Návštěvy jako takové bývají obvykle příjemné. Jsou však výjimky, mezi něž patří návštěva zubního lékaře. Charakteristický zvuk zubní vrtačky dokáže změnit barvu v obličeji pacientů čekajících před ordinací ze zdravě růžové až do netušených odstínů zelené. Leckdo by si raději dal vytrhnout všechny své zuby a místo nich si nechal vsadit nekazící se zubní implantáty.
Zřejmě prvními civilizacemi, které se pokoušely nahrazovat ztracené zuby, byli Etruskové a Mayové. Archeologické nálezy ukazují, že Etruskové vyráběli zubní implantáty ze slonoviny a spojovali je zlatým můstkem. V jejich praxi pokračovali i Římané. Naproti tomu Mayská kultura doplňovala chybějící chrup částmi mušlí, jak o tom svědčí nález dolní čelisti asi dvacetileté ženy, pocházející z doby okolo roku 600.
Středověk i raný novověk byly v tomto ohledu dost temné a zdravé zuby byly mezi obyvatelstvem spíše výjimkou. K zakrytí mezer mezi zuby se používaly leckdy i kuriózní věci, například anglická královna Alžběta I. scházející chrup zakrývala kousky látky. Během 18. století se umělý chrup vyráběl podobně jako za éry Etrusků ze slonoviny, ovšem používaly se i zuby zemřelých. Movitější lidé dávali přednost materiálům, jako je zlato, stříbro nebo achát. Své si s kazícím chrupem užil i 1. americký prezident George Washington, kterému umělé zuby špatně držely a jeho projevy tak byly leckdy jen obtížně srozumitelné.
Přelomem v této oblasti bylo zavedení sádrových odlitků úst, které jako první v roce 1756 zavádí Němec Philipp Pfaff. O osmnáct let později se ve Francii objevují zuby porcelánové. V současnosti se používá k výrobě zubních náhrad akrylátová pryskyřice, titan nebo pevná zirkonoxidová keramika, jež dodává implantátům bílý vzhled. Oproti klasickým implantátům se keramické implantáty zavádějí v jednom kuse (šroub v kosti s podpěrou dohromady), čímž se snižuje možnost uvolnění náhrady. V našich krajích se tato keramika teprve zavádí.
