K čemu jsou nám dobří domácí hlodavci?
Hlodavci jistě nepatří mezi nejoblíbenější zvířata na světě. Už jen pouhé zahlédnutí myši či krysy dokáže nejednu slečnu či paní přivést na pokraj nervového zhroucení. A přece mezi zvířátky s ostrými řezáky najdeme nejedno domácí zvíře. Některá slouží spíše pro obveselení, řada z nich je však vysloveně užitečná.
Historie soužití lidí a hlodavců sahá daleko před moment, kdy si lidé začali vytvářet zásoby obilí, které myším tak zachutnaly. Pro člověka znamenali hlodavci, kteří v přírodě patří k nejhojnějším zvířatům vůbec, tradiční a důležitý zdroj potravy. Jejich hojnost a také nepatrná velikost lidi dlouho nenutila k vážnějším snahám o jejich domestikaci – kdo dostal chuť na veverčí pečínku, mohl si ji v klidu ulovit. Častějšímu pěstování v zajetí bránilo často také to, že myši, krysy či veverky bývají v řadě kultur považovány za nečistá zvířata, a jejich pojídání je proto zakázáno.
Morče, tys nejlepší přítel můj…
Jihoamerické velehory Andy jsou původním domovem snad nejznámějšího a nejrozšířenějšího ze všech domácích hlodavců – morčete (Cavia porcellus). Genetické studie prokázaly, že dnešní domácí formy morčat mají původ u několika žijících druhů zároveň (Cavia aperea, C. fulgida, C. tschudii). Skutečné „divoké domácí morče“ bychom tedy v přírodě těžko hledali. Všechny divoce žijící druhy však mají jedno společné – jsou podstatně štíhlejší a také mnohem nenápadněji zbarvená než nejrůznější vyšlechtěné formy. Morčata patří k velmi dávným lidským společníkům. Vědci předpokládají, že byla na území dnešního Peru, Ekvádoru a Bolívie domestikována okolo roku 5000 př. n. l. A proč si dávní obyvatelé And vybrali právě morče? Za jeho oblibou se skrývá především jeho relativní nenáročnost, schopnost dobře se rozmnožovat v zajetí, ale v neposlední řadě i jeho roztomilost a ochota nechat se hladit. Lidem poskytuje především velmi výživné maso, využívá se však i v lidové medicíně a při nejrůznějších náboženských obřadech. Pro medicínské účely jsou ostatně morčata využívána dodnes, dobře se hodí zejména pro testování chorob, jako je juvenilní cukrovka, tuberkulóza či kurděje.
Kapybara, „selátko“ mezi hlodavci
Známé jihoamerické hlodavce kapybary můžeme bez nebezpečí velkého zjednodušení považovat za jakási „přerostlá morčata“. Stejně jako ona totiž patří do druhově sice nepříliš početné, ale hospodářsky velmi významné čeledi morčatovitých (Caviidae). V přírodě se kapybara vyskytuje ve dvou druzích (Hydrochoerus hydrochaeris a H. isthmius) v bažinatých oblastech Střední a severu Jižní Ameriky. Prakticky většinu života tráví ve vodě, o čemž svědčí i její starší český název plavoun. Maso kapybar chutná podobně jako vepřové, je také podobně tučné. Zvláště ceněná je i jejich kůže, která poskytuje surovinu pro výrobu těch nejjemnějších kožených rukavic. Jako domácí zvířata se kapybary pěstují poměrně zřídka, největší farmy nalezneme především v oblasti Llanos ve Venezuele. Jejich pěstování je však velmi ekonomické. Například ve srovnání s nejběžnějším zdrojem masa v Jižní Americe, skotem, jsou kapybary při přeměňování živin na svalovou tkáň 3x efektivnější! Zajímavostí je, že kapybary jsou také poměrně inteligentními zvířaty. Když se pěstují jako domácí mazlíčkové, dokáží se podobně jako psi či prasátka naučit mnoho triků a poslouchat na řadu povelů.
