Podle nejnovějších údajů vědci zatím zaregistrovali a popsali jeden milion druhů zvířat. (Ještě před 200 roky počet odhadovali na pouhých 5000 živočišných druhů!) Někteří badatelé tvrdí, že může existovat až 30 milionů druhů. A stále se objevují nové! 
Dokázanou vědeckou pravdou však je, že většina (i těch dosud neznámých) má nějaké příbytky. Tady se cítí „doma“ – v relativním bezpečí, kde mj. přivádějí na svět a vychovávají mláďata, záruku pokračování rodu.
Vše začíná vyznačením teritoria
Při zkoumání způsobu života zvířat odborníci potvrzují poznání, že jedinec či skupina si proti narušitelům stejného druhu vymezuje a v případě potřeby brání určitý prostor – teritorium. Někdy při jeho narušení neváhá soka ani zabít!
Vlastnictví teritoria pro zvíře znamená výhradní právo na potravu, partnera a také vhodné místo ke stavbě hnízda, nory či jiného příbytku. Preference těchto nároků se u různých druhů liší. Např. pro skupinu kočkodanů v horké africké savaně je na teritoriu nejdůležitější dostatečná zásoba vody.
Velikost teritoria je v přímé relaci se živočišným druhem. Někteří samci žab si vystačí s kaluží, zatímco velké kočkovité šelmy mají oblast o rozloze až 100 km2. Obdobně velké je vzdušné teritorium orlů.
Nový objev: Moč, která svítí!
Získané území (často bojem) si šťastný majitel musí označit. Samozřejmě nemůže mít ploty, mezníky a jmenovky. To nahrazuje především moč a trus – nikoli ve smyslu odpadních látek, ale důležitých značek. Nejnovější poznatky dokazují, že i malé myšičky si hranice nepatrného území vymezí močí. Pomocí nejmodernější techniky se nyní podařilo dokázat, že takové značky malých hlodavců nejsou jen pachové, ale i viditelné – moč v ultrafialovém světle zářivě svítí! My tuto stopu nevidíme, ovšem jasně září mj. i pro myší nepřátele, zejména sovy.
Moč využívají ke značkování mnohá stromová zvířata. Někdy jsou tak šetřivá, že nechtějí cennou látkou plýtvat. A tak si třeba komby (bushbaby), malí noční primáti, načurají do dlaní a na každé větvičce, které se dotknou, zanechají neviditelnou, ale nesmazatelnou pachovou stopu.
Medvědi na hygienu nehledí
Lvi a jiné kočkovité šelmy mají zásob moči tolik, že ji furiantsky vystřikují dozadu, aby pokropili okolní stromy a keře. Není tajemstvím, že nosorožci značky vytvářejí po okolí jemnou močovou sprchou. Medvědi jsou spíše šetřílci, kteří asi nevědí, že se chovají nehygienicky – v moči si slastně vyválejí kožichy, se kterými se potom otírají o stromy a jiné stálé ukazatele. Četná zvířata často užívají pachové žlázy. Např. veverky je mají na hřbetě a značkují větve a kmeny tím, že si o ně škrábou záda.
Velice oblíbeným značkovacím materiálem se stal trus. Na vyvýšená či význačná místa ho odkládají lišky či vydry. Ovšem ještě předtím ho navoní svým „osobním parfémem“, který vystřikují pachovými žlázami po stranách řiti.
Odborníci už slyší i infrazvuk
Trochu decentněji se chová spárkatá zvěř, která má pachové žlázy mezi kopýtky (spárky), takže při chůzi se stále „podepisuje“. Jindy se zdrojem osobního pachu stávají tzv. slzníky (předoční žlázy), což využívají jeleni, mufloni či exotické antilopy. Otírají je o rostliny, čímž zanechávají varovnou stopu v úrovni čenichu možného chlupatého, parohatého či rohatého vetřelce. Pachy se hojně využívají ve vodním prostředí.
