Nová studie: Proč lvi žerou lidi?

Na čem si nejraději smlsnou afričtí lvi? Přece na zebrách, pakoních či antilopách. Čas od času se však někteří z nich „vymknou z kloubů“ a namísto své obvyklé potravy začnou konzumovat tvory, z nichž mají obvykle strach – lidi.

Nedávno publikovaná studie kalifornských ekologů ukázala, že o chování lvů, zvláště těch lidožravých, stále mnoho nevíme. Na čem si nejraději smlsnou afričtí lvi? Přece na zebrách, pakoních či antilopách. Čas od času se však někteří z nich „vymknou z kloubů“ a namísto své obvyklé potravy začnou konzumovat tvory, z nichž mají obvykle strach – lidi. Nedávno publikovaná studie kalifornských ekologů ukázala, že o chování lvů, zvláště těch lidožravých, stále mnoho nevíme.

Když v březnu roku 1898 dorazil důstojník a pozdější slavný lovec a dobrodruh John Henry Patterson do údolí řeky Tsavo v dnešní jihovýchodní Keni, kde byl pověřen vedením stavby železničního mostu, příliš klidu si neužil.

Ze stanů, kam se na noc ukládali dělníci, začal v noci záhadně mizet jeden člověk za druhým a v táboře se začala šířit panika. Rozsápané a ohryzané mrtvoly, které zbylí dělníci začali nacházet po okolí, nemohly nikoho nechat dlouho na pochybách – po okolí obcházejí lidožravé bestie!

Když řádění pokračovalo i přes zapálené noční vatry a ostnaté zátarasy a vystrašení dělníci začali houfně opouštět místo smrti, rozhodl se Patterson vzít spravedlnost do svých rukou. Prvního ze dvou lidožravých lvů se mu podařilo skolit 9.

prosince 1898, druhý mu unikal pouze o 20 dní déle. Příběh „lidožroutů od řeky Tsavo“ se stal legendou i díky stejnojmenné knize, kterou napsal sám Patterson. Nedávno byl však případ znovu otevřen. Moderní technologie, jimiž se američtí vědci vyzbrojili, vrhly na neobvyklé chování lvů nečekané světlo.

Z lovce lidožroutemOdborný název řádu šelem (Carnivora) můžeme do češtiny doslova přeložit jako „masožravci“. A skutečně – prakticky všechny druhy šelem stojí ve svých biotopech takřka na vrcholu potravních pyramid (čestnou výjimku tvoří druhy všežravé a jediný čistý vegetarián mezi šelmami, čínská panda).

Šelmy však v přírodě našly obrovsky zdatného protivníka. Řeč je pochopitelně o »nahé opici« – člověku. Lidský důmysl i zvláštní způsob života způsobily, že v něm šelmy začaly vidět nebezpečného protivníka.

Dojde-li proto v přírodě k setkání mezi člověkem a šelmou, je na 99 % pravděpodobné, že divoké zvíře sejde z jeho cesty. Existuje však zlomeček případů, kdy šelma před člověkem nejen neuhne, ale bude jej považovat za svůj oběd.

A nejen to. Přejde-li zvíře ze své běžné, namáhavě získávané potravy na snadno ulovitelné lidi, stane pro člověka zákeřným nepřítelem. Díky své poměrně vysoké inteligenci zvíře snadno rozpozná, že člověk není nijak zvlášť dobře vybaven smysly (zejména čichem), a postupně přizpůsobí své lovecké zvyklosti životu lidí.

Namísto obvyklé noci loví většinou ve dne a na svou kořist číhají na neobvyklých místech – v blízkosti jejich sídel a komunikací.

Proč lidé kočkám chutnají? Z velkých koček se na lidožroutskou dráhu vydají nejčastěji tygři, lvi a levharti (viz rámeček). Zprávy o lidožravých jaguárech či irbisech (viz rámeček Velká kočičí rodina) přirozeně také existují, jsou však nesrovnatelně méně početné a často mají spíše povahu báchorek podobných těm o yettim či jiných tajemných tvorech.

Otázkou pro etology, zabývající se chováním zvířat, zůstává, proč vlastně jinak plachá zvířata přejdou na lov lidí? Nabízí se nejjednodušší odpověď – hlad. Mezi jejich kořistí může totiž docházet výrazným výkyvům počtu, například v důsledku živelných katastrof či intenzivního lovu člověkem.

Hlad však rozhodně nemůže být vyčerpávající odpovědí, neboť zdaleka ne všechny hladové šelmy se k přechodu na lidožroutství odváží. Symbolickou poslední kapkou je obvykle nějaký výrazný handicap, díky němuž se šelma ke své obvyklé kořisti nedokáže dostat.

