Zatímco některé druhy či vyšší skupiny vyhynou záhy poté, co přišly na svět, jiným se z něj příliš nechce. Takové druhy přežívají buď ve zcela specifickém prostředí, kam se jejich konkurenti prostě neodvážili, nebo jsou naopak tak silné, že jim evoluční úspěšnost byla prostě předurčena. Takovým organismům říkáme „živé fosilie“, neboť své nejbližší příbuzné ztratily již před dávnými miliony let. 
Pravé „živé fosilie“ jsou jen takové organismy, které se na první pohled zrovna moc nepodobají současným organismům, a naopak nápadně se podobají těm, které známe pouze díky fosilizovaným zbytkům jejich těl.
Vypadají stejně, ale nejsou stejné
Současné „živé fosilie“ ale nejsou přesně identické se svými dávnými předchůdci. Jsou jim však blízce příbuzné, neboť se s velkou pravděpodobností jedná o jejich přímé následovníky, jakési praprapravnuky. Než tedy odborníci prohlásí nějaký druh za „živou fosílii“, musí si být nejprve naprosto jistí, že si ji nespletli s „Elvisem“ (angl. „Elvis taxon“). Tímto žertovným termínem označují biologové takový druh, který sice na první pohled vypadá jako druh dávno vymřelý, jejich podobnost je však čistě náhodná. Určitě si domyslíte, koho tím Elvisem myslí.
Osamělí trosečníci
Pravé „živé fosilie“ mají často mnoho společného. Jejich druhy bývají těm současným, odvozenějším, většinou dosti nepříbuzné, je jich málo (často se jedná jen o izolované výhonky dávných větví organismů o jednom či několika málo druzích) a velmi často je nacházíme ve zvláštních, izolovaných oblastech (např. ostrovech či mořských hlubinách). Jelikož se jedná o organismy často velmi neobvyklé až bizarní, 21. STOLETÍ se rozhodlo vás s některými z nich seznámit.
1. Latimérie podivná (Latimeria chalumnae)
Do jaké skupiny patří: kostnaté ryby, lalokoploutví
Kde jej dnes najdeme: podél východního pobřeží Afriky (Jižní Afrika, Komory (-ské ostrovy?), Madagaskar, Tanzánie)
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: z fosilního záznamu mizí před 70 miliony let
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: její ploutve jsou vyztuženy končetinovými kostmi, kromě žaber má i nozdry
V roce 1938 byla nedaleko pobřeží Jižní Afriky vytažena z hloubky okolo 300 metrů prazvláštní, asi 130 cm dlouhá ryba, která se prakticky okamžitě stala vědeckou senzací a prakticky i symbolem všech „živých zkamenělin“. Latimérie je typickým zástupcem druhů, který biologové podle známého příběhu z Janova evangelia označují jako „Lazary“ (angl. „Lazarus taxon“), tedy druhy či skupiny, které byly sice dlouho považovány za vymřelé, náhodně byl však objeven nějaký jejich živý zástupce. Jak je možné, že paleontologové žádného fosilizovaného zástupce této skupiny ryb od období křídy nenašli? Nabízí se jednoduchá odpověď – ryby z této skupiny přešly na život v mořských hlubinách, kde se jejich fosilie prostě špatně hledají. Laikové občas považují latimérie (kromě latimérie podivné objevili vědci v roce 1999 ještě jeden příbuzný druh – latimérii celebeskou), za přímé předky suchozemských čtvernožců. Pravda to sice není, předek pozemských obratlovců však musel být relativně blízký příbuzný předků dnešních latimérií.