Dalším varováním je zvukový projev – například u slonů. Současná technika už dokáže, zachytit i zvířecí zvuky, které lidské ucho běžně neslyší. Nyní tak odborníci zjistili, že netopýři se neustále dorozumívají o denních útočištích či zimovištích.
Jak diametrálně se od nich liší třeba drobní ptáci, např. střízlíci – vybudují si hnízdo a něžnými zvuky do něj lákají samičku. Opačně postupuje „feministická“ sluka zlatá, která si ustaví teritorium a houkavými zvuky sem láká najednou více samců, se kterými se páří.
Království ticha hrozně rámusí
Život se v pradávnu zrodil ve vodě, která pokrývá 70 % zemského povrchu. Obsluha moderních hydrofonů, určených ke sledování ponorek, nedávno s úžasem zjistila, že ve vodním „světě ticha“ je mnohem větší rámus než na souši! Není to jen kvůli mohutným kytovcům, kteří se dorozumívají (a tak vytyčují své teritorium) doslova napříč oceány. Často jim k tomu slouží i pach, který voda roznáší kolem.
Úžasná je proměnlivost reprezentantů fauny, kteří hlubiny obývají. Nezastupitelný význam mají korálové útesy, zdobící mělké vody moří a oceánů. Korálnatci ve velice početných koloniích vytvářejí útesy. V nich najdeme mnoho trhlin a rozsedlin, kde žijí nesčetné druhy živočichů, kteří si zde namnoze vytyčili teritoria. Typickým nájemníkem je muréna. Celý den číhá v dutinách, odkud jí vykukuje jen hlava. Díky perfektnímu mimikry do tlamy chytá nic netušící ryby plující kolem. Svými žahavými chapadly loví drobnou kořist i koráli.
Kdo obývá podmořské pralesy?
Uchvacující jsou podmořské pralesy z chaluh (ponejvíce čepelatek). „Zahrada v oceánu“ hostí na 175 druhů mořských živočichů – mj. mořské sasanky, hadice, kraby a mladé měkkýše.
Nechybí ani největší mořský plž – zej obrovský (při metrové délce má hmotnost až 15 kg). Před bílými žraloky se zde ukrývají mj. lachtani a tuleni obecní. Nejslavnější jsou ovšem kalifornské mořské vydry. Znají originální způsob, aby je ve spánku vodní proud neodnesl od velké rodinné skupiny – zavinou se do dlouhých pásů chaluhy.
Mnozí živočichové nalezli obydlí či skrýše pro lov i ochranu ve strmých skalních útesech. Když se skála setká s mořským dnem, příliš pevných obydlí v něm nenajdeme.
Haterie je vychytralá
Mnohem více rozmanitých příbytků čeká na souši. Kousek nad hladinou mají hnízda mnozí mořští ptáci. Druhy buřňáků žijící při pobřeží Nového Zélandu po dlouhé měsíce shánějí v moři potravu. Když se pak celí upachtění vrací do tzv. hnízdních nor, vyhloubených nad útesy, často zjistí, že tam už pro ně není tolik místa. Nastěhoval se tam totiž jediný příslušník starobylého řádu plazů – haterie. Příbuzní tohoto tvora (dlouhého 45–65 cm, na zádech ježatého) vyhynuli už před 65 lety. Haterie, která se dožívá až 120 let, začne hned po příchodu noru uklízet, aby se „domácím pánům“ po návratu z cest zalíbila. Zoologové nedávno zjistili, že haterie sice s chutí buřňákům požírá vejce, ba i mláďata – ovšem nikoli těm,
v jejichž noře se usídlila.
Bobři jsou dobří
Dosud převažuje mylná domněnka, že bobři (Castoriade) – nejlepší stavitelé živočišné říše – staví přehrady, aby v nich lovili ryby. Pravdou je, že tato zvířata se ve skutečnosti živí dřevem a hráze si stavějí na ochranu svých domovů.
