Ačkoliv antičtí spisovatelé a dramatikové popisují čilý „hospodský“ život, archeologům se doposud nepodařilo nalézt zbytky žádného domu, o němž by mohli s jistotou prohlásit, že se jednalo o pohostinské zařízení. Stejný problém platí i pro takzvané „domy veřejné“. Nyní se zdá se, že archeologové dlouho hledali brýle, které měli přímo na nose. Jak hospody i „veřejné domy“ sloužily totiž běžné obytné domy.
Velké civilizace antického období, tedy především civilizace řecká a později i římská, formovaly základy civilizace dnešní, ať už ji nacházíme v Evropě, Americe nebo třebas v Austrálii. Právě pro tento nesmírný význam se k dávnému antickému světu už po staletí obrací pozornost vědců z nejrůznějších oborů – archeology počínaje a konče například historiky vědy či filosofie. Na první pohled by se tedy zdálo, že stěží nalezneme lépe prozkoumanou oblast, než jsou antické dějiny. Ale chyba lávky! Čím hlubší jsou totiž naše znalosti, tím lépe vidíme bílá místa, která se nám stále nepodařilo zaplnit. S několika nečekanými odhaleními přišly nedávno dvě ženy-archeoložky.
Co by byl stát bez hospod!
Kdybychom si chtěli uspořádání klasického řeckého světa představit podle světa, který známe dnes, šeredně bychom se zmýlili. Stát, který by byl řízen z jednoho centra, Řekové dlouho neznali. Namísto toho byl jejich svět rozdroben na desítky malých „městských států“ – polis, mezi nimiž postupně získávali navrch dva největší rivalové – Sparta a Atény. Ať už byla ale v polis nastolena jakákoliv vláda, jedno bylo vždycky stejné. Základní linie, která dělila vnitřní život městského státu, vedla mezi soukromým a veřejným. O veřejné prostory se staral stát – kromě tržišť, úřadů a chrámů to byly ale i budovy, které sloužily méně ušlechtilým stránkám lidské povahy, např. veřejné domy. Na takřka přesném rozhraní mezi soukromým a veřejným pak stály hospody. V taverně neboli kapeleion jste si mohli kromě vína objednat také běžné občerstvení – od dnešních hospod se tedy příliš nelišily. Hospody pochopitelně neprovozoval stát, pouze z nich, stejně jako v současnosti, vybíral tučné daně. Taverny jsou ale skutečně dobře skryty. Ačkoliv víme, že existovaly, nebyli jsme doposud schopni najít žádný fyzický důkaz existence domů samotných, říká dr. Blazebyová z univerzity v anglickém Leedsu.
Z hospody rovnou domů
Doktorka Blazebyová o sobě sama tvrdí, že nejsnazší je potkat ji se sklenicí vína v ruce. Spojila proto příjemné s užitečným a svůj odborný růst spojila s průzkumem neprávem opomíjené oblasti řeckého společenského života – průzkumem soukromého života řeckých domácností a také s kulturou konzumace alkoholu. I když to na první pohled tak nemusí vypadat, i takové drobnosti nám totiž mohou napomoci rozmotat složité klubko vztahů, které sebou život v antickém Řecku přinášel. Před teorií dr. Blazebyové měli učenci většinou za to, že pití alkoholu bylo v Řecku klasické doby (475 – 323 př. n. l.) spojeno na jedné straně s prostředím měšťanských domů a na straně druhé s veřejnými hospodami, kapeleiony. Měšťanské domy byly oproti nákladným a zdobeným veřejným stavbám většinou velmi prosté. Spojovacím článkem mezi soukromým a veřejným prostorem byly místnosti v přední části domu, které směřovaly rovnou do ulice. Blazebyová se proto déle nerozmýšlela a přišla s jasnou myšlenkou – jako hospody sloužily právě tyto místnosti řeckých domů!
