Jméno vesničky Sakkára, která leží asi 30 kilometrů jižně od Káhiry, většině lidí nenapoví mnoho. Archeologům z cechu egyptologického však zní podobně jako Miláno vyznavačům módy nebo Praha milovníkům architektury. Sakkára je jedním z míst, které je pro vědce i laiky z celého světa jedním z největších příslibů. Sloužila totiž jako úložiště mrtvých (nekropole) pro nedaleké město Mennofer (řecky Memfis), a to prakticky po celou předlouhou dobu jeho existence. Nález, ke kterému došlo v době zcela nedávné, se sice nacházel ve vrstvě, která odpovídala zhruba 6. dynastii (okolo 2300 př. n. l.), ve skutečnosti byl však mnohem mladší. Odborníci jej datovali do roku 640 př. n. l., tedy těsně před začátek období, kdy Egypt ztratil svou samostatnost a ovládli jej Peršané (26. dynastie). Hrobka, která se nacházela konci přes 10 metrů dlouhé šachty, ukrývala pozůstatky 22 mumifikovaných těl, která byla umístěna ve zvláštních výklencích podél jejích stěn. Na nově nalezených mumiích je podle Hawassových vlastních slov ale přece jen něco zvláštního. „Zvláštní výklenky (niky) jsou známy spíše v hrobkách velmi raných dynastií. Naleznout něco takového až v 26. dynastii – to už je pěkná rarita,“ říká Hawass.
Geologie ruku v ruce s historií
Jak to vlastně bylo s biblickou potopou?
V první První knize Mojžíšově, kterou zná celý svět pod pořečtěným názvem Genesis, se popisuje obrovská katastrofa – zaplavení celé souše mořskými vodami. Lidstvo a s ním i vše živé přežilo jen díky Noemovi a jeho arše. Vědci však předpokládají, že i na tomto šprochu je trocha pravdy a že tento příběh odráží skutečnou událost. Jak ale vidí celou záležitost dnes? Geologové mají už dlouho dobu podezření, že biblický příběh odráží jednu zcela konkrétní historickou událost – totiž vznik dnešního Černého moře. Na obecné podobě scénáře jeho vzniku se vědci shodnou, o detailech se však vedou spory už od počátku devadesátých let minulého století. Hlavním zdrojem nejistot ohledně rychlosti naplňování Černého moře slanou vodou spočívá v tom, že je velmi složité zjistit, na jaké úrovni se mořská hladina pohybovala dříve. Rumunský vědec Liviu Giosan a jeho kolegové provedli řadu vrtů v dunajské deltě a k jejich datování použili mimo jiné i radiouhlíkovou metodu. Podle jejich závěrů je třeba dřívější výsledky značně poopravit. Hladina moře nebyla v době potopy o 80, ale pouze o 30 metrů níže.
Africké pohoří vydává další tajemství
Nový druh „sloního rejska“ po 126 letech!
Překvapení čekalo na biology, kteří zkoumali pralesy v oblasti Ndunlulu v africké Tanzanii. Po 126 letech zde totiž objevili nový druh bércouna. Jsou to většinou malá zvířátka velkosti myši, která na první pohled připomínají přerostlé rejsky. Nově objevený druh je ale mezi svými příbuznými učiněným obrem. Toto zvíře, jehož tělo je pokryto šedými a červenými chlupy, váží téměř tři čtvrtě kilogramu a je tak o celou čtvrtinu větší než největší doposud známý bércoun.
Koncentrované zdraví na našich zahrádkách
Česnekem proti volným radikálům
Takzvané antioxidanty, které přijímáme spolu s potravou, se mohou nacházet v ledasčem. Hlavními zdroji jsou v první řadě nejrůznější druhy ovoce a zeleniny (např. ostružiny, granátová jablka, víno, ale i zelený čaj). Že právě česnek je důležitým zdrojem přírodních antioxidantů, měli vědci podezření již velmi dlouho. Obsahuje totiž látku odborně zvanou allicin, která mu zároveň dodává jeho charakteristickou vůni i chuť. „Působení allicinu však není zcela přímočaré. Aby se z allicinu stal mocný antioxidant, musí se nejprve rozložit,“ říká vedoucí badatelského týmu, prof. Derek Pratt z Queen´s University v kanadském Ontariu. Látkou, která pak v našem těla hraje úlohu největšího likvidátora volných radikálů, je kyselina sulfonová. „Reakce mezi kyselinou a radikály je tak rychlá, jak jen může být. Jediné, co ji omezuje, je čas, který obě molekuly potřebují k tomu, aby přišly do kontaktu,“ doplňuje Pratt. Právě tato vlastnost dělá z česneku nejúčinnější přírodní antioxidant a stojí za jeho až „magickými“ vlastnostmi.