Bobři jsou (samozřejmě kromě lidí) jediní savci, kteří pro své rodiny budují stavby přímo nad zemí. Pokud nenajdou vhodné jezero, vytvoří si vlastní tím, že přehradí potok v zalesněném údolí. Dokážou přehryzat i půlmetrový strom. Do dna vodního toku zarazí několik klacků, mezi ně dají kmeny a větve s listím. Ty zatíží kameny a hráz utěsní blátem z břehů. Hráze a přehrady jsou dlouhé přes 30 metrů a vysoké až tři metry. Na závěr z bláta, rákosí, větví a kamení postaví ohromnou kopulovitou stavbu odborně zvanou „bobří hrad“ .Bývá až dva metry vysoký, s průměrem cca 12 m. Uvnitř má obývací komoru, v ní nad vodní hladinou plošinku na spaní. Kdyby sem chtěl proniknout škůdce (medvěd, rys i jiné šelmy), musel by nejprve doplavat k některému vchodu umně ukrytému pod vodou. Když při poklesu vody hrozí, že by se vstupy odkryly, bobři stavebními úpravami za chvíli zúží a zvýší přepad vody. A naopak, když se po deštích zdá, že se okolní voda vylije z břehů, bobři ji upustí rozšířením přepadů.
Jak si lebedí jezevec, krtek a slepec…
Vyhlášenými podzemními architekty se stali jezevci. Staví „sídliště“, která tvoří několik spacích komor a spojovacích chodeb; ve starším sídlišti jsou dlouhé až několik stovek metrů.
Dalšími vynikajícími staviteli v temnotě jsou slepci a zejména krtci obecní (Talpa europaea). Jako živé buldozery dokážou za pouhou hodinu prohrabat až patnáctimetrovou noru. Jako klín tomuto slepému živočichu slouží čumák, pohyb předních nožek připomíná kraul při plavání. Při vyhrabávání nové chodby občas zamíří k povrchu země, což se projeví známými krtinci. Ve skutečnosti to jsou pro krtka větrací šachty.
Vlastní krtčí doupě představuje kulatá komůrka velká jako fotbalový míč. Ukrývá se od úrovní ostatních chodbiček; vystlaná je trávou a suchým listím. Z doupěte na všechny strany vedou stálé chodby, jakási krtkova spižírna, Odtud se totiž nejen hliněným stropem, ale i stěnami a dnem prohrabávají žížaly, slimáci, brouci, menší larvy… Černokožíškový pracant, který téměř nevidí a neslyší, tímto bludištěm každé tři hodiny prolézá a citlivým růžovým čumáčkem nalézá kořist. Nadbytečné žížaly kousnutím paralyzuje a „konzervuje“ na horší časy.
Lemčík je zase přeborník v kráse
Nejen ornitologové oceňují příbytky lemčíků z australských a guinejských džunglí. Ptáci nepřesahující délku 35 cm (velikost naší sojky) jsou i mistry v lákání samiček.
Nejprve postaví z klacíků, kmínků, lišejníků jevišťátko, kde natřásavě předvádějí různé tance. Možnou partnerku však hlavně zajímá jeho stavitelské umění. Každý z 18 druhů lemčíků staví jiným stylem. Vůbec nejdovednějším architektem se zdá být lemčík chocholatý. Z mladých kmínků si udělá opěru pro stříšku kuželovité slaměné besídky, která má průměr jeden a půl metru a je až metr vysoká. Před svým „kulturním“ vystoupením rozprostře na zem vrstvu mechu, na ni klade hromádky čerstvých voňavých květů a ovoce.
