Kultura Nazca, jejíž pozůstatky nacházíme v dnešním Peru, je známá především rozsáhlými obrazci vyškrábanými do sopečného tufu – geoglyfy. Britští archeologové nedávno přišli s teorií, proč tato kultura okolo roku 800 n. l. „záhadně“ zmizela. Sama sobě totiž vykopala hrob svým nehospodárným přístupem k životnímu prostředí. 
Na myšlence, že lidstvo si svou nehospodárností pod sebou podřezává příslovečnou větev, bude jistě hodně pravdy. Koho bychom však měli za takovou situaci obvinit? Média se v posledních letech často uchylují k jednoduché zkratce, že katastrofickou situaci má na svědomí moderní průmysl a globální propojení ekonomiky. Podle této logiky by se měli lidé, kteří žili dlouho před počátkem průmyslové éry, chovat k přírodě výrazně šetrněji. Archeologům z univerzity v Cambridge se však nedávno podařilo přinést důkaz o pravém opaku. Dávným obyvatelům dnešního jižního Peru se podařilo přírodu vydrancovat natolik, že neváhala s vrácením úderu a po vyspělé civilizaci se rychle slehla zem.
Bylo, nebylo… v jižním Peru
Dávno před tím, než ke břehům Jižní Ameriky dorazil Kryštof Kolumbus, vzkvétala v okolí řeky Rio de Grande de Nazca kultura, jejíž technologická vyspělost dodnes udivuje odborníky i amatérské zájemce o archeologii. Řeč je přirozeně o té, která po oblasti Nazca získala své jméno. Rozhodně se nejednalo o osídlení nijak krátkodeché. Nejstarší období, pro které již archeologové užívají označení Nazca, započalo zhruba okolo roku 300 př. n. l. Tato fáze však navazovala na osídlení dřívější, takzvanou kulturu paracaskou, od níž Nazkánci přejali například postupy pro výrobu keramiky či velmi propracované způsoby výroby tkanin. Podobnosti mezi oběma jsou nicméně natolik velké, že mnozí odborníci mezi nimi ani nerozlišují a obě shrnují pod jednu hlavičku Proto-nazca. Typické prvky nazkánské kultury, zejména známé obrovité obrazce vyškrábané do horninového podkladu, geoglyfy, se začínají objevovat zhruba v období na přelomu letopočtu (viz rámeček). Po dlouhém období rozkvětu, během něhož došlo k masivnímu rozvoji zemědělství i technologií však na sklonku 8. století kultura Nazca přestala existovat jakoby mávnutím kouzelného proutku.
Dávní zemědělci z úpatí And
Kultura Nazca patřila mimo vší pochybnost k nejrozvinutějším civilizacím jihoamerického kontinentu před dobou rozmachu kultury Inků. Na rozdíl od kultur, které se po staletí rozvíjely ve Střední Americe, si žádná z předkolumbovských kultur Jižní Ameriky včetně Inků nedokázala vytvořit písmo. O jejich zvyklostech, technologiích a náboženství se tak dozvídáme pouze na základě podrobné analýzy dochovaných předmětů, zařízení, hrobů a neposlední řadě právě slavných geoglyfů. Jedním z nejčastějších motivů, které nalezneme vypodobněné na bohaté a dobře zachované keramice, jsou nejrůznější zemědělské plodiny a domácí zvířata. Pro toto dávné obyvatele Jižní Ameriky byla nejdůležitější plodinou pochopitelně kukuřice, pěstovaly se však i nejrůznější tykve, sladké brambory, maniok a také maranta třtinová, pěstovaná pro své oddenky bohaté na škrob. Nejčastěji chovaným domácím zvířetem byla stejně jako dnes lama, která poskytuje nejen maso a mléko, ale i vlnu vhodnou pro zpracování do komplikovaných tkanin. V průběhu období nazývaném archeology „střední Nazca“, tedy zhruba v letech 450 – 550 n. l. vybudovali Nazkánci důmyslný systém bohatě rozvětvených zavlažovacích kanálů. Právě nutnost, která je donutila vytvořit tento systém, byla nejspíš předzvěstí jejich konce.