Pohled do buňky ve službách historiků
Lidé přišli do Ameriky jen ve dvou skupinách
Obrovská jazyková a kulturní různorodost původních obyvatel obou Amerik však jako by naznačovala, že první obyvatelé neosídlili Ameriku najednou, ale přišli v několika skupinách. Jak ale podobnou věc zjistit? Archeologové již dávno pochopili, že když jim chybí nezvratné hmotné důkazy, vyplatí se jim obrátit se na biology. Ke slovu se pak dostanou nejčastěji biologové molekulární, kteří se ve svých laboratořích dokážou podívat do samotného nitra buněk. V širokém spektru vzorků odhalili vědci z univerzity v italské Pavii pouze dvě tzv. „haploskupiny“, tedy typy mitochondriální DNA, kterou sdílejí všichni potomkové jednoho předka. Za obrovskou kulturní diverzitou původních obyvatel Ameriky tedy zcela jistě nestojí genetický, ale kulturní přenos.
Za efektivnější využívání sluneční energie
Motýlí křídla inspirují výrobce solárních článků
Naděje na efektivnější zachycování sluneční energie svitla konstruktérům v 1991, kdy švýcarský chemik za Michael Grätzel přišel s vynálezem tzv. „barvivových článků“, které jsou známy také jako články Grätzelovy. A k jakému progresu že došlo v poslední době? Čínští a japonští vědci si všimli, že barevné pigmenty, díky nimž jsou motýlí křídla ozdobena nejroztodivnějšími skvrnami, jsou velmi efektivním pohlcovačem světelného záření. Od tohoto postřehu už nebylo daleko k myšlence, že syntetické barvivo, vyrobené podle motýlího vzoru, by mohlo Grätzelovým článkům napomoci k ještě větší efektivitě. A aby to nebylo vše – syntetické napodobeniny motýlích pigmentů lze poměrně snadno a levně připravit. V našem úsilí vyrobit čistou energii jsme tedy opět o krůček dál.
Psychologický výzkum barev:
Která je lepší pro mozek – modrá, nebo červená?
„Díky výstražným dopravním značkám, sanitkám či červeným perům, kterými učitelé opravují písemné projevy žáků, máme červenou asociovanou s nebezpečím, chybami a pozorností,“ říká vedoucí autorka studie Juliet Zhuová. „Modrá zase asociuje oblohu, oceán a vodu, a lidé si ji tedy spojují s otevřeností, mírem a klidným stavem mysli. Není divu, že patří mezi oblíbené barvy většiny lidí.“ Jaké jsou tedy praktické důsledky působení těchto barev? Nebude již překvapením, že červená, tedy výstražná barva, zvyšuje naši koncentraci na detaily a vyhledávání informací v paměti. Stimulace mozku modrou barvou je na druhou stranu mnohem výhodnější v momentech, kdy před námi stojí úkoly, které vyžadují kreativitu.
Nebezpečný tulák z vesmíru
Naše prapravnuky by mohl zasáhnout asteroid
Asteroid, který znají vědci pod zkratkou 1999 RQ36, patří momentálně k těm nejvíce znepokojujícím vesmírným tulákům, které doposud astronomové zaznamenali. Ačkoliv byl objeven již před celými deseti lety, do důležitých detailů propočítali vědci z univerzity v italské Pise jeho dráhu teprve nedávno. A mnoho důvodů k radosti skutečně není. Podle jejich kalkulací existuje pravděpodobnost 1 : 1400, že někdy mezi roky 2169–2199 zasáhne toto těleso Zemi. Z výpočtů italského týmu také vyplývá, že asteroid by se měl poprvé dostat do blízkosti Země již mezi lety 2060–2080. Toto přiblížení by pro nás, pozemšťany, mohlo znamenat jistou naději. Během něj by totiž mohla existovat možnost, že se dobře mířenou střelou ze Země podaří asteroid drobně vychýlit z jeho dráhy a budoucí nebezpečí tak zažehnat.