Nutrie na kabát i na maso
Mezi další běžně pěstované hlodavce, kteří taktéž pocházejí z jihoamerického kontinentu, patří i nutrie říční (Myocastor coypus), jediný současný zástupce čeledi nutriovitých. Nutrie byly dříve běžným zjevem bažinatých i pralesních oblastí od Bolívie po Argentinu, v současné době jsou zde však čím dál vzácnější. V průběhu 19. století začaly být nutrie pěstovány na farmách, nejprve ve své domovině (zejména v Argentině), postupně se však šířily do Evropy, Severní Ameriky a Asie. Z těchto farem pak začaly unikat do volné přírody, a dnes se proto jedná o prakticky kosmopolitní druh. (Například u nás jsou nutrie hlášeny již z 8 % procent plochy území ČR.) Jako všechna vodní zvířata mají i nutrie velmi kvalitní kožešinu. V dnešní době zájem o ně upadá, v České republice se kůže už prakticky nevykupují. Posledním využitím nutrií je tedy jejich maso, které patří vedle drůbeže a masa králičího mezi nejzdravější masa vůbec. U nás trh s nutriím masem prakticky neexistuje, ve velké oblibě je však stále v asijských oblastech Ruska, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, kde je běžně prodáváno jako levné „maso chudých“.
Velekrysy z Afriky i Asie
Země starého světa nebyly pro domácí hlodavce nikdy zemí zaslíbenou tolik jako Jižní Amerika. Jejich nástup se totiž prakticky zastavil díky zdomácnění jiných drobných savců, králíků, svou roli sehrálo možná i to, že je jejich pojídání je zakázáno ve Starém zákoně. Pojídání myší, krys a veverek mělo navíc vždy punc „nečistého“, případně jídla „chudiny“. I přesto zde však několik pokusů o jejich zdomácnění přece jen proběhlo. Řeč je v první řadě o afrických druzích kryse obrovské (Cricetomys gambianus), dosahující váhy okolo 1,5 kg, a řekomyši africké (Thryonomys swinderianus), gigantické „kryse“ vážící až 5,5 kilogramu! Oba tyto druhy jsou mezi chudými i boháči vyhledávanou lahůdkou a ve volné přírodě byly proto prakticky vyhubeny. V posledních 30 letech se proto přestěhovaly do kotců „krysích“ farem, úspěchy slaví zejména v Nigérii a v Beninu. V jihovýchodní Asii jsou zase běžnou součástí jídelníčku krysám podobné bandikoty (r. Bandicota), většina pokusů o jejich zdomácnění však vyšla naprázdno.
Dlouhý seznam domácích mazlíčků
Dnes se s hlodavci setkáme přece jen nejčastěji v kotcích či teráriích, kde je lidé pěstují tu pro obveselení, tu jako laboratorní zvířata či potravu pro jiné domácí tvory. Nejdelší tradici má pěstování běžné myši domácí (Mus musculus). Poprvé ji zmiňuje již nejstarší vydání čínského slovníku Erya z doby asi 1100 př. n. l., na počátku 17. století se do Evropy rozšířilo z Japonska. Příbuzní myší, potkani (Rattus norvegicus), jsou pěstováni v zajetí mnohem kratší dobu. Jejich původní pravlastí je centrální Asie (Čína, Mongolsko), v Evropě jsou však prokazatelně přítomni přinejmenším od roku 1553, kdy je ve svém díle Historiae animalium popsal švýcarský přírodovědec Conrad Gessner. Jejich systematické chování a křížení započalo však až v 19. století, kdy byly využívány pro krvavý sport – krysí štvanice (ang. rat-baiting). (KRYSA JE TOTÉŽ CO POTKAN???) Dnes jsou laboratorní potkani využíváni především pro laboratorní účely či jako módní doplněk extravagantní mládeže. Do blízkého příbuzenstva myší a krys patří i poslední z rodiny neoblíbenějších mazlíčků – křečci, křečíci, pískomilové a tarbíci.
21. STOLETÍ doplňuje:
Předkové dnešních domácích křečků, křečkové zlatí (Mesocricetus auratus), mají původ na Blízkém východě, v oblasti dnešního Turecka a Sýrie. Prakticky všichni pocházejí od jedné samice s dvanácti mláďaty, která byla v divoké přírodě odchycena ve 30. letech minulého století.
