Při práci na umělé inteligencí se vědci musí neustále učit z přirozeného chování lidí. Poučení od lidí ukazuje vědcům cestu, zároveň však nastavuje jejich práci meze. Kybernetikové z Kalifornské univerzity se zabývají možnými projevy emocí u umělých bytostí, tedy robotů.

Mnozí z nás mají ještě v dobré paměti úspěšný americký film Číslo 5 žije, kde jsme mohli vidět robota, který prožívá skutečně lidské emoce – radost, žal či hněv. Ovšem vytvoření takového robota, je pro vědce skutečně tvrdým oříškem a mnozí tento úkol považují za nesplnitelný.

Již dnes se sice někteří tvůrci pyšní roboty s lidskými rysy, kteří prý dokáží emoce vyjádřit, například se usmát, jako reakci na určité situace. Ale to jsou stále jen naprogramované úkony, které nemají se skutečnými emocemi nic společného.

Lidé, jako myslící bytosti, se vyvinuli během evoluce k dokonalosti ve vizuálním zobrazování prožitků, tedy ve svém mimoslovním vyjadřování. Pokud bychom toto mimoslovní vyjadřování nepoužívali, vypadali bychom nepřirozeně, tedy právě tak jako umělé bytosti.

Mnozí vědci se shodují v názoru, že za současných možností kybernetiky nelze podobné emoce u robotů naprogramovat. Museli by často vyjadřovat protichůdné pocity, což by v důsledku vedlo k rozpolcení umělé inteligence a k šílenství.

Odborně řečeno, jejich kybernetický mozek by se zhroutil, stejně, jako se vám občas zasekne počítač, pokud jej mermomocí nutíte vykonat nějaké protichůdné procesy. Vědci berou tento problém jako velkou výzvu a hledají cesty, jak emoce robotům přičarovat.

Co je na věci nejzajímavější je skutečnost, že se do výzkumu velmi aktivně zapojila americká armáda. Ta totiž uvažuje o tom, že roboti, kteří by dokázali projevovat emoce ve styku s lidmi, by mohli být nasazeni například jako zprostředkovatelé v Afghánistánu při jednáních s místními lidmi.