Jihoafrický Sterkfountein vydává další svědectví
Nejstarší lidský vlas nalezen ve zkamenělém hyením trusu
Nález zkamenělého trusu hyen čabrakových (Parahyaena brunnea) v blízkosti Johannesburgu v Jižní Africe nechával antropology zpočátku lhostejnými. Ale jen do té doby, než je začala podrobně zkoumat Lucinda Blackwellová se svými kolegy z University of Witwaterstand. Z několika bílých valounků o průměru asi 2 cm se jim podařilo vytáhnout asi 40 fosilizovaných vlasů, které dnes díky mnohatisícileté koupeli ve vápencových sraženinách vypadají spíše jako skleněné jehličky. Vápencové vrstvy, ve kterých byly zkamenělé výkaly nalezeny, datují geologové do doby před 195 000–257 000 roky. Toto stáří umisťuje jihoafrické vlasy na první místo v pomyslných historických tabulkách. Nejstarší doposud známý lidský vlas byl nesrovnatelně mladší – pochází z chilské mumie, staré asi 9000 let.
Šedá kůra mozková hlásí:
Bez spánku by nebylo vzpomínek
Z pohledu neurofyziologa nejsou vzpomínky nic jiného než vytváření a následné rozpadání propojení mezi neurony. Tvorba těchto propojení je velmi komplikovaný proces, který tvoří velké množství jednotlivých na sebe navazujících kroků chemických reakcí, řízených celou baterií enzymů. „Když upadnou zvířata do spánku, je to jako když zmáčknete knoflík. Najednou je v provozu vše, co je třeba k tomu, aby se vytvořily synaptické změny, které jsou základem vzpomínek. Je to skutečně úžasné,“ říká Marcos Frank z americké University of Pennsylvania. A co tedy z výzkumu Američanů vyplývá? Jedno je jisté – až se budete učit na důležitou zkoušku, rozhodně nezapomeňte na vydatný spánek po posledním „biflování“!
První zprávy z buněčného jádra neandertálců
Promiň, člověče moudrý, s tebou se nemnožím!
Neandertálci sdíleli po dlouhou dobu stejný životní prostor s našimi přímými předky, a museli s nimi proto stále soupeřit. Otázka ale zní: Mohli se kromě soupeření také milovat? Kdyby tomu tak bylo, museli bychom po vzájemné „lásce“ mezi nimi nalézt stopy v jejich genetické informaci. Odpověď na tyto obtížné otázky by měla zaznít z německého Lipska, kde na slavném Institutu Maxe Plancka v laboratořích evoluční antropologie probíhá dlouhodobý a jedinečný projekt skenování genomu neandertálců. K dispozici mají dnes již okolo již 60 % jaderného materiálu, tedy asi 3 miliardy „písmen“ kódu. Z porovnání tohoto rozsáhlého vzorku s geny dnešních lidí zatím vyplývá, že neandertálci se s našimi přímými předky křížili skutečně velmi málo nebo vůbec. Podle německých genetiků jim chybělo několik důležitých genů, které považujeme za typické pro náš druh.
Psi se brání útokem
Agresivní trénink psům nesvědčí
Mezi psími trenéry panovala dlouhou dobu zásadní neshoda – mají se psi trénovat pomocí dominance a násilí, nebo je naopak vhodné použít mírný přístup? Ačkoliv první z přístupů zní skutečně nelítostně, přece jen pro něj existuje logické opodstatnění. Psi jsou zvířata, která byla původně zvyklá žít v poměrně velkých smečkách s přesně vymezenou hierarchií. Soubor pudů, které je nutí najít si ve svém životě nějakou analogii původní smečky, zdědili po svých předcích – vlcích. Podle zastánců autoritativního přístupu při výcviku psů je proto třeba, aby se člověk stal „dominantním samcem“ pomyslné psí smečky. Jinými slovy – měl by ukázat svému psovi „kdo je tady pánem“. Podle studie, kterou vedl tým z americké University of Pennsylvania pod vedením Meghana E. Herčina, se však tento typ přístupu dlouhodobě nevyplácí. „Naše studie upozorňuje na rizika, která spočívají v tréninku založeném na dominanci. Tyto techniky vzbuzují u zvířat strach a mohou vést k agresivitě zaměřené vůči trenérovi samotnému,“ shrnuje výsledky více než rok trvajícího výzkumu Herron. A co víc – psi, kteří byli odmalička vychováváni podle metod založených na konfrontaci a dominanci, se těchto svých návyků nedokážou v pozdějším věku zbavit ani tehdy, když se celková tréninková metoda změní. Nejen mezi lidmi tedy platí, že přívětivost se vyplácí!