Státem posvěcený sex
Soukromý život zahrnuje vedle pití i činnost nejintimnější – sex. Stejně jako cokoliv jiného měl i sexuální život výrazně jiná pravidla, než jaká známe ze současnosti. Sexuální život antických Řeků byl mnohem více spojen s tím, jak vypadal celek společnosti, tedy městského státu. Jeho nejvýznačnějším rysem byla přísná hierarchie – co bylo dovoleno svobodným mužů, nebylo dovoleno ženám, cizincům nebo dokonce otrokům. Láska za úplatu, tedy prostituce, byla v Řecku sice široce rozšířená a běžně tolerovaná, měla však mnoho různých podob. Ačkoliv ženy nebyly v řeckém světě příliš vážené, před některými z nich muži přeci jen klekali – zejména před kněžkami nebo před vzdělanými prostitutkami, hetérami. Nejen k povolání hetéry však patřil sex – i k výkonu povolání kněžky bylo sexu občas třeba. Nikoliv však pro radost, ale pro uspokojení božstva. Zdaleka ne veškerý sex mimo manželství byl ale takto vysoko hodnocen – prostituce za úplatu byla zcela běžným jevem a prostitutky (pornai) navštěvovali takřka všichni bez ohledu na věk či rodinný stav.
Kam se poděly veřejné domy?
Veřejné domy (pornéia) byly s výjimkou Sparty zakládány po celém území Řecka. Například v Aténách zavedl první veřejné domy již v roce 594 př. n. l. Solón. Údajně především proto, aby ochránil aténské ženy před nájezdy cizích námořníků. Atéňané byli praktičtí a tak se z prostituce brzy stal výnosný obchod pod záštitou státu. Z peněz vybraných od lehkých žen, nechal později Solón dokonce vybudovat chrám bohyně Afrodity. Veřejné domy jsou však zrakům archeologů ukryty podobně dobře jako hospody. Neexistuje důkaz pro to, že by v antickém Řecku byly veřejné domy skutečně záměrně stavěny. Nelze ale ani očekávat, že by hmotné pozůstatky těchto zařízení vypadaly nějak výrazně odlišně od běžných domů, neboť dívky v domech, ve kterých pracovaly, také žily, říká Allison Blazebrooková z Brock University v kanadském Ontariu. Podle Blazebrookové však existují způsoby, jak takový dům přeci jen odlišit. Pakliže narazí archeolog na dům, který měl více než jeden vchod, větší množství malých pokojů a dostatečné množství vody na koupel, měl by si být jist, že jeho nález měl něco společného s láskou za úplatu.
Ze života slavných hetér
Podobně výjimečného společenského postavení, jako dosahovaly řecké luxusní společnice hetéry, dosáhly snad už jen japonské gejši. Hetéry neboli luxusní prostitutky patřily k nejváženějším ženám řecké obce. Ženám se v Řecku nikdy nedostávalo vyššího vzdělání – muži měli většinou za to, že postačí, když bude žena umět číst a psát. Otrokyně či ženy cizinců pochopitelně nedostávaly žádné vzdělání. Hetéra si tedy musela vystačit se samostudiem a nasloucháním hovorů mužů. Výjimečné nadání či krása některých hetér vstoupily do historie. Asi nejslavnější z nich byla moudrá Aspasia, která byla dlouhou dobu rádkyní a posléze i druhou ženou velkého aténského státníka Perikla (495-429 př. n. l.), jehož vláda je považována za nejslavnější časy Atén a celého Řecka. Periklés ji údajně velmi miloval a někdy dokonce budil pobouření tím, že ji vodil do společnosti, která byla vyhrazena výhradně mužům. Druhou hetérou, které se nesmazatelně obtiskla do historie, byla Fryné z Thespiai, která stála modelem slavnému sochaři Praxitelovi, když v maloasijském Knidu tvořil svou sochu bohyně Afrodité. Fryné učinila slavným to, co ostatní již dávno věděli – totiž že modelkami pro sochy bohyň byly většinou právě hetéry.