Kdyby se jednalo o vrozenou vadu (např. vadný chrup), nedokázala by se šelma pravděpodobně vůbec dožít dospělého věku. Lidožroutské šelmy proto bývají handicapovány především v důsledku zranění. A kruh se zde zacykluje – zranění, často velmi drastická, jim totiž nezřídka způsobil člověk.

Například lvici, která v Krugerově národním parku v Jihoafrické republice zabila a sežrala domorodého strážce parku, chyběla celá jedna končetina a velká část zubů. Ukázalo se, že zvíře se chytilo do pytláckých želez a při vyprošťování přišla jak o nohu, tak o většinu zubů.

Menší vyhojená zranění se však našla na většině ulovených lidožroutů.

Bezhřívý postrach dělníků Plukovník Patterson, který oba dva lidožrouty od řeky Tsavo skolil, ve své knize tvrdí, že měli na svědomí až 135 obětí. Čím více obětí, tím je přirozeně větší sláva lovce, který své okolí obávaných zabijáků zbavil!

Pattersonův údaj je však v příkrém rozporu s čísly, které prezentovala Ugandská železniční společnost. Ta měla přirozeně zájem na tom, aby byl nahlášený počet obětí co nejnižší, a nahlásila jich tak pouhých 28.

Reálný počet obětí byl proto odhadován okolo 40 lidí. Lvi totiž podle všeho nerozlišovali mezi stavebními dělníky a africkými domorodci, kteří žili všude v okolí, a je tedy pravděpodobně, že si řadu obětí vybrali i mezi „civilisty“. „Komu tedy máme věřit? Nejlepší cestou, jak se dobrat pravdy, bylo obrátit se k nezvratným důkazům,“ říká Justin D. Yeakel z Katedry ekologie a evoluční biologie umiverzity v kalifornském Santa Cruz, který byl vedoucím autorem nové studie.

To se snadno řekne, ale kde si opatřit důkazy pro rozřešení událostí, které se staly před více než 100 lety? Naštěstí pro vědce těla obou bezhřívých lvích samců stále existují. Tedy přesně řečeno, existují jen jejich taxidermické preparáty, čili vycpaniny.

Patterson totiž v roce 1924 prodal trofejní kůže obou lvů Chicagskému muzeu (tehdy za slušnou sumu 5000 dolarů), v němž jsou vystaveny dodnes. V očích vědců však znamenají hlavně dostatek materiálu pro podrobnou srovnávací analýzu.

Pohled na vycpaniny moderní technikou To, po čem tým vědců pod vedením dr. Yeakela pátral, byl takzvaný „izotopový podpis“. A co si má laik pod něčím takovým představit? Tato metoda, kterou vědci rádi nahlížejí do jídelníčků dávných tvorů, spočívá v tom, že každý typ potravy obsahuje jiný podíl izotopů určitých prvků, například uhlíku či dusíku.

Tyto izotopy pak přirozeně přejdou i do těla konzumentů a vědci tak mohou složení potravy zpětně odhadnout. Aby si zajistili dostatek srovnávacího materiálu, odebrali z vycpanin nejprve dostatek vzorků kolagenu ze lvích kostí a keratinu, který je součástí chlupů.

Takto získané údaje pak porovnali se vzorky kostí keňských domorodců z kmene Taitů, které v roce 1929 shromáždil při své archeologické expedici na východ Afriky slavný antropolog Luis Leakey. Jejich výsledky nejspíše překvapily i je.

Podle jejich údajů měli lvi na svědomí skutečně poměrně málo obětí. Jeden z nich podle všeho spořádal 11 lidí, druhý si pak přilepšil 24 Afričany.

Jeden více, druhý méně To, co vědce překvapilo nejvíce, však nebyl poměrně „nízký“ počet obětí, který dělá ze slavného hrdiny Pattersona něco na způsob barona Prášila. Mnohem více zarážející je rozdíl v počtu obětí.

„Obě zvířata přirozeně nepřežívala jen na lidské dietě. Velký podíl na jejich jídelníčku měla i býložravá zvířata, pravděpodobně gazely či impaly, které se v okolí běžně vyskytují,“ upřesňuje dr. Yeakel. Jak si tedy vysvětlit rozdíl v počtu obětí mezi oběma lvy? Podle Yeakelovy domněnky lovili oba lvi společně. Mezi ulovenou kořistí si však jeden z nich vybíral převážně lidské maso, zatímco druhý dal přednost masu gazelímu.