Zařízení budoucnosti musí trénovat
Přístroje, které dokážou číst myšlenky
Cesta, kterou se vydávají inženýři při konstrukci novějších a novějších přístrojů, vede nejen přes miniaturizaci, ale také přes spojování nejrůznějších funkcí dohromady. S takovou kumulací funkcí ale vyvstávají další problémy, s nimiž se musí konstruktéři vyrovnat. Američané nyní testují prototypy, které poznají, co mají dělat, podle toho, jak je majitel drží.
„Ideálním zařízením by byl jeden obecně použitelný blok o velikosti řekněme mýdla, který by rozpoznal uživatelův záměr a mohl by podle něj proměnit svou povahu,“ říká Brandon Taylor z prestižního Technologického Institutu v Massachusetts. Taylor se svým kolegou Michaelem Bovem zvedli hozenou rukavici a vytvořili skutečně neuvěřitelný prototyp. Jejich „mýdlová kostka“ je opatřena dvěma LCD displeji, akcelerometrem, který dokáže zjišťovat svůj pohyb ve třech dimenzích, a také 72 senzory rozesetými po jejím povrchu tak, aby odhadly pozici prstů uživatele. Takto královsky vybavený prototyp pak rozdali 13 testovacím osobám a zaznamenávali, jakým způsobem je uživatelé při provozování různých funkcí drželi. Individuálně trénované zařízení pak dosahovalo podivuhodně vysoké efektivity – v celých 95 případech ze 100 bylo úspěšné. U přístrojů, které nebyly trénovány takto „na míru“, klesla jejich efektivita na „pouhých“ 70 %.
Cesta do nitra živé rostliny
Čeští botanici přispěli k porozumění řízení růstu rostlin
Česká věda se má čile k světu. V nedávné době to potvrdila i publikace týmu českých rostlinných fyziologů, která byla publikována v prestižním vědeckém časopise Proceedings of National Academy of Sciences of the USA (zkráceně PNAS). Čeští vědci v ní popisují jednu z komponent komplikovaného mechanismu růstu rostlinných pletiv. Tento objev je nejen cenným příspěvkem k našemu poznání vnitřního světa rostlin, ale může vést k důležitým praktickým aplikacím. „Mohl by například vést k cílenému šlechtění okrasných rostlin a zemědělských plodin, které budou lépe zakořeňovat nebo rychleji regenerovat po poškození nepříznivými vlivy, jako je mráz či sucho,“ komentuje význam objevu jedna ze spoluautorek studie, docentka Zažímalová z Ústavu experimentální botaniky.