2. Bahník americký (Lepidosiren paradoxa)
Do jaké skupiny patří: kostnaté ryby, dvojdyšní
Kde jej dnes najdeme: tento druh žije výhradně v Jižní Americe, různé další skupiny bahníků žijí ve sladkých vodách Afriky a Austrálie
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: dnešní bahníci jsou potomky skupiny, která se poprvé objevila v ranném devonu (před 400 miliony let)
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: mají vyvinuté plicní vaky k dýchání vzdušného kyslíku a řadu zvláštností na kostře
Dvojdyšné ryby, kam patří všech 6 dnes žijících druhů bahníků, patří společně s lalokoploutvými rybami do skupiny ryb nozdratých (Sarcopterygii) a tvoří tak samostatnou a velmi archaickou větev obratlovců, která je v některých ohledech dokonce bližší pozemským čtvernožcům než klasickým (paprskoploutvým) rybám. Všichni bahníci, kteří měří většinou 1 až 2 metry, žijí v bažinatých tropických vodách, chudých na kyslík. Dokážou v nich přežít díky jedné zvláštnosti – jejich plynový měchýř je totiž přeměněný v obdobu plic a umožňuje jim dýchat i vzdušný kyslík. Jihoameričtí a afričtí bahníci dokážou dokonce přečkat období sucha díky zvláštní adaptaci. V bahně si vyhrabou hlubokou noru, v níž v jakési obdobě „zimního spánku“ přežijí období, kdy je nad jejich hlavami namísto dna mělkého močálu jen rozpálený písek. Bahník jihoamerický, který dorůstá velikosti okolo 1 metru, je jediným jihoamerickým zástupcem dvojdyšných ryb. Je typickým dravcem, jemuž nejčastěji padnou za oběť menší ryby a měkkýši.
3. Hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin)
Do jaké skupiny patří: ptáci, hoacinové
Kde jej dnes najdeme: jihoamerické pralesy v okolí delty Amazonky a Orinoka
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: ornitologové nemají zatím jasno, kdo jejich nejbližší příbuzní vůbec jsou
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: mláďata mají na předních končetinách vyvinuté drápy, kterými si pomáhají při šplhání
Jihoamerický stromový pták hoacin tvoří pro dnešní ornitology dosud nerozřešenou záhadu. Je natolik odlišný od všech současných druhů ptáků, že pro něj vědci vyhradili samostatný řád, do něhož řadí právě tento jeden druh. Ani po nejrůznějších typech zkoumání, kam patřily i sofistikované metody genetické analýzy, není jeho pozice mezi ostatními ptáky jasná. Nejčastěji bývá řazen do blízkosti hrabavých ptáků (bažanti, koroptve, kurové) nebo také kukaček, ruku do ohně by za to však většina ornitologů nedala. Tito ptáci velikosti bažantů se živí zásadně rostlinnou potravou. Nejvíce jim chutnají listy, výhonky a šťavnaté plody pralesních stromů. S adaptací na příjem potravy souvisí i další jejich zvláštnost. Jejich vole je výrazně větší než jejich žaludek a funguje podobně jako předžaludky přežvýkavců (bachor, čepec, kniha).
4. Žába Nasikabatrachus sahyadrensis
Do jaké skupiny patří: obojživelníci, mahénkovití
Kde jej dnes najdeme: západní Ghát na jihu Indie
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: asi před 100 miliony let
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: malá hlava a špičatý „čumák“
Tento druh žáby byl v jižní Indii objeven relativně nedávno, až v roce 2003. Z tohoto důvodu nemá ještě ani své české jméno. V angličtině se pro ni ujal název „pignose frog“, tedy něco jako „žába s prasečím rypákem“. A skutečně – malému prasátku se toto podivné stvoření podobá nejen přední částí hlavy, která je prodloužena do jakéhosi „rypáčku“, ale i celkovým tvarem těla, které svou zavalitostí menšího vepříka opravdu připomíná. Její podivné tělo zoology okamžitě zaujalo a při bližším zkoumání vyšlo najevo, že tato žába je pravděpodobně blízkou příbuznou nejstarších žab, které kdy po Zemi chodily (skákaly?). Po svém objevení byla řazena do samostatné čeledi, dnes ji však odborníci řadí do blízkého příbuzenstva archaických seychelských žab mahének (Sooglossidae). Tato žába, která měří okolo 7 cm, navíc nevydává typické žabí kuňkavé zvuky, ale její vokální projevy připomínají spíše kvokání kuřat.
5. Hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus)
Do jaké skupiny patří: plazi, hatérie
Kde jej dnes najdeme: výhradně na Novém Zélandu
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: největší rozkvět zažily hatérie před 200 miliony let
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: na temeni mají nefunkční třetí oko, nemají ušní bubínky ani střední ucho
Ačkoliv se novozélandské hatérie neboli tuatary na první pohled neliší od ještěrů, např. od leguánů, ve skutečnosti jsou příslušníky velmi dávné skupiny, která zažila svůj největší rozkvět na počátku druhohorní jury. Kromě řady jiných zvláštností (třetí oko, absence uší) má její lebka vzadu v týlu dva otvory, což ji od ještěrů a hadů dostatečně dobře odlišuje. V roce 1989 bylo zjištěno, že jižní populace hatérií tvoří samostatný druh, který byl popsán jako hatérie Guentherova (Sphenodon guntheri). Přestože dospělé tuatary (tento název je odvozen z jazyka domorodých Maorů), dosahují velikosti až 80 cm, jsou ohrožovány mohutnou invazí krys, které se na novozélandské ostrovy dostaly společně s člověkem. V současné době jsou proto kriticky ohrožené a přísně chráněné.
6. Ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus)
Do jaké skupiny patří: savci, ptakořitní
Kde jej dnes najdeme: východní Austrálie
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: před 110 miliony let
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: snáší kožovitá vejce, jeho čelisti jsou přeměněny v jakýsi „zobák“
Australský ptakopysk patří mezi další známé druhy „živých fosilií“. Jedná se o dosud přežívajícího zástupce velmi archaické skupiny savců, ptakořitné, kteří si zachovali řadu typických plazích znaků. Podobně jako plazi nemá končetiny umístěny pod tělem, ale vedle něj, díky čemuž se na souši pohybuje typickou ještěří klátivou chůzí. Podobně jako plazi také nerodí živá mláďata, ale snáší vejce. V mládí mají ptakopyskové typické savčí stoličky, v dospělosti však všechny zuby zcela ztrácejí a používají jen rohovité zobákovité čelisti. Jejich tělo je velmi dobře přizpůsobeno životu ve vodě – mají hustou kožešinu, široký a plochý ocas a mezi prsty plovací blány. Zadní končetiny samců ptakopysků jsou opatřeny jedovými ostruhami. Jed však neslouží k usmrcení kořisti, ale v soubojích s jinými samci o výsostné právo nad teritoriem. Stejně jako jejich příbuzné ježury a paježury patří ptakopyskové v současné době mezi vzácné a kriticky ohrožené druhy.
7. Loděnka hlubinná (Nautilus pompilius)
Do jaké skupiny patří: hlavonožci, loděnkovití
Kde jej dnes najdeme: indo-pacifická oblast v okolí Sundského souostroví
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: největší rozkvět zažili tzv. nautiloidi v průběhu celých prvohor a ranných druhohor, tedy v zhruba v době mezi 500–200 miliony let
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: vnější schránka, až do chapadel okolo ústního otvoru
Loděnky jsou pozůstatky dříve obrovité a významné skupiny hlavonožců, která se poprvé objevila již v kambriu, a takřka po celé období prvohor prakticky ovládali světová moře. Jejich typickým znakem byly dlouhé kuželovité schránky, které se u mnoha druhů podobně jako u dnešních loděnek spirálovitě stáčely. Dnes jich známe pouze 6 druhů ve dvou rodech. Všechny obývají pás vymezený 30 rovnoběžkou na jih i na sever od rovníku na sever od Austrálie. Přednost dávají příkrým svahům korálových útesů, v jejichž okolí loví svou kořist – menší ryby a korýše. Schránky loděnek jsou uvnitř naplněné plyny. Díky tomu, že jsou schopny jejich koncentraci regulovat, se mohou tito predátoři pohybovat nahoru a dolů ve vodním sloupci. Jelikož nemusí do svého pohybu investovat příliš mnoho energie, stačí jim ulovit kořist pouze jednou za měsíc.
8. Strašilkovci (Mantophasmatodea)
Do jaké skupiny patří: hmyz, křídlatí
Kde jej dnes najdeme: pouze na pomezí Jižní Afriky a Namibie
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: asi před 40 miliony let
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: od příbuzných je odlišuje řada znaků na tělních článcích a nohách
První příslušníci tohoto prapodivného řádu hmyzu byli objeveni v masivu Brandberg v jihozápadní Africe až v roce 2002. O jejich samostatnosti se doposud vedou učené spory, jisté je, že patří do blízkého příbuzenství skupin, jako jsou například strašilky či kudlanky, jejichž „křížence“ také na první pohled připomínají. Podle genetických studií jsou však jejich nejbližšími příbuznými taktéž velmi záhadní a primitivní cvrčkovci (Gryllobalttodea), s nimiž bývají někdy spojování do samostatného řádu Notoptera. Do dnešní doby známe 3 druhy ve dvou rodech. Všichni jsou druhotně bezkřídlí i jako dospělci a všichni se také živí jako dravci. Strašilkovci patří mezi nejprimitivnější dnes žijící křídlatý hmyz, byť všichni známí zástupci již křídla sekundárně ztratili.
9. Husovec strakatý (Anseranas semipalmata)
Do jaké skupiny patří: ptáci, vrubozobí
Kde jej dnes najdeme: Austrálie a přilehlé oblasti Tasmánie a Nové Guiney
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: před 68 miliony let
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: takřka mu chybí plovací blány, zobák je na rozdíl od hus a kachen po stranách zploštělý
Husovec strakatý obývá jih a jihovýchod Austrálie a přilehlých ostrovů. Žije ve velkých hejnech zejména v bažinatých záplavových oblastech řek. A co je na této na první pohled běžně vypadající „huse“ vlastně tak zvláštního? Již bližší pohled na jeho tělo odhalí, že oproti ostatním brodivým ptákům má řadu znaků, které z něj dělají jediný druh čeledi husovcovitých (Anseranatidae). Paleontologické nálezy i genetické studie ukazují, že tato skupina, která čítá pouze tento jeden druh, se od předků všech vrubozobých ptáků oddělila ještě dříve, než předek všech hus a kachen. Právě tato evoluční archaičnost z něj dělá „živou fosilií“.
10. Krokodýl mořský (Crocodylus porosus)
Do jaké skupiny patří: plazi, krokodýli
Kde jej dnes najdeme: takřka všechny země v okolí Indického oceánu
Kdy vymřeli jeho nejbližší příbuzní: jedná se o archaickou skupinu plazů, která se vyvinula asi před 84 miliony let
Jaké zvláštní znaky jej odlišují od dnešních skupin: na rozdíl od ostatních plazů mají čtyřdílné srdce, zuby upevněné v jamkách a zvláštní díru v lebce mezi nosem a okem (antorbitalní fenestru)
Krokodýl mořský je největším zástupcem dodnes poměrně druhově početné skupiny krokodýlů, kteří jsou skutečnými živými posly minulosti skupiny, dříve označované jako „plazi“. Ačkoliv se to zdá na první pohled zvláštní, jedinou další skupinou, která ze skupiny Archosauria, do níž krokodýli patří, přežila dodnes, jsou ptáci. Ostatní skupiny archosaurů, jako byli pterosauři či dinosauři, bohužel vyhynuli na konci druhohor. Krokodýli patrně přežili proto, že se specializovali na oblast přechodu mezi souší a vodou, kde se stali neporazitelnými predátory. Krokodýl mořský, který jako jediný z krokodýlů dává přednost slané mořské vodě, je nejen největším krokodýlem, ale také největším současným plazem vůbec. Jeho počty se však stále snižují, zejména kvůli ilegálnímu odlovu pro kůži.