Mnohé druhy lemčíků si spletením proutí a stébel trávy staví půvabná loubí, jakési „kapličky lásky“. Podle vlastního vkusu je pak zdobí např. barevnými bobulemi. Mnozí si interiér navíc i zručně vymalují: V zobáku drží rozmačkané bobule, jimiž, se zručností malíře pokojů, natírají stébla a větévky. Zajímavé je, že u každého druhu převažuje kombinace jiných barev. Hlavně však napjatě sledují samičky, které hlídkují opodál a pozorně hodnotí svatební stavby. Pokud se jim zalíbí, stane se jejich svatební. Příbytek se rozšiřuje každým rokem, takže někdy doroste až do tří metrů.
Musíme dodat, že samička vajíčka klade a ptáčata odchovává nikoli ve velkém pestrém příbytku, ale na blízkém nenápadném místě.
Objevené hnízdo vážilo tři tuny!
Pokud jde o hnízda, typů je mnohokrát víc než barev duhy. Vránám či mnoha druhům orlů stačí pár klacíků, obdobný stavební postup znají ve výškách čápi. Jindy hnízda vznikají z bláta, obsahují srst, peří a rostliny. Křehké hnízdečko, velké jako náprstek, z prachového peří a pavučin si na stromech chystá kolibřík. Naopak údajně největší ptačí hnízdo nedávno našli američtí zoologové. Patří symbolu USA – orlu bělohlavému a na Floridě mělo průměr tři metry, dvojnásobnou hloubku a odhadovanou hmotnost tři tuny.
Mohli bychom pokračovat dál v ukázkách, jak zvířata dokážou stavět působivé útvary, které se stávají jejich domovem. Mnozí živočichové jsou mistry na klimatizaci hnízda. Zde vynikají zejména všekazi (termiti). Zručnými staviteli se stal sociální hmyz – včely, vosy, mravenci. Vylučované hedvábné vlákno ke stavbě příbytku slouží např. chrostíkům. Vlákno užívají mj. pavouci na svoje sítě, přičemž každý druh má své vzory.
Ostatně o tom se můžete přesvědčit sami, když se půjdete projít do podzimní přírody.
Více se dozvíte:
H. Kholová: Co nevíte o mláďatech, Knižní klub 2008
K. Passigová, A. Schulz: Lexikon neznalostí, IKAR, 2007
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr, 2002
Objevujeme svět, Reader’s Digest Výběr,2002
www.usborne-quicklinks.com
Klaun se žahadel nebojí!
Někteří menší živočichové se zabydleli u větších. Drobná oranžová rybka, zvaná klaun (Amphiprion sp.), si za „střechu nad hlavou“ vybrala žahavá chapadla jedovaté mořské sasanky. Z tohoto bezpečného úkrytu se vydává za potravou. Klaun za odměnu sasance prudkými pohyby z chapadel odstraňuje kal a písek. Navíc zahání každého drobného tvora, který by si chtěl pochutnat na pohybově pomalé hostitelce.
Liška se neztratí
V pohádkách a bájích má liška pověst chytrého zvířete. V nepohádkovém světě osamělé dospělé lišky většinu roku spí a skrývají se – v dutém stromě, pod kamenem, nepohrdnou ani drenážní trubkou. Ovšem když s lišákem založí rodinu, pro liščata vyhloubí podzemní doupě. V něm liščí máma zůstává s potomky, zatímco partner loví potravu. Kdyby se dědeček s housličkami z pohádky O Budulínkovi do doupěte dostal, zjistil by , že je tam kvůli bezpečnosti mnoho komor a několik vchodů.
Netopýři využívají stany
Netopýry (listonosy) příbytkové , kaloně krátkonosé aj. ve Střední a Jižní Americe, zejména v deštných pralesích, nejen při spaní chrání stany. Postačí jim k tomu velký list (např. banánový). Pod něj se zavěsí a zčásti prohryžou nejsilnější žebro, které drží listovou čepel čepel vztyčenou. Konec listu se tím sklopí do podoby stanu. Pod jeden list se schoulí až 12 netopýrků, kteří se nohama drží vykousaných míst. Dva metry nad zemí tak na ně nemohou ani malé šelmy. Podle nových pokusů takový příbytek vydrží až rok!