„Myšlenka, že by dva samci chodili společně na lov a každý by dával přednost jiné potravě, je skutečně nová,“ říká další ze členů týmu, dr. Nathaniel Dominy taktéž z kalifornského Santa Cruz. A co podle nich stálo za takto podivným chováním?

„Nejspíše se na tom podílelo více faktorů. Dočasný nedostatek přirozené potravy, dostatek lidí shromážděných okolo stavby železnice a taky zubní problémy jednoho ze samců,“ shrnuje své domněnky dr. Dominy.

„Naše výsledky zdůrazňují komplexitu činností, kterých jsou lvi schopní. Ukazuje se, že velikost a funkci jejich společenství ovlivňuje velmi složitá mezihra mezi investicemi a výtěžky. Nyní vidíme, že naše poznatky o sociálním životě lvů jsou stále na začátku,“ shrnuje dr. Yeakel.

Velká kočičí rodina Kočkovité šelmy patří například se šelmami psovitými či medvědovitými k nejznámějším a nejsnadněji rozpoznatelným skupinám savčího řádu šelem (Carnivora). Odborníci mezi nimi tradičně rozlišují tři vývojové linie, jejichž zástupce si laikové často pletou.

První z nich jsou afričtí gepardi (Acinonychinae). Mezi tyto známé superrychlé šelmy z afrických plání řadí zoologové pouze jeden jediný druh geparda štíhlého. Zdaleka největší počet druhů má další skupina (podčeleď) malých koček (Felinae).

Nejznámější z nich je jistě běžná kočka domácí a její divocí předkové (různí poddruhy kočky divoké), tak například rysi, karakalové, oceloti, manulové či servalové. Největší z malých koček je americká puma, přezdívaná někdy kaguár či stříbrný lev.

Ta svou velikostí předčí nejmenší zástupce ze skupiny velkých koček (Pantherinae), 3 asijské kočky rodu Pardofelis (např. kočka mramorovaná), které byly po dlouhou dobu řazeny mezi kočky malé. K nim byly ostatně přiřazovány i dva druhy rodu Neofelis, tedy obláčkoví levharti.

Typickými velkými kočkami jsou však zástupci rodu Panthera, tedy lev, tygr, levhart (lidově zvaný též pardál či leopard) a jihoamerický jaguár. Od nich byl dříve oddělován do samostatného rodu Uncia i himálajský levhart sněžný neboli irbis.

Podle moderních genetických studií jsou však irbisové ve skutečnosti nejbližší příbuzní tygrů a jejich správné místo je uvnitř rodu Panthera.

Šér Chán a ti druzí Nejznámější literární portrét lidožravé šelmy nalezneme bezesporu v podobě tygra Šér Chána v Knihách džunglí britského spisovatele Rudyarda Kiplinga. I když jsou Kiplingovy popisy z hlediska biologa „pouhou“ krásnou literaturou, přece jen se v nich ozývá cosi biologicky významného.

V průběhu 19. století došlo na indickém subkontinentu k výraznému civilizačnímu pokroku a lidé přicházeli se zvířaty do konfliktu mnohem častěji. Absolutní rekord v počtu obětí drží tygřice známá jako „Champawatský lidožrout“, jejíž lovecký revír se nacházel v severoindickém okrese Kuamon.

Než byla v roce 1911 zastřelena, měla na svědomí neuvěřitelných 430 lidských životů. Za tygry však nezůstali pozadu ani jejich příbuzní, levharti. Pověstný levhart od Panaru, kterého stejně jako champawatskou lidožravou tygřici zastřelil slavný lovec lidožroutů Jim Corbett (v roce 1910) měl na svědomí okolo 400 lidských životů.

Lidožravé chování je poměrně běžné i u lvů. Například dvojice lvích samců z oblasti Sanga v Ugandě měla nakonec na svědomí 128 lidských životů. Poměrně zřídka se setkáváme s lidožravými jaguáry. Za jejich menší chutí na lidské maso stojí buď jejich samotářský způsob života, nebo i to, že jim častěji než běloši padají za oběť indiáni, jejichž počty dlouho nebyly spolehlivě monitorovány.

Lvice, hrdé vládkyně prérií Lvi, kteří dnes volně žijí v několika poddruzích už jen v subsaharské Africe, žijí v typických loveckých smečkách (synepeilia), které mají až několik desítek členů. Tato vlastnost z nich dělá mezi velkými kočkami skutečnou výjimku – ostatní druhy žijí výhradně samotářsky a jakoukoliv menší skupinku vždy tvoří jen matka s dorůstajícími mláďaty.

