Hlenky i lidé používají stejnou logiku

Práce s laboratorními mikroorganismy nemusí inspirovat zdaleka jen biology či lékaře. Své si s nimi dokáží užít i vědci z na první pohled mnohem odlehlejších oborů, jako je matematika či kybernetika. Další důkaz o tom nedávno podali japonští vědci, kteří pozorovali čím dál oblíbenější laboratorní organismus – hlenku vápenatku.

Hlenky jsou zvláštním, skoro až nevzhledné organismy, připomínající kousek hnijícího materiálu či malé houby. Než se ukázalo, že ve skutečnosti s nimi dokonce méně příbuzné, než živočichové, byly mezi houby také poměrně dlouho řazeny.

Jednou z nich, která se v posledních letech zabydlela v laboratořích nejrůznějších vědců, je vápenatka mnohohlavá (Physarum polycephalum). Tento tvor se může vyskytovat i jako útvar jasně žluté barvy, takzvané plazmodium, které je vlastně jednou obrovskou mnohojadernou buňkou.

Toto plazmodium se může rozrůstat nejrůznějšími směry a vytvořit jakýsi superorganismus o rozloze až několika čtverečních metrů. Právě s jeho růstem do nejrůznějších směrů si rádi hrají vědci v laboratořích.

Ve Výzkumném ústavu elektronických věd v japonském Sapporu je vědci pod vedením dr. Atsushi Tera začali zvláštním způsobem krmit. Jejich oblíbenou potravu, ovesné vločky, rozložili okolo centra hlenky přesně do podoby slepé mapy Tokia a jeho okolí, resp.

36 měst, které jej obklopují. K jejich překvapení vytvořila „chapadla“ hlenky prakticky navlas stejnou síť, jako je ta, která již ve skutečnosti existuje: síť železnic, která jednotlivá města propojuje.

Je náhoda, že hlenky a lidé používají stejnou „logiku“? „Kdepak,“ odpovídá dr. Tero. „Jak lidé tak hlenky se prostě snaží stlačit náklady a maximalizovat efektivitu.“ Vědci se však tápáním jednobuněčných organismů nezabývali jen tak pro nic za nic.

Na základě studia jejich chování odvodili matematický model, který bude moci být využíván při řešení nejrůznějších technologických úkolů. „Sebeorganizace, sebeoptimalizace a schopnost sám sebe opravit, kterou nacházíme u hlenky vápenatky, jsou schopnosti, které vyžadujeme od nejrůznějších technologických systémů jako jsou sítě mobilních telefonů či počítačové sítě.

Tento model kvantitativně napodobuje jevy, které nemohou být zachyceny prostřednictvím pouhého slovního vyjádření,“ vysvětluje přínos modelu japonských vědců Wolfgang Marwan z univerzity v německém Magdeburgu.