Cesta k energii, ukryté v rostlinách
Vodík z odpadní celulózy by mohl pohánět auta
Výzkum obnovitelných zdrojů energie je velkým tématem dnešní doby. Řady vědeckých týmů po celém světě si lámou hlavu, jak co nejefektivněji využívat zdroje, u nichž nehrozí vyčerpání. Američtí chemici nedávno přišli s návrhem, jak využívat celulózu z mrtvých těl rostlin, například z pilin či zbytků hospodářských rostlin. Celulózy, která je jednou z hlavních součástí buněčných stěn rostlin, je totiž rozhodně více, než stačí lidé spotřebovat, a jeví se proto jako příhodný energetický zdroj. Problém už je tedy pouze jediný – je třeba vyvinout chemický proces dostatečně efektivní a levný, aby se „štípání“ celulózy skutečně vyplatilo. Metoda, kterou vyvinuli Američané, se zdá být zatím nejefektivnější ze známých. K produkci vodíku, který mohou spalovací motory užívat jako palivo, „stačí“ 14 enzymů, 1 koenzym a voda zahřátá na 32 0C. Jeden ze spoluautorů vynálezu, Percival Zhang z Virginia Polytechnic Institute, hýří optimismem: „Mohli bychom tak dosáhnout i úplného osvobození dopravy od závislosti na fosilních palivech!“
Globální klima není demokratické
Severní Atlantik je „supervelmocí“ světového počasí
Globální počasí je stejně dobře propojené, jako například ekonomika či politika. A stejně jako v mezinárodní politice existují „supervelmoci“, jejichž výkyvy dokáží rozkymácet celý svět, i v planetárním klimatu existují regiony, které udávají tón zbytku světa. Tvrdí to alespoň Anastasios Tsonis z americké University of Wisconsin-Milwaukee. Modely, které spolu se svými spolupracovníky vypracoval, ukazují, že v planetárním klimatu byly po dlouhou dobu propojeny dva zdánlivě nesouvisející atmosférické procesy – takzvaná „jižní oscilace“, která způsobuje jev zvaný El Niňo, a „severoatlantická oscilace“, která silně míchá kartami počasí nad Evropou. Tento „synchronizovaný chaos“ se však nedávno rozpadl a globální klima získalo nového hegemona – severní Atlantický oceán. Je to však dobrá zpráva? Zdá se, že mnoho důvodů k optimismu není. Právě oblast severního Atlantiku prochází snad největšími změnami ze všech míst na planetě – oteplováním a masivním odtáváním ledovců. Díky globálnímu propojení by se tyto dramatické změny mohly velmi rychle projevit po celé
planetě.
Jak jednotlivé řasy začaly spolupracovat
Zajímavosti z dějin života váleče koulivého
Váleči (r. Volvox) jsou sladkovodní řasy, které u nás najdeme ve většině jen trošku čistých rybníků či tůní. Pro biology jsou tyto zvláštní organismy velmi zajímavým přirozeným modelem. U některých druhů žijí totiž jednotlivé buňky zcela samostatně, u jiných se ale sdružují a vytvářejí kolonie. Biologové na nich proto studují skok, který musely udělat všechny organismy na cestě od jednobuněčnosti k mnohobuněčnosti. Genetici si v první řadě museli udělat pořádek o vzájemné příbuznosti dnes známých druhů a také přibližně spočítat, kdy přesně se oddělily od společného předka. Podle jejich výpočtů se přechod ke „společenskému“ životu vyvinul asi před 200 miliony let, během prvního období druhohor – triasu. K přechodu tento způsob života potřebovali váleči asi 35 milionů let.
Jak vlastně přišli lidé k „filckám“?
Pochybný „dárek“ od našich blízkých příbuzných
Na lidském těle žijí za „příznivých“ podmínek dva druhy poměrně blízce příbuzných druhů parazitického hmyzu. Věš dětská (Pediculus humanus) a o něco kratší, zato však širší veš muňka (Pthirus pubis), lidově zvaná „filcka“. Vědci si dlouho lámali hlavu, jak je možné, že lidské tělo dokáže hostit dva tak odlišné druhy příbuzných parazitů. Příslovečné zvolání „heuréka!“ se nedávno ozvalo na britské University College London. Muňky mají své nejbližší příbuzné u druhu, který parazituje na našich příbuzných, afrických gorilách (druh Pthirus gorillae). Jak se tedy předkům našich muněk podařil „přestup“ na člověka? Ne, nemusíme se obávat, že byla tato „nákaza“ přenesena díky mesalianci některého z našich předků se sličnou gorilí samicí. Naši předkové totiž žili v Africe s předky dnešních goril dlouhou dobu ve stejných oblastech. Jako silnější a zdatnější druh dokázali ale dávní hominidé gorily ulovit. Pradávné muňce stačilo přeskočit z ulovené gorily na jejího lovce, a otevřela tak cestu k vývoji velmi neoblíbeného parazita.