Za smečkovým životem lvů stojí pravděpodobně jednoduchý důvod. Jejich velikost je nutí vyhledávat poměrně velkou a silnou potravu, jako jsou pakoně či zebry. Takový lov je velmi obtížný a vysilující a spojenectví ve velkých smečkách je proto výhodné.

Úspěšnost sehrané smečky však není velká – vyjde jim průměrně každý pátý pokus. Připočteme-li k tomu skutečnost, že jejich odvěcí nepřátelé, hyeny, jsou vždy připraveni je o kořist obrat, vyjde nám, že smečkový život je pro lvy opravdu výhodný.

Ve lvích smečkách na lov vyrážejí takřka výhradně samice – samčí práce spočívá především v dorážení příliš velkých zvířat (např. buvolů). Pokud však jde o ukájení hladu, bývají samci u jídla první. Bezhříví lidožroutští samci od řeky Tsavo byli však podle všeho samotářskými lovci, kteří spolu tu a tam spolupracovali.

Autor: Michal Andrle
Rubriky:  Příroda
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Špatné zprávy z Austrálie: Tamním ptakopyskům hrozí vyhynutí

Špatné zprávy z Austrálie: Tamním...

Klimatické změny, nadměrné čerpání vody z řek a obecně ztráta přirozeného...
Lanýže v Brně

Lanýže v Brně

Pokud by člověk hledal poklad mezi potravinami, jednalo by se nejspíše o...
Záchranný program Kukang chrání outloně na Sumatře již 6 let

Záchranný program Kukang chrání...

Organizace The Kukang Rescue Program, jejímž cílem je boj proti...
V Liberci poprvé v historii odchovali zoborožce šedolícé

V Liberci poprvé v historii...

Výjimečný chovatelský úspěch zaznamenali ošetřovatelé z pavilonu tropů....
Pstruzi se vrací do šumavského jezera Laka po 50 letech

Pstruzi se vrací do šumavského...

Skvělou zprávu z říjnového průzkumu šumavských jezer přivezli...
Do Zoo Liberec dorazila dvojice tropických ještěrů

Do Zoo Liberec dorazila dvojice...

Pavilon tropů v liberecké zoo má nové obyvatele. Z vídeňské zoologické zahrady...
Panda proti pandě

Panda proti pandě

Černobílé pandy jsou mezi zoology velice oblíbeným cílem a pozorování...
Katastrofa klepe na dveře

Katastrofa klepe na dveře

Scénář jako z katastrofického filmu? I to může hrozit,...
Kvůli kovům v rostlinách se spojí vědci z 30 zemí

Kvůli kovům v rostlinách se spojí...

Kovy v rostlinách – to je téma, které budou společně řešit...
Slunatec nádherný se náležitě představil

Slunatec nádherný se náležitě...

Ačkoliv měří sice jen něco málo přes 40 centimetrů a jeho hmotnost dosahuje...

Nenechte si ujít další zajímavé články

První Šípková Růženka: Záletný král ji znásilní ve spánku!

První Šípková Růženka: Záletný král...

Příběh o krásné princezně, která se v království jednoho dne píchne do...
Skrývá hrad Potštejn skutečný poklad?

Skrývá hrad Potštejn skutečný...

Hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré si nedá pokoj. Po tajemném pokladu kdesi...
Není pilot jako pilot: Roboti mají letadla stavět, udržovat i řídit!

Není pilot jako pilot: Roboti mají...

Americké Air Force nezahálí a pouští se do pomalé revoluce v létání. Do...
Jak funguje závislost?

Jak funguje závislost?

Když se řekne slovo závislost, asi první věc, která se nám...
Wilhelm Frick: Zapomenutý protektor loutka

Wilhelm Frick: Zapomenutý...

„Zejména v budoucnu bude myšlena jako místo pro penzistu na dožití,“...
Kongamato: Létající lebka, která děsí Afriku!

Kongamato: Létající lebka, která...

Nad Kongem se vznáší stín. Vrhá ho tělo netvora, kterému místní říkají kongamato....
Případ Gypsy Blanchardové: Tak trochu jiná mateřská láska

Případ Gypsy Blanchardové: Tak...

Už od malička trpí leukémií a svalovou dystrofií, úsměv její tvář...
Neporazitelný Rocky Marciano: Boxerské legendě dá K.O. až chyba pilota

Neporazitelný Rocky Marciano:...

Dlouhou prohrává na body a vypadá to, že jeho sen se rozplyne. Jenže...
Záludná škytavka: Vědci jí stále nemůžou přijít na kloub

Záludná škytavka: Vědci jí stále...

Oni dva na rande. Dívka je nervózní, proto do sebe kopne sklenku koly. A pak to...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.