Infekce (nákaza) označuje skutečnost, že do organismu pronikly choroboplodné zárodky – především bakterie, viry, chlamydie, rickettsie a plísně. V těle se pomnoží a po určité době (tzv. inkubační, trvající několik hodin až let) nutné k rozvoji onemocnění, se objevují symptomy (příznaky), typické pro danou infekci.
Antibiotický paradox – označení nové skutečnosti, že antibiotika (produkty plísní a dalších mikroorganismů) už nejsou všemocná, jak se ještě nedávno odborníci domnívali. Prvním antibiotikem byl penicilin, objevený roku 1928. Antibiotika, vstřebávající se žaludeční sliznicí přímo do krve, působí tak, že bakteriím (viz) brání ve stavbě jejich buněčné stěny, takže bakterie se nakonec zhroutí a zahynou.
Četné druhy škodlivých bakterií si však postupně vytvořily vůči antibiotikům rezistenci (odolnost). Velký podíl na vzniku, šíření a nárůstu rezistence má člověk, protože lékaři často antibiotiky mrhají, pacienti je užívají podle vlastního uvážení, chovatelé dobytka a ryb je přidávají do krmiva.
Bakterie – nejmenší soběstačné živé organismy. Jednobuněčný mikroorganismus má primitivnější stavbu než buňky rostlin a živočichů. Na rozdíl od virů (viz) bakterie obsahují kromě dědičné informace, spojené s kyselinou deoxyribonukleovou (DNA – viz), i organely (struktura uvnitř buňky plnící specializované funkce). Ti jim za příznivých podmínek umožňují život a množení nezávisle na hostiteli. Mnohé bakterie (např. salmonela) se pohybují velice rychle díky brvám, které se točí jako vrtule. Např. spirochety, které způsobují syfilis nebo klíšťovou encefalitidu, uplavou za sekundu stonásobek vlastní délky. (Je to jako kdyby člověk při plaveckých závodech plaval rychlostí 650 km/hod.)
Clostridium botulinum – jeden z nejnebezpečnějších druhů bakterií. Je odpovědný za botulismus. Vytváří silný jed; jedna miliontina gramu způsobuje ochrnutí tělní svaloviny, takže oběti nemohou dýchat a udusí se. Jde o anaerobní bakterii (žijící za nepřítomnosti kyslíku), která číhá mj. v hnijícím bahně či na dně rybníku či jezera. V tomto prostředí není nebezpečná, ovšem jak se dostane např. do potravy, vraždí.
DNA (DNK) – zkratka deoxyribonukleové kyseliny, která je základem dědičné informace. Každý jedinec má originální, nezaměnitelnou DNA. (Podobně jako v případě jedinečných otisků prstu.)
Epidemie – náhlé vypuknutí a hromadné šíření infekční nemoci v populaci, jejíž značná část je postižena. Odborníci znají i endemii – výskyt infekčního onemocnění ohraničený na určitou oblast. Nejkatastrofálnější je pandemie, kdy infekční choroby postihují velké skupiny lidí na rozsáhlém území v řadě zemí, popř. i na různých kontinentech. Velmi aktuálně se pandemie spojuje s tzv. mexickou (prasečí) chřipkou.
Fekálně-orální přenos – způsob přenosu některých infekčních chorob, jejichž choroboplodné zárodky se vylučují stolicí a do organismu mohou vstoupit zažívacím ústrojím. (Např. Ruce neumyté před jídlem přivolají nepříjemnou infekční žloutenku.)
Genitální postižení – např. negonokový (??) zánět močové trubice (s bolestí při močení a výtokem) vyvolávají mykoplasmata – mikroorganismy příbuzné bakteriím, ale bez stěny. Mohou způsobit rovněž infekce dýchacích cest apod.
Horečka – stav, kdy se tělesná teplota zvýší nad 38 °C. Na rozdíl od minulosti, kdy se tradičně horečka považovala za komplikaci, dnes víme, že do určité míry je obrannou reakcí organismu, protože za vyšší teploty probíhají některé reakce rychleji a účinněji.
Chlamydie (od řeckého chlamys = plášť; podle tuhé buněčné stěny) – mikroorganismy podobné bakteriím (viz), ale obdobně jako viry (viz) odkázané na život uvnitř napadené buňky. Mají na svědomí řadu nemocí u ptáků (psitakóza, ornitóza), které se mohou přenést i na člověka! Jiné druhy někdy způsobují mj. pohlavně přenášené nemoci (záněty močového a pohlavního systému), ale i trachom (forma zánětu spojivek) aj. K léčbě se využívají antibiotika.
Imunitní systém – zabezpečuje ochranu organismu před cizorodým a infekčním materiálem a slouží i k odstraňování vlastních poškozených či odumřelých tkání a buněk. Důležitou roli hrají bílé krvinky (viz) a jejich produkty (protilátky, cytokiny).
Jednotlivé druhy infekcí – souvisí se svým původcem. Viry vyvolávají mj.: AIDS, opar, rýmu, chřipku, spalničky, příušnice, zápal plic (virový), zarděnky, různé záněty (průdušek, mozkových blan, hrtanu, mandlí atd.) Bakterie jsou viníky otrav z potravin (mj. úplavice -viz), cholery, botulismu, některých zánětů (spojivek, žaludku a střev, středního ucha, kostní dřeně, ledvin aj.), spály, tetanu, kapavky, lymské boreliózy, TBC…
Krvinky bílé (leukocyty) – rodí se v kostní dřeni. Na jeden litr naší krve jich připadá 4–9 miliard! (U novorozenců jich je dokonce v jediném litru 12–18 miliard,!) Výborně se pohybují, přestupují cévní stěnou, jsou přitahovány do místa zánětu, dokážou pohlcovat (fagocytovat) a ničit různé částice – včetně bakterií a produktů tkáňového odpadu. Z mnoha druhů těchto krvinek se v imunitních reakcích uplatňují lymfocyty. Nové výzkumy potvrzují, že některé z nich žijí jen několik dnů, ostatní několik set dní, možná i po celý život člověka.
