Mamut je pro leckoho symbolem pravěkých časů. Časů, kdy naši předkové objevovali oheň nebo zázraky verbální komunikace. Zatímco člověk zůstal, mamuti i jiná megafauna typu obřích medvědů či tygrů ze scény odešla. Proč se to stalo? A lze se někdy dočkat toho, že si živého mamuta budeme moci prohlédnout?
Otázka, kdo nebo co stojí za vyhynutím mamutů, rozděluje akademickou obec na dva tábory. Zatímco jedni tvrdí, že mamutí populaci zdecimoval hladový člověk, druzí jsou přesvědčeni, že labutí píseň mamutů mají na svědomí klimatické změny.
Záhadné nanodiamanty
Zastáncům druhé cesty přišli nyní na pomoc vědci. Archeolog Dough Kennett z americké Oregonské univerzity se svými kolegy objevil na nejrůznějších místech Severní Ameriky drobné diamanty. Tyto diamanty mohly být svědky posledních chvil chlupatých chobotnatců. Vědci totiž po důkladném zkoumání došli k závěru, že diamanty vznikly během apokalypsy, která naši planetu zasáhla zhruba před 12 900 roky.
Takové drobné diamanty, které našel Kennettův tým, vznikají jen za zvláštních podmínek. Teplota musí vyšplhat do ohromných výšin, stejně tak musí působit i abnormální tlak. Běžně se něco takového na Zemi neděje, v takových podmínkách by jakákoliv složitější forma života nemohla existovat.
Může za to kometa?
Před 12 900 roky Země prolétla rojem komet. Toto dobrodružství nezanechalo planetu bez následků. Několik komet si povrch Země prohlédlo z bezprostřední blízkosti. Co se v tu chvíli stalo? Došlo k několika ohromujícím explozím, na které by se závistí hleděla každá jaderná puma. Prach, který se zvířil, pokryl oblohu. Sluneční záření nedokázalo pronikat skrze hustá mračna a Zemi ovládl chlad. Pro mamuty, kteří byli již dost sužováni člověkem, to byl poslední hřebíček do pomyslné rakve. Neochránily je ani jejich proslulé chlupy, které dosahovaly délky až jednoho metru.
A nejen pro mamuty. Třináct stovek let dlouhé ochlazení se stalo osudným i pro dalších 35 druhů velkých živočichů, kteří v té době žili na území Severní Ameriky, mimo jiné velbloudů, medvědů nebo koní. Za své vzala i jedna lidská civilizace, zvaná cloviská. Ta v době, kdy roj komet zasáhl Zemi, prožívala svůj největší rozkvět. Archeologické vykopávky ukazují, že příslušníci této kultury obývali rozsáhlá území dnešních USA a Mexika.
Co když to bylo jinak?
Nanodiamanty byly objeveny na šesti různých místech Severní Ameriky: v Arizoně, v Oklahomě, v Jižní Karolině, v Michiganu a také v kanadských provincích Alberta a Manitoba. Všechna naleziště ležela v té samé vrstvě sedimentů, staré 12 900 let. Miniaturní diamanty obvykle brázdí vesmír usazené na meteoritu, na zemi mohou vzniknout jen při ohromném výbuchu. „Naše nálezy poskytují jasný důkaz o kosmickém střetu, který měl nedozírné ekologické následky pro floru, faunu i lidi po celé Severní Americe,“ tvrdí Kennett.
Pokud je Kennettova teorie pravdivá, týká se jen severoamerického kontinentu. Na některých místech Eurasie, například na Wrangelově ostrově, žili mamuti ještě před dvěma tisíci lety. Vědecký projekt, který vedl španělský expert na biodiverzitu David Nogues-Bravo, zase ukázal, že hrana začala mamutům zvonit před šesti tisíci lety. A to nikoliv kvůli chladu, nýbrž kvůli zvyšujícím se teplotám, které navíc do končin, jež dříve ovládali pouze chobotnatci, přilákaly i jakési zvláštní povykující dvounožce.
S rýmou na mamuta
V té době se mamutům výrazně ztenčily možnosti přežití. Prostor, který by byl pro jejich přežití vhodný, se radikálně zúžil. Mamuti však nedostali příliš šancí se na nové podmínky adaptovat a rychle jich ubývalo. Jakmile se v evropských a asijských tundrách objevil člověk, byl jejich osud zpečetěn. Mamutů bylo v té době tak málo, že stačilo, aby lidé ulovili tři mamuty ročně, a jejich konec byl neodvratný.
Část odborníků dokonce tvrdí, že prsty ve vymření mamutů má výbuch supernovy, který se odehrál před 41 000 lety. Tehdy skutečně jedna mamutí větev vyhynula. Ross McPhee, vedoucí oddělení savců v American Museum of Natural History, zase nadhodil myšlenku, že mamutům se stal osudným přenos chorob od člověka.
Dočkáme se živého mamuta?
Ale co kdyby šlo mamuta naklonovat? Zoologické zahrady by získaly jistě žádaný přírůstek. Snadno se řekne, ale tyto úvahy jsou spíše určeny pro vědu budoucnosti. Pravdou je, že americkým odborníkům z Pensylvánské univerzity se již podařilo rozluštit velkou část mamutího genetického kódu. I tyto vědce zajímá, proč už mamuty v přírodě nepotkáváme. „Zjistili jsme, že jednotliví mamuti severní si jsou navzájem tak geneticky podobní, že mohli být obzvláště náchylní k nemocem, změnám klimatu nebo působení člověka,“ prohlásil člen týmu Stephan Schuster.