Neurologové hlásí:
Mozky osamělých lidí pracují jinak
Jedním z nejvýraznějších trendů, který je patrný v současné společnosti, je zvyšující se počet lidí, kteří žijí bez partnera. Můžeme ale říci, že tento jev je nějak biologicky podmíněn? Nedávný výzkum amerických vědců naznačuje, že by na tom mohlo něco být. Tým z University of Chicago pod vedením Johna Cacioppa se rozhodl „podívat se do hlavy“ pomocí magnetické rezonace 23členné skupině amerických studentek. Závěry se zdají být poměrně jasné – ty ze studentek, které žily osamělým životem, vykazovaly výrazně nižší aktivitu v oblasti mozku, které se odborně říká ventrální striatum. Tato oblast má co do činění s kladnými pocity vyplývajícími z odměny, které jsou způsobeny vnějšími podněty typu jídla či peněz.
Malé velké informace:
Z našeho pohledu jsou samice severoamerických chřestýšů pěkně krkavčími matkami. Obrovskou energetickou zátěž, kterou pro ně znamená investice do produkce potomstva, si totiž rády vracejí zpět. Poté, co nakladou vejce, z nich část zase pěkně spolykají. Jako zákusek si dají i svá mrtvá mláďata. Autoři studie však zdůrazňují, že jejich počínání není agresivní a má jasnou logiku – nedopustit, aby ani drobek ze vzácných zdrojů přišel nazmar!
Podle jednoho z posledních výzkumů evolučního „stromu života“ se ukázalo, že nejstaršími současnými příbuznými předků všech mnohobuněčných živočichů jsou podivní mořští vločkovci (Placozoa). Molekulární analýzy tedy vyloučily teorii, že by předkové těchto prajednoduchých tvorů byli dříve složitější a zjednodušili se až druhotně.
Lidé, kteří se necítí být kladně přijímáni společností, mají vyvinutý velmi specifický smysl. Podle sociálního psychologa Michaela Bernsteina z University of Miami dokáží lépe rozlišovat mezi pravdivým a falešným úsměvem. Úsměv totiž dokáže prozradit, zda si dotyčný skutečně přeje spolupracovat, nebo zda zájem pouze předstírá. Pro nové členy společnosti byla schopnost rozpoznat skutečný zájem otázkou života a smrti, a je proto vrytá hluboko v naší evoluční paměti.
Existují ženy, které jsou schopné se stále dokola dívat na filmy typu „Hříšný tanec“. Muži, kteří dokážou dokonale tančit, jsou totiž pro ženy nesmírně přitažliví. A zdá se, že už víme i proč. Za schopnost dokonalé koordinace pohybů může totiž nejspíše to, že jako nenarozené děti byli v matčině děloze vystaveni silnějšímu vlivu hormonu testosteronu. Tento hormon nemá na svědomí pouze taneční schopnosti, ale je zodpovědný i řadu jiných, typicky mužských rysů – od velkých svalů či hustých vousů až po plešatost.
Alzheimerova choroba začíná být pro společnost čím dál větším strašákem. Lidí, kteří jí trpí, nestále přibývá a prognózy nejsou v tomto směru příliš optimistické. Této zákeřné chorobě mozku lze ale předcházet. Podle vědců z americké Columbia University je nejlepší, budete-li se stravovat podobně jako jižní Evropané. Tzv. „středomořská dieta“ výrazně přispívá ke snižování hladiny krevních cukrů, cholesterolu a také nejrůznějších zánětů a proti Alzheimerově chorobě je tak ideální prevencí.
Ačkoliv se mnohým z nás může zdát, že hudební výchova je na základních školách spíše doplňkem či nutným zlem, má hudba pozitivnější účinky, než to na první pohled vypadá. Podle studie kanadských psychologů dosahují děti, které se účastní hudebních lekcí, výrazně lepších výsledků i takových disciplínách, jako je čtení či matematika.
Ačkoliv největší z hadů, kteří se dnes vyskytují na Zemi, jihoamerická anakonda, může dosáhnout úctyhodné délky přes 10 m, rozhodně není největším hadem, který se kdy po Zemi plazil. Vykopávky v Kolumbii odhalily v nedávné době pozůstatky hada, jehož jeho objevitelé pojmenovali Titanoboa cerrejonensis. Tento obří plaz dosahoval délky asi 13 metrů, a byl tak největším dosud známým zástupcem své skupiny.