Léčba infekčních nemocí – je odvislá od jejich původců. Často se užívají antibiotika, která však jsou neúčinná proti virům. U průjmových onemocnění se praktikuje dieta, dostatečný příjem tekutin, popř. i perorálně (ústy) roztoky s vhodným obsahem iontů.
Mikroorganismy – jsou všude (většinou lidem prospěšné). Aby se vůbec bakterie daly pozorovat, musíme je zvětšit cca asi 200x, u nejmenších bakterií – mykoplastů (o průměru jedné tisíciny mm) – dokonce 2500 x. Na průměr vlasu by se vešlo až 10 000 virů.
Očkování (vakcinace) – vytváření odolnosti (imunity) proti infekčním chorobám. Jde o způsob aktivní imunizace, při které je organismus vystaven oslabenému choroboplodnému zárodku, jeho součásti či produktu, a sám si proti němu vytváří protilátky a další obranné mechanismy.
Přenos infekce – situace, kdy infikovaný člověk choroboplodné zárodky vylučuje (hlavně hlenem z dýchacích cest = kapénková infekce), čímž může nakazit jiné lidi. Vstupní branou infekce bývá i požití infikované stravy, vstup poraněnou kůží, tělesný dotyk, poranění jehlou či ostrým předmětem, pohlavní styk, kousnutí či bodnutí hmyzem nebo přenos z matky na plod.
Q (queenslandská) horečka – akutní infekční onemocnění způsobené virem, který se na člověka přenáší z dobytka. Má různé formy – nejčastěji plicní a chřipkovou.
Rickettsie – skupina mikroorganismů, které se podobají bakteriím, ale na rozdíl od nich se nedokážou množit mimo napadené buňky. V tom jsou podobné virům (viz). Na člověka se často přenášejí prostřednictvím členovců (vši, roztoči). Způsobují mj. Q horečku (viz výše), skvrnitý tyfus. Podobně jako u bakteriálních chorob jsou léčebně účinná antibiotika.
Salmonelóza – onemocnění, způsobené bakteriemi rodu Salmonella., Druh S. typhi vyvolává břišní tyfus, jiné druhy (např. S. enterica, enteritidis) průjmové střevní infekce. Jako každé průjmové onemocnění ohrožuje postiženého ztrátami tekutin (dehydratací), což je zvlášť rizikové pro malé děti a seniory.
Terapie infekčních nemocí: Převážná většina běžných infektů se vyhojí sama pouze spoluúčastí mechanismů protiinfekční obrany a všeobecných adaptačních reakcí. U mnoha nemocí je však nutno zahájit komplexní léčbu a tak předejít vzniku možných komplikací, ba i trvalých následků.
Úplavice (dysenterie) – velice nakažlivé infekční onemocnění střev. Zdrojem je pouze člověk (nemocný nebo bacilonosič). Projevuje se horečkou a hlavně průjmy provázenými bolestivým nucením na stolici. (V ní může být někdy i krev.)
Virus – drobná infekční částice, mikroskopická schránka z bílkovin obsahující genetický materiál. Na rozdíl od ostatních mikrobů však viry nejsou živé, ale ani úplně mrtvé. Vyvolávají onemocnění živočichů a rostlin, eventuálně ničí bakterie (bakteriofágy). Nedokážou přijímat potravu, ani samy růst a množit se bez závislosti na hostiteli. Tím se výrazně odlišují od soběstačné bakterie. Dokážou však komplikovat léčbu viróz (např. mnoha dětských nemocí), protože na ně (na rozdíl od bakterií) nepůsobí antibiotika. Užívají se zejména antivirotika.
Weilova nemoc – závažná leptospiróza (infekční onemocnění vyvolané bakteriemi leptospirami), která se na člověka přenáší ze zvířat. Jsou pro ni příznačné vysoké horečky, někdy mj. i poruchy vědomí. Postihuje často ledviny, které mohou zkolabovat, ale někdy i jiné tělesné orgány.
Yersinia enterocolitica – mikrob, vyvolávající nebezpečné průjmy. Bakterie Yersinia pestis byla původce moru.
Záludnost infekcí – projevuje se v mnoha podobách. Nejnovější poznatky uvádějí, že infekce je zvláštním případem stresu. Náš organismus na ni v podstatě jako na stres reaguje, ovšem s tím, že stresující agens (původce) je zde živým organismem.
Životní prostředí bakterií – je rozmanité. Nedávno badatelé objevili bakterie žijící uprostřed hornin až 2,8 km pod zemí. Jinak na souši bakterie přežívají až ve čtyřkilometrové hloubce pod zemským povrchem. Velice rychle se rozmnožují. Pomocí moderní techniky se zjistilo, že bakterie za 24 hodin teoreticky může vyprodukovat více než 1000 miliard potomků.
Více informací:
M. Vokurka, J. Hugo: Praktický slovník medicíny, Maxdorf, 2007
Velký lékařský slovník, Maxdorf +Jessenius, 2002
1000 divů přírody, Reader‘s Digest Výběr