Stromy huarango a šířící se poušť
Dnešní návštěvník Nazcy v jižním Peru okolo sebe neuvidí nic jiného než kamenitou pustinu, tu a tam porostlou suchomilnou vegetací. Toto má být tedy onen zemědělský ráj, o němž nám podávají svědectví obrázky z nazkánské keramiky? Tato nesrovnalost vrtala hlavou archeologům řady generací. Tým z britského Cambridge, vedený dr. Davidem Beresford-Jonesem, se proto rozhodl vypátrat, jak vlastně k této dezertifikaci, neboli rozšíření pouště vlastně došlo. Díky detailní analýze zbytků pylu se mu s pomocí francouzského paleoekologa Alex Chepstow-Lustyho z Institutu pro andská studia v Limě podařilo ukázat, že dříve byla tato oblast hustě porostlá nízkými stromy huarango (Prosopis pallida). Huarango však nebyly jen obyčejné stromy. “V této pouštní zóně je huarango klíčovým ekologickým druhem. Jeho schopnost fixovat vzdušný dusík zvyšovala úrodnost půdy, udržoval také její vlhkost. Mimořádně hluboký a rozvětvený kořenový systém zase zabraňoval erozi půdy,“ vysvětluje význam těchto stromů dr. Beresford-Jones. Odlesňování půdy kvůli rozšiřování ploch vhodných pro zemědělství však po nějaké době překročilo ekologický práh a vystavilo krajinu smrtonosným pouštním větrům. Zubožená krajina tak přišla o poslední možnost ochrany.
21. století dodává:
Poslední ránu zasadily kultuře Nazca mimořádně silné deště, které do této oblasti přivedl atmosférický jev El Niño. Díky odlesnění mohly záplavy řádit s neuvěřitelnou účinností a celou kulturu tak z krajiny doslova „spláchly“. Nevratně také poničily zavlažovací systém a učinily tak krajinu prakticky neobyvatelnou.
Co znamenaly tajemné geoglyfy?
Když se řekne Nazca, odborníkům i poučeným laikům většinu velmi rychle naskočí jednoduchá první asociace. Ano, jsou tajemné geoglyfy, neboli linie, vzniklé vyškrábáním do měkké horniny sopečného původu. Kromě jednoduchých přímek je v oblasti náhodní plošiny v jihozápadním Peru k vidění okolo 300 nejrůznějších obrazců, často znázorňujících zcela konkrétní předlohy (pavouk, kolibřík atd.). Ty největší z nich se svou velikostí blíží ploše fotbalového hřiště. Odpověď na otázku, proč vlastně tyto náročné artefakty, které jsou v celé kráse patrné pouze z pohledu, který nemohl být dávným Indiánům k dispozici (z balónu či letadla), hledají vědci již celá staletí. Vědecká vysvětlení se většinou drží při zemi a snaží se jejich původ vysvětlit nějakou praktickou potřebou. Podle jedné z hypotéz ukazovaly obrazce na místa, kde se pod zemským povrchem nacházela voda, životně důležitá pro zavlažování. Další výklady se opírají o zjištění, že některé linie obrazců ukazují k významným bodům na obloze a představují tak vlastně jakýsi obrovitý kalendář. Ani jedna z těchto hypotéz však nedokáže vysvětlit, proč by měly mít obrazce konkrétní tvary, např. tvar pavouka. Jako nejpravděpodobnější se dnes vědcům jeví vysvětlení, že geoglyfy hrály v životě dávných Nazkánců významnou roli v náboženském.
Červený prášek z nazkánského dolu
Hematit neboli krevel je z chemického hlediska prajednoduchá sloučenina. Jedná se o oxid železitý (Fe2O3). Chemicky vzdělanějším lidem je z jeho vzorce hned jasno. Trojmocné železo, které je jeho součástí, se za běžných atmosférických podmínek barví do červena. Hematit není však jen hezký červený minerál. Od pradávna je totiž využíván i jako nejběžnější přirozený zdroj železa, železná ruda. Vědci se po dlouhá léta domnívali, že těžba hematitu v Jižní Americe byla až novinkou, zavedenou postkolumbovskými Evropany. Před třemi lety však na místě zvaném Mina Primavera v samotném centru civilizace Nazca objevil antropolog Kevin J. Vaughn z Purdue University v americké Indianě podivnou „jeskyni“. Při bližším ohledání zjistil, že se jedná o zbytky dávného dolu, vyhloubeného zhruba na přelomu letopočtu a užívaného po následujících 600 let. Předmětem těžby byl právě hematit. Dávní obyvatelé Ameriky však neznali techniku jeho přeměny na železo. „Podle nás byl hematit těžen kvůli své červené barvě. Tento přirozený pigment byl užíván při výrobě keramiky, k barvení zdí, textilií a docela možná i k výzdobě těla,“ komentuje svůj objev dr. Vaughn.