Co mají společného lidské války a místa s největší rozmanitostí života, tedy biodiverzitou? Při mapování oblastí s výskytem největšího počtu druhů organismů došli biologové ke zvláštnímu závěru – tato místa jsou důležitá nejen pro přírodu, ale i pro lidi. V letech 1950–2000 se totiž největší množství válek odehrávalo právě v těchto důležitých ohniscích života.
Schopnost upadnout do zimního spánku čili hybernace je pro řadu organismů životně důležitá – umožňuje jim přežít období, která jsou chudá na zdroje potravy. Po dlouhých obdobích spánku se však musí řadu věcí znova naučit. Vědci nedávno zjistili, že zvířata, která jsou zvyklá rozeznávat své blízké příbuzné čichem (např. čipmunkové), dokážou své příbuzné velmi rychle poznat. Jejich vůni sice zapomněli, dokáží se ji však rychle naučit díky tomu, že ji porovnají se svou vlastní.
Globální ekonomická krize má řadu důsledků, které bychom sotva očekávali. Statistikové přišli nedávno s jedním velmi kuriózním – díky krizi výrazně poklesl počet útoků žraloků na lidi. Vysvětlení je nasnadě – díky krizi lidé více šetří, a predátoři tak mají v přímořských letoviscích méně příležitostí zakousnout se do lidského masa.
Lidský rhinovirus, který je původcem jednoho z nejběžnějších onemocnění, chřipky, byl v nedávné době kompletně „přečten“. Vědci z University of Maryland School of Medicine v americkém Baltimoru osekvenovali DNA ze všech 99 známých kmenů tohoto viru a zkonstruovali tak i „strom života“, který naznačuje, jak jsou si jednotlivé kmeny příbuzné. Objevili mezi nimi několik základních linií, které označují zkratkami HRV-A, HRV-B, HRV-C and HRV-D.
Na světě stále přibývá zemí, jejichž obyvatelé mají „smíšenou krev“, tedy pocházejí z různých etnik. Předpokládali bychom, že smíšený původ budou lidé pociťovat spíše jako handicap. Podle amerických psychologů je ale opak pravdou. Jejich výzkum ukazuje, že studenti, kteří pocházeli ze smíšených manželství, vykazovali lepší výsledky v mnoha klíčových aspektech sebeprožívání (pocit štěstí, stres, míra školního vzdělání). Je ale pravděpodobné, že výsledky z celkově tolerantnější americké společnosti nelze jednoduše převést do zbytku světa.
Receptory, které reagují na vnější podněty a poskytují nám tak „okno do světa“, mohou být trénovány. Nejznámějším příkladem je přizpůsobení našeho zraku při přechodu ze tmy do světla. Platí to ale i pro ty buňky, které přenášejí pocity bolesti? Čínští vědci se o výzkum bolesti pokoušeli prostřednictví látky, zvané kapsaicin, která je zodpovědná za ostrou chuť pálivých paprik. Zjistili, že intenzita naší bolesti je závislá na tom, jak velkou bolest jsme pociťovali dříve. I naše vnímání bolesti lze tedy trénovat!
Práce pilných egyptologů přináší stále nové ovoce. V nedávné době byly jižně od města Luxoru objeveny sochy dvou významných egyptských panovníků. Socha vládce 18. dynastie Amenhotepa III. (vládl v letech 1411–1375 př. n. l.) měří celé tři metry a je téměř nepoškozená. Ještě o něco starší je nově objevená busta královny Hatšepsut ze stejné dynastie. (vládla v letech 1479–1458 př. n. l.). Oba vládci patřili mezi nejvýznamnější egyptské panovníky.
Američanům se zdá, že jejich společnost trpí velmi těžkým neduhem – příliš velkým počtem brzkých a nechtěných těhotenství a také příliš mnoha případy sexuálně přenosných nemocí. Zahájili tedy rozsáhlý výzkum a došli k závěru, že za lehkovážností jejich mládeže mohou písně, které popisují sex jako něco nezávazného. Jejich rada by tedy asi zněla: Chcete-li mít doma zodpovědného teenagera, zakažte mu MTV.