Jak se v dávném Řecku pilo víno
Jen máloco je pro dávné i současné Řecko tak typické, jako je pěstování a zpracování vinné révy. Konzumace alkoholu v podobě vína (pivo – zýthos – pili jen barbaři) měla ale ve starověkém Řecku velmi přesná pravidla. Víno skladovali Řekové v amforách, jejichž tvar prozrazoval oblast, z níž víno pocházelo. Když byla amfora otevřena, stáčel se nápoj do zvoncovité nádoby se dvěma uchy zvané kratér neboli měsidlo. Víno, kterým byla naplněna amfora, bylo totiž ve srovnání s dnešním mnohem hustější a také silnější – obsahovalo okolo 16% alkoholu. Mísilo se proto s vodou a to většinou v poměru 1 : 3 nebo 2 : 3 ve prospěch vody. Dnes bychom tedy řeckému vínu řekli spíše vinný vstřik. Bohatší z Řeků si mohli dovolit víno i chladit. Sloužila k tomu nádobka zvaná psyktér, která se po naplnění sněhem nebo ledem umístila do měsidla. Z kratéru se pak víno nalévalo do džbánků zvaných oinochón až nakonec se přelévalo do nejrůznějších hliněných pohárů. Z dnešního pohledu Řekové víno ale také všemožně „kazili“ – podávalo se také například vařené nebo dochucené nejrůznějším kořením a namáčel se do něj také chleba.
Symposion aneb mužská soupití
Řekneme-li dnes „sympózium“, máme na mysli nejspíše vědeckou konferenci – rozhodně něco, kam se nevydáme za zábavou, ale spíše za poučením. V dobách antického Řecka tomu však bylo přesně naopak. Doslovným překladem řeckého slova symposion je totiž „soupití“ neboli společná pitka. Taková symposion byla pro Řecko klasické doby typická jako skutečně máloco – v literatuře došla také krásného spodobnění u filosofa Platóna či historika Xenofóna. U obou těchto autorů vypadá symposion spíše jako učená debata – odtud také přešlo toto slovo do moderních jazyků. Jak ale vypadala symposia neučená? Společné pitky byly výhradně mužskou záležitostí a konaly se v soukromých domech a zahradách, většinou po skončení nějaké větší hostiny. Účastníci si natřeli tělo a vlasy vonnými oleji a mastmi, hlavy si ovázali věnci z čerstvých květina, položili se na pohodlná lehátka a nechali se obsluhovat otrokyněmi. A co se vlastně v mužské společnosti odehrávalo? Kromě hovorů na nejrůznější témata se hrály kostky, zpívalo se a tančilo, někdy se o zábavu také starali přizvaní umělci. Hlavně se ovšem pilo! Kdo však po propité noci nedokázal dojít domů po svých, stal se terčem posměchu a dlouho se o tomto jeho společenském znemožnění mluvilo.
Láska mezi muži
Podle děl Hérodota, Platóna či Xenofóna to vypadá, jako kdyby klasické Řecko snad ani neznalo jinou podobu fyzické lásky, než je láska mezi muži. Ačkoliv je tento pohled zcela jistě zkreslený, jedno je pravda – Řekové měli s láskou mezi muži mnohem menší problém, než pozdější křesťanská civilizace. Řada učenců se domnívá, že Řekové nerozlišovali ani tak mezi láskou muže k muži nebo muže k ženě, ale spíše mezi tím, kdo je ve vztahu aktivní nebo pasivní. Aktivní role byla spojována s dospělostí, mužností a vyšším pozicí ve společnosti, pasivní naopak s mládím, nezralostí a vlastně i ženstvím. Jelikož nejvyšší pozici ve společnosti měli svobodní dospělí muži, bylo jen přirozené, že otroci, ženy i mladíci jim museli být po vůli. Láska k mladíkům, řecky paiderastia, hrála ostatně v antické společnosti velmi významnou roli. Mladíček (erastes), který byl staršímu muži (eromenos) po vůli, užíval za odměnu jeho ochranu a mohl se od něj také ledascos naučit. Překvapivě málo toho ale víme o milostném životě antických žen. Řecká antika znala kupodivu jen velmi málo spisovatelek a básnířek. Nejznámější z nich byla Sapfó (630 – 600??? př. n. l.) z ostrova Lesbos, jejíž milostná poezie opěvuje krásy lásky mezi ženami. Sapfó sama ale nebyla čistou lesbičkou, ale bisexuálkou.
Více se dozvíte v:
Bouzek J., Ondřejová I. – Periklovo Řecko
Bouzek J., Kratochvíl Z. – Řeč umění a archaická filosofie
Bednářová V. – Postavení ženy ve starověku
Faraone C.A., McLure L.K. (eds.) – Prostitutes and Courtesans in the Ancient World
