My lidé máme vždycky jasno, ve které ruce držet vidličku a ve které nůž, kterou rukou psát a která nám slouží spíše na přidržování. Zvířata, která nemají ruce, mají ale jasno stejně jako my. Nemohou s námi sice mluvit, ale to by nebyla věda, kdyby nepřišla na to, jak řeč nahradit. Pravonohé a levonohé koně dokážeme rozpoznat podle toho, jak jim rostou „vlasy“. 
Rozpoznat to, zda se jedná o praváka nebo leváka, je ale stále prvním úkolem pro trenéry velké řady sportů. V tenise, hokeji nebo fotbale může být levorukost či levonohost dokonce výhodou. Stejný problém však musí řešit i trenéři koní. Pro sporty, jako jsou dostihy či parkurové skákání, také platí, že k levonohým koním je třeba přistupovat jinak než ke koním pravonohým. Irští vědci přišli v nedávné době s objevem, který by mohl trenérům i žokejům výrazně ulehčit práci.
Leváci, kam se podíváš
Leváctví (odborně sinistralita z lat. sinister = levý) je jev, který najdeme v přírodě ledaskde. Jistě nikoho nepřekvapí, že neodbytná preference jedné ze stran má jasné spojení s vývojem mozku – odráží nadřazené postavení jedné z mozkových polokoulí neboli hemisfér. Svou náklonnost k jedné ze stran projevují takřka všichni obratlovci, počínaje rybami přes ptáky až po savce. Žádný ze živých tvorů však není vyhraněn tak jednoznačně jako člověk. Důvod není ale nikterak komplikovaný – člověk je totiž jediným ze zvířat, kterému evoluce nadělila „ruce“. Preference pro jednu stranu se proto může projevit snáze a také častěji, než je tomu v případě organismů, kteří se zmohly sotva na ploutve nebo nohy. Některé vědecké studie také naznačují, že leváctví či praváctví má také spojitost s postupným vývojem lidského jazyka a inteligence. Ať už je tomu jakkoliv, jedno je jisté – levák se levákem narodí, neboť má tuto preferenci zakódovanou v genech, ať už je člověkem nebo třeba koněm.
Leváctví a koňská čupřina
Veterináři z irské University of Limerick Jack Murphy a Sean Arkins se věnují vědeckému popisu chování koní již dlouhou dobu. Zajímají se zejména o ty vlastnosti koní, které mohou měnit jejich vztah k trenérům a žokejům a ovlivňovat tak výkon koňských profesionálů na sportovních kolbištích. Mezi takové vlastnosti jistě patří i to, jestli daný kůň preferuje spíše pravou nebo spíše levou stranu. Koně trénovaní na parkurové skákání přistupují k překážkám z určité strany, dostihoví koně zase běhají jinak vpravo nebo levotočivých zatáčkách. Směr zatáček dostihové dráhy mohou ovlivnit výsledky dostihů stejně, jako kdyby měl kůň o deset kilo navíc, odhaduje Murphy. A jaký je tedy podle irských biologů klíč k rozpoznání, kterou stranu koně preferují? Zaměřili se na rys, který „koňáci“ tradičně užívají k rozpoznání koní – kresbě na čelní straně hlavy a směru růstu chlupů. Některým rostou totiž po směru hodinových ručiček a některým naopak. Podle zjištění Irů více než třem čtvrtinám levonohých koní se chlupy na hlavě stáčejí proti směru hodinových ručiček, takřka stejná pravděpodobnost je u koní pravonohých (?? – tam obráceně, ne??). Ačkoliv tedy tento klíč nefunguje stoprocentně, může být podle Irů prvním a významným krokem k určení této významné vlastnosti.
Jak přišel kůň ke svým kopytům?
Od raného paleocénu, tedy období asi před 65 miliony let, kdy se jejich předkové poprvé objevili na Zemi, ušli koně dlouhou a notně zašmodrchanou evoluční cestu. Nejstarším známým členem evoluční rodiny lichokopytníků bylo drobné, asi jen 20 centimetrů měřící hyracotherium, které v průběhu první poloviny třetihor pobíhalo po pralesích takřka celé severní polokoule. Tato zvířata měla sice lichý počet prstů, zato jich měla výrazně víc – celých pět! Další potomkové hyracotherií v linii vedoucí ke koním postupně rostli a díky přechodu na život v otevřených savanách také ztráceli postranní prsty, až se jejich počet ustavil na nejmenším lichém čísle, jedničce. Předkové všech domácích koní, nyní již vyhubený evropský kůň tarpan (Equus caballus) a kůň Převalského (Equus przewalskii), se tedy stejně jako dnešní domácí koně opírají pouze o jeden prst – prostředníček, kterému říkáme kopyto.