Všichni známe ten pocit: V rádiu zazní povědomá melodie, a najednou jsme v myšlenkách tam, kde jsme si ji naplno užívali – na večírku s přáteli nebo s milovanou osobou. Vědci z University of California se nyní domnívají, že již znají odpověď na otázku, proč má hudba moc vyvolávat v nás zasuté vzpomínky. Klíč leží přirozeně v našem mozku. Oblasti mozku, které skladují vzpomínky, jsou totiž stejné jako ty, které jsou aktivovány při poslechu hudby.
Náš nejbližší vesmírný souputník – Měsíc – ukrývá pro vědce stále řadu tajemství. Rozsáhlý mezinárodní tým astronomů nedávno publikoval nejdetailnější mapu měsíčního povrchu, jaká kdy byla sestrojena. Tato mapa například zcela vylučuje přítomnost vody na měsíčním povrchu. Zároveň však není úplně vyloučeno, že se voda může skrývat kdesi v hlubinách této planety.
Pro nás, lidi, je samozřejmé, že svět kolem sebe vidíme barevně. Kdy se ale tato schopnost u obratlovců, mezi které my sami patříme, vyvinula poprvé? Vědci, kteří zkoumali podivný hlubokomořský organismus chimérovku tasmánskou (Callorhinchus milii) z příbuzenstva žraloků, zjistili, že tento druh, jehož předkové žili již před 450 miliony let, dokáže barvy dobře rozlišovat. Její předek byl tedy asi nejstarším obratlovcem s touto schopností.
Stalo se:
před 511 lety:
20. 5. 1498 přistál portugalský mořeplavec Vasco da Gama v Kalikatu na západním břehu Indie. Jako první novověký mořeplavec obeplul Afriku a položil tak základy nejen Portugalsku jako námořní velmoci, ale i rozvoji obchodu, díky němuž evropská společnost zbohatla a vstoupila do nového období své civilizace – novověku.
před 540 lety:
3. 5. 1469 se v italské Florencii narodil renesanční filosof a politik Niccolo Machiavelli. Pocházel z bohaté a vlivné rodiny, a tak byla jeho budoucí diplomatická a myslitelská dráha do značné míry usnadněna. V politickém jednání byl zastáncem jakýchkoliv praktik, které vedou k dobrému cíli. Jeho spis Vladař je považován za klasické dílo světové politické teorie.
před 191 lety:
5. 5. 1818 se v německém Trevíru narodil jeden z nejvlivnějších politických myslitelů všech dob, Karel Marx. Byl ideovým vůdcem komunistického hnutí a spolu se svým přítelem Fridrichem Engelsem rozpracoval filosofii dějin, známou jako dialektický materialismus. Jeho myšlenky se pokusila uvést do praxe řada politických režimů, z nichž většinu dnes považujeme za režimy totalitní.
před 118 lety:
18. 5. 1891 v horní části (Svato)Václavského náměstí byla pro veřejnost otevřena jeho ústřední dominanta, hlavní budova Národního muzea. Budova v novorenesančním stylu byla vyzdobena „generací umělců Národního divadla“ a do dnešní doby zůstala prakticky nezměněná. Během své existence byla nejvíce poničena během invaze sovětské armády v roce 1968 a také během výstavby stanice metra Muzeum v 70. letech minulého století.
před 78 lety:
1. 5. 1931 byla v New Yorku slavnostně otevřena budova tehdy nejvyššího mrakodrapu světa, Empire State Building. Tato budova, jejímuž architektonickému plánu dominuje styl art deco, má 102 pater a bez televizní věže, která tvoří její úzkou špičku, měří 381 metrů.
před 24 lety:
15. 5. 1985 spáchal Turek Mehmet Ali Ağca přímo na vatikánském Svatopetrském náměstí atentát na papeže Jana Pavla II. Papež byl postřelen, podařilo se mu však vyváznout životem. O důvodu atentátu existuje několik teorií. Nejčastěji bývá v souvislosti s ním zmiňována KGB, německá Stasi a bulharská tejná služba. O rok později byl v portugalské Fatimě na papeže spáchán rukou konzervativního kněze Juana Krohna další atentát, i ten však papež přežil.