Nebývá příliš běžné, aby se podařilo rozluštit genom vyhynulého zvířete. Biologický materiál totiž bývá vzhledem ke svému stáří dost často nepoužitelný. A oživení mamuta? Schuster je opatrný, ale této možnosti se nevyhýbá. „Díky tomu, že se nám podařilo přečíst tento genom, teoreticky bychom mohli získat data, která by jednoho dnes mohla pomoci dalším vědcům vrátit severnímu mamutovi život. A to tak, že by se DNA mamuta vpravila do genomu slona.“
Český mamut
Na území České republiky se už prohánělo leccos. Nejen třeba cizí vojska, ale i živočichové, které bychom dnes v našich končinách nečekali. Mamut byl mezi nimi. Brněnský Archeologický ústav nedávno prozkoumal fosilie, které byly objeveny v okolí Třebíče. Kosti pocházely z období před 30 až 17 tisíci lety. Expertízy ukázaly, že na Třebíčsku byl hotový exotický zvěřinec. Po zdejší půdě se proháněli nejen mamuti, ale i sobi, pratuři nebo koně. Nyní probíhají výzkumy, které mají odpovědět na otázku, zda třebíčští mamuti byli příbuzní mamutů rakouských, polských nebo těch z Předmostí u Přerova.
Původ mamutů
Mamuti se odštěpili od asijských slonů před asi 4,8 milionu let, asi 2,5 milionu let poté, co se společně odštěpili od afrických slonů. To znamená, že mamuti byli vlastně bližšími příbuznými dnešního slona indického než dnešní slon africký. Protože je znám případ, kdy slon indický a slon africký spolu měli živého potomka, předpokládá se, že kdyby mamuti ještě nevymřeli, mohli by se se slonem indickým také křížit. S tím počítá i vědecký tým Pensylvánské univerzity, který znovuzrození mamuta do budoucnosti nevylučuje.
Kdo by mohl na Zemi vyrobit další diamanty?
Kometa Halley
Asi nejznámější kometa naší sluneční soustavy. V průměru měří 10 kilometrů, proti svým sestřičkám je tedy poněkud přerostlá. Halleyova kometa je jediná, která je viditelná pouhým okem. Objevuje se ve velmi krátkých časových intervalech, jednou za 75 až 76 let. V minulosti bývala vnímána jako předzvěst tragických událostí. První její historicky prokazatelné pozorování pochází z Číny z roku 240 př. n. l. Zmiňuje se o ní i Talmud: „Každých 70 let se objevuje hvězda, kvůli níž lodě na moři bloudí.“
Kometa Hale-Bopp
Kometa, objevená v roce 1995, není žádným drobečkem. Její jádro má v průměru čtyřicet kilometrů, což z ní dělá obra mezi kometami. Náraz s takovou kometou by Zemi dokázal vychýlit nejen z vlastní osy, ale i z oběžné dráhy. Ve chvíli, kdy byla pozemskými observatořemi spatřena, nacházela se ve vzdálenosti téměř jedné miliardy kilometrů od nás, byla tedy ještě daleko za Jupiterem. Přesto kolem ní už v té chvíli začala vznikat řídká atmosféra (koma), jejíž drtivou část tvořil oxid uhelnatý. Kometa později sehrála nádherné nebeské divadlo, když se za ní vytvořily dva ohony – prašný, který měl žlutou barvu, a plynný, který svítil modře. Astronomové očekávají, že kometa Hale-Bopp bude viditelná velkými teleskopy až do roku 2020. Pozemšťané ji pak znovu spatří v roce 4380.
Kometa Kohoutek
Koncem února roku 1973 objevuje český astronom Luboš Kohoutek kometu, která záhy získává jeho jméno. Toto kosmické těleso je příkladem, že zahrávat si s Jupiterem se kometám nevyplácí. Zpětný výpočet dráhy této komety odhalil, že před svým objevem prolétla ve vzdálenosti pouhých 21,2 milionu kilometrů od Jupiteru, který svojí gravitační přitažlivostí významně změnil dráhu komety. Zkrátil dobu oběhu z původních 8,5 roku na 6,2 roku. Kometa pak byla pozorována ještě v letech 1981 a 1987, ale v roce 1994 ji už astronomové vyhlíželi marně.
Kometa Tempel 1
Tato kometa se proslavila v roce 1999, kdy byla vybrána za cíl americké kometární sondy Deep Impact. Ta 4. července vypustila projektil, který měl za úkol narazit do komety. To se i stalo a střela způsobila explozi, která vyvrhla do okolního prostoru značné množství látky z nitra komety. Díky tomu astronomové značně rozšířili své vědomosti o kometách.
Kometa Hyakutake
Jak název napovídá, objevitelem této komety je japonský astronom Jodži Hyakutake. Při posledním průletu kolem Země se 25. března 1995 přiblížila k Zemi na 15 milionů kilometrů. Velké planety sluneční soustavy velmi významně ovlivnily její periodu, takže místo původních 15 000 let se k Zemi vrátí až za 72 000 let. U této komety astronomové zjistili, že vyzařuje určité množství rentgenových paprsků, což bylo o rok později pozorováno i u komety Hale-Bopp.
