Smích je jedním z nejkomplikovanějších projevů vyšší nervové činnosti. Smějící se zvířata jsou proto přírodě velmi vzácná. Britští vědci se rozhodli hledat zárodky lidského smíchu mezi nejbližšími příbuznými lidí a zdá se, že uspěli. 
To, co je pro člověka samozřejmost, je u zvířat projevem neuvěřitelné vyspělosti. K tomu, aby byl jakákoliv organismus schopen propuknout ve výbuch smíchu, je totiž třeba zapojit řadu nezávislých procesů v centrálním nervovém systému a propojit je dohromady. Nejprve je třeba rozpoznat podnět, který smích vyvolá a poté vyluzovat zvuky, které musí být přesně koordinovány s rytmem nádechu a výdechu. Marina Rossová z britské University of Portsmouth se rozhodla vyzkoumat smíchové schopnosti našich nejbližších příbuzných, lidoopů (orangutanů, goril a šimpanzů) a na základě těchto výzkumů také sestavit evoluční scénář, podle něhož se tyto schopnosti vyvíjely. Rossová přišla s nejuniverzálnějším podnětem, na který lidé reagují smíchem – s lechtáním. Posupně lechtala nejen mláďata různých lidoopů, ale i lidské děti, jejich smích nahrávala a poté analyzovala pomocí počítačových programů. S postupným vývojem, který vyvrcholil až u lidské linie, se podle ní projevy smíchu stávaly stále kratšími a rychlejšími. K tomu je však třeba dokonalé kontroly nad výdechovou fází dechu, o níž se vědci domnívali, že je takřka výlučnou schopností lidí. Rossové tým však zjistil, že kontrola výdechové fáze dechu nutná pro smích je dostatečná u všech zkoumaných lidoopů. U našich dávných předků se podle všeho nejdříve vyvinulo dlouhé, hlasité a pomalé mručení blízké tomu, které vydávají dnešní orangutani. K lidskému smíchu je však třeba ještě jedné věci – správně rozvibrovat hlasivky. Tuto schopnost zjistila Rossová pouze u jednoho ze zkoumaných zvířat – šimpanze bonobo. „Dalším krokem ve výzkumu smíchu by mělo být odhalení konkrétních genů, které se podílí na vzniku okruhů v mozku, zapojovaných při pocitech pobavení,“ nahlíží do budoucnosti Rossová.
