pak rozloží vodu na její dva základní stavební kameny, vodík a kyslík. Vedoucí vědeckého týmu Angela Belcherová vidí budoucnost velmi optimisticky. „To, co se nám podařilo, znamená možná otevření dveří do zcela nové etapy výroby paliva,“ neskrývá vědkyně své nadšení.