Zajíci nejsou hlodavci
Do řádu zajícovců (Lagomorpha) řadíme zajíce, králíky a jihoamerické pišťuchy. Díky své nápadné podobě s křečky či veverkami byli zajícovci dlouho řazeni mezi hlodavce. V roce 1945 však pro ně zoologové vyhradili samostatný řád – těch nápadných rozdílů je přece jen více než dost. Liší se uspořádáním zubů, které je podobné jen na první pohled. První pár řezáků je sice stejně jako u hlodavců ostrý jako dláto, přizpůsobený k ohlodávání tvrdé potravy, hned druhý pár však vypadá o dost jinak. Na rozdíl od hlodavců, u kterých je umístěn vedle prvního páru, mají zajícovci druhý pár řezáků umístěn za nimi zezadu. Na rozdíl od hlodavců dokážou také podobně jako přežvýkavci pohybovat čelistí i do stran a lépe tak potravu rozmělnit. Jejich zvláštností je také uspořádání pohlaví u samců. Na rozdíl od všech ostatních savců (s výjimkou vačnatců) mají šourek s varlaty umístěný před, a nikoliv za penisem. Zoologové se od počátku snaží vyřešit záhadu, komu jsou vlastně zajícovci příbuzní. Postupně se uvažovalo o hmyzožravcích (např. ježcích či rejscích) a dokonce kopytnících. Poslední genetické i paleontologické bádání však potvrzují, že je přece jen třeba vrátit se na začátek a zařadit zajícovce do blízkého příbuzenství hlodavců.
Hlodavci známí i neznámí
Ze všech skupin (řádů), které zoologové mezi savci rozlišují, mají hlodavci jeden neoddiskutovatelný primát. Se svými zhruba 2800 druhy jsou skupinou zdaleka nejpočetnější – tvoří celých 40 % všech savčích druhů! A jedná se o druhy skutečně rozmanité. Nejmenší z nich, drobný tarbíček pákistánský (Salpingotus michaelis), měří sotva 5 cm a váží pouhých 7 gramů. Největší z nich, morčatům příbuzná jihoamerická kapybara (Hydrochoerus hydrochaeris), dosahuje zase velikosti selátka a váhy až 80 kg. S výjimkou Antarktidy dnes obývají všechny kontinenty. Naučili se žít na poušti i ve vodě, na rovníku v oblastech dálného severu. Někteří z nich prakticky nevycházejí z podzemních skrýší (např. rypoši), jiní zase plachtí mezi korunami stromů (poletuchy). Nalezneme mezi nimi i zvířata tak zvláštní, jak jsou bodlinatí dikobrazi či urzoni. Zdaleka nejvíce druhů, celý tisíc, nalezneme v čeledi myšovitých, kam kromě myší řadíme například křečky, plchy, hupkající tarbíky či oblíbené pískomily. Nalezneme mezi nimi ale i skupiny velmi málo početné. Například čeleď bobrovitých má dnes pouhé dva druhy.
Hlodavec jako lovná zvěř
Hlodavci jsou na planetě prakticky všudypřítomní a nebylo by divu, kdyby si lidé nechali tento vydatný zdroj proteinů ujít. Lynwood Fiedler z Centra pro výzkum divoké přírody v coloradském Denveru dokonce napočítal celých 89 druhů, jimiž si lidé nejrůznějších kultur vylepšovali jídelníček. Největší popularitě se hlodavci těšili a těší v Jižní Americe, která je domovinou několika druhů mimořádně vhodných k chovu i klovu. Masu hlodavců se pochopitelně nevyhýbali ani obyvatelé Starého světa. V Africe jsou zvláště populární zejména některé obří druhy myší a krys, dikobrazi a nejrůznější druhy veverek. Ceněnou lahůdkou čínské kuchyně je velký druh sviště, svišť bobak. Na hlodavcích se pochopitelně hodovalo i v Evropě, byť je dnes považováno spíše za výstřelek. Seveřané si dodnes občas rádi přilepší masem lumíků, běžně jsou pojídány i veverky. Na Balkáně (zejména ve Slovinsku) je dodnes ceněná pečínka z myším podobných plchů, kteří jsou zde lahůdkou již od dob antického Říma.
Více se dozvíte:
M. Kořínek: Velká kniha pro chovatele savců, RUBICO, s. r. o., Olomouc
