Krásný obličej egyptské královny Nefertiti si snad neumíme představit jinak než s výrazným make-upem a očními stíny. Francouzští vědci nedávnou přišli s teorií, že oční stíny nesloužily pouze k ozdobě, ale i jako lék proti bakteriálním infekcím.

Staří Egypťané byli známými parádníky. Kosmetickou péči si dopřávaly ženy, ale i muži a výroba nejrůznějších „malovátek“, tedy látek obsahujících nejrůznější pigmenty, byla téměř samostatným průmyslovým odvětvím. Silné líčení bylo spojené nejen s chutí se zalíbit, ale i s nejrůznějšími náboženskými a magickými obřady, které měly uzdravit nemocné. Nebylo by však možné, že by za touto magií stálo i něco, čemu se může podívat na zoubek dnešní věda?

Olovo v očních stínech
Takové úvahy nejspíše vedly francouzské chemiky z týmu Issu Tapsoba k tomu, aby podrobně prozkoumali 52 vzorků z egyptského make-upu z nádobek, které uchovává muzeum v pařížském Louvru. Postupně v nich odhalili dokonce čtyři různé směsi, které obsahovaly nezvykle vysoký podíl dvou olovnatých solí: minerálů laurionitu (PbCl(OH)) a fosgenitu (Pb2Cl2CO3). Tyto minerály se v přírodě sice vyskytují, v Egyptě jsou však vzácné a egyptští „chemici“ je podle všeho museli syntetizovat sami. Dnes víme, že tyto sloučeniny jsou ve větším množství pro člověka toxické. Takové nečekané zjištění tedy zavedlo další kroky vědců novým směrem. Rozhodli se vyzkoušet, jakým způsobem reagují na přítomnost olova buňky lidské pokožky (keranocyty). Namísto s živými lidmi však pracovali s tkáňovými kulturami vypěstovanými v laboratorních podmínkách. A opět přišel úspěch!

Imunita a nemoci očí
Experiment ukázal, že buňky pokožky dokázaly reagovat i zcela nepatrnou koncentraci olovnatých iontů Pb2+. A jak vlastně stimulované buňky reagovaly? V buněčných kulturách stoupla o celých 240 % koncentrace oxidu dusného (NO). O této prajednoduché anorganické sloučenině je známo, že hraje centrální roli při signalizačních pochodech v těle a dokáže pěkně rychle zmobilizovat imunitní systém. Taková reakce byla účinná především proti infekcím očí, které se v egyptském klimatu typickým častými povodněmi snadno šíří. Zprávy o pokusech o jejich léčení se nám také zachovaly u několika řeckých a římských autorů, kteří se egyptské medicíně věnovali. „Předpokládáme, že dávní egyptští »chemici« empiricky rozpoznali, že přítomnost tohoto prášku v make-upu vylepšuje zdraví. Vhodný byl jistě především k potlačování bakteriálních zánětů, které se v teplém a vlhkém prostředí Egypta snadno šíří,“ shrnuje závěry týmu francouzských chemiků jeden z jeho členů Christian Amatore. „Takový způsob objevu však není ničím neobvyklým. Vzpomeňme jen na objeveních penicilinu, aspirinu či chininu,“ dodává francouzský chemik.

Slavní lékaři egyptští
 Egyptští lékaři ve starověkém světě těšili skutečně znamenité pověsti, obdivovali je i řečtí lékaři včetně slavného Hippokrata. O jejich dovednostech nás spravují jak řečtí autoři, tak tři velevýznamné papyrové svitky nalezené přímo v Egyptě. Papyrus Georga Eberse pochází zdoby okolo roku 1500 př. n. l. a obsahuje jak anatomické popisy, tak předpisy k výrobě asi 700 léků. Papyrus Edwina Smithe je podle všeho zhruba stejně starý. Je dlouhý celých 4,5 metru a pojednává v první řadě o léčení úrazů a vnitřních chorobách. Poslední z nalezených dávných lékařských papyrů je tzv. papyrus káhunský. Pochází možná už doby okolo roku 1900 . n. l. a věnuje se zejména popisu gynekologických problémů.