Snovači mají snová hnízda
Afričtí drobní ptáčci snovači, si budují hnízda tkaná a velice komplikovaná. Základem jsou různé trávy; sameček je natrhá na kusy, které potom musí zauzlit a pomocí zobáku a drápů splést dohromady. To vše pozorně sleduje samička. Když se jí hnízdo zamlouvá, začne do něj nosit peříčka, aby snášela vajíčka do měkkého. Před dravými ptáky a hady má chránit vstup umístěný až vespodu. Zoologové nyní objevili, že někteří dravci se už naučili hnízda prohmatávat, aby zjistili, zda ukrývají ptáčata či jen vejce.
Z lenosti až vraždí!
Žlutooký americký sýček králičí se projevuje jako věru pěkný pták. Je líný budovat vlastní příbytek a tak na prériích, pampách a pouštích Severní a Jižní Ameriky obsazuje podzemní nory, které předtím vyhrabal někdo jiný. Když tam natrefí na právoplatného majitele (třeba sysla a psouna), často ho dokonce svými pařáty zabije.
Unikát: Parazité spolupracují!
Vědci nedávno objevili jediný případ v živočišné říši, kdy při ošálení hostitele dokážou spolupracovat parazité. Nesčetné larvy majek Meloe franciscanus se na stonku seskupí tak, že se podobají včele. Navíc vylučují feromon, který ji připomíná. Jakmile se dychtivý sameček snaží s touto „včelou“ spářit, až 2000 larev na něj naleze. Opustí ho teprve v okamžiku, kdy jejich přenašeč narazí na opravdivou včelku. Ta si potom v zemi vyhloubí chodbičku. Do ní larvy majky zalezou a bezpracně se živí pylem, který včela sbírá.
Opice to zvládne velice šikovně
Šimpanzi si staví příbytky na každou noc. Předtím se to však musí moc let učit. Africký lidoop si nejprve vyhledá strom, který má ve výšce 9–12 metrů silnou větev. Na ni si dřepne a přitáhne tam tři okolní silnější větve. Přidržuje je nohama a splete z nich za chvilinku plošinku o průměru cca 60–80 cm. Vznikne tak tzv. základní věnec, do kterého vplétá tenčí větve. Příbytek pak vystele listím a drobnými větvičkami. Užaslí experti nedávno zjistili, že zručná opice zhotovení takového příbytku zvládne do minuty!
Znají včely geometrii?
Průměrný úl vyžaduje asi sedm kilogramů včelího vosku na plástve. Přitom pro vytvoření pouhých 60 g vosku, který dělnice vylučují žlázami na zadečku, musí nevelká včela pozřít kilogram medu. Nejméně medu je zapotřebí a nejvíce místa se ušetří, když se buduje ze šestiúhelníků vosku.
Vodouchovi slouží potápěčský zvon
Pouze evropský vodouch stříbřitý (Argyronetta aquatica) žije, loví a rozmnožuje se pod vodní hladinou. To jedovatému pavoukovi umožňuje „potápěčský zvon“ :Samička utká podvodní hustou pavučinu, kterou pečlivě ukotví k vodním rostlinám. Z hladiny potom přinese vzduchovou bublinu, kterou zadníma nohama přidržuje pod zadečkem. Bublinu schová pod pavučinu, která se vyboulí vzhůru a vytvoří zvon. Pečlivá samička se pro vzduch vypraví ještě mnohokrát. Vydýchaný vzduch občas vymění za čerstvý. Ve zvonu číhá na kořist, v létě zde naklade vajíčka. Žijí tu i potomci – a to až do druhého stadia svlékání, protože neumějí plavat. Pozor: Vodouch nemá žábry, takže je plně závislý na přísunu vzduchu z hladiny!
