Když v rove 1492 doplul Kryštof Kolumbus k americkým břehům, byly oba americké subkontinenty již dávno obydleny lidmi. Kulturní rozdíly mezi americkými domorodci byly však obrovské – na jedné straně zde žili primitivní Šošoni, na druhé známe ale i rozvinuté civilizace Mayů, Aztéků a Inků. Poslední výzkumy biologů ale ukazují, