Tvůrci robotů, kteří se krůček po krůčku přibližují co nejvěrnějšímu napodobení lidí, dokáží tvář robotů přinutit, aby vytvářela řadu typických lidských grimas. V nedávné době se jim dokonce podařilo sestrojit robota, který se výrazům tváře dokázal sám naučit!

Tvář nezískal ledajakou – v americkém San Diegu se usmívá sám Albert Einstein!

Jak se stane, že se dítě naučí ovládat své mimické svaly tak, aby dosáhlo kýženého výrazu tváře? Experimentální psychologové se shodují na tom, že dítě musí nejprve projít fází, kdy si ovládání svalů zkouší „nanečisto“. Mezi takové činnosti patří i například i dětské „žvatlání“, jehož prostřednictvím se děti učí ovládat mluvidla. Poučeni tímto závěrem se američtí konstruktéři z University of California v San Diegu pustili do sestavení robota, který se dokáže nejen „tvářit“, ale dokonce se i tomuto tváření sám naučit.

Obličej robota ovládá asi 30 umělých „svalů“, jimiž pohybují drobné servomotory. Na začátku experimentu nechali konstruktéři zapnutého robota, aby sám sebe sledoval v zrcadle. Výrazy jeho tváře, které „viděl“ před sebou v zrcadle, dekódoval zvláštní software.

Tato data pak sloužila jako základ pro další algoritmy, díky nimž mohlo začít docházet k procesu učení. V počáteční fázi robot ovládal své umělé svaly víceméně chaoticky. Tuto fázi nazvali jeho autoři „tělesné žvatlání“ (body babbling). Po nějaké době však robot „pochopil“, že mezi určitým gestem a určitým pohybem motoru existuje vztah a začal vytvářet i zcela nové „obličeje“. A nejen to. Robot začal dokonce jevit i jisté známky „inteligence“. „Během experimentu jsme jeden ze servomotorků přetížili a on nám vyhořel. V experimentu jsme nicméně pokračovali i bez něj. Zjistili jsme však, že robot se začal snažit kompenzovat chybění tohoto „svalu“ tím, že aktivoval nejbližší „svaly“ v jeho blízkosti,“ sdělili autoři projektu užaslým divákům na Mezinárodní konferenci pro vývoj a učení v čínské Šanghaji.

Zatímco primárním cílem projektu bylo vytvořit robota s lidskou tváří, začalo postupně vycházet najevo, že robot může poučit vědce i o tom, jak fungují naše vlastní procesy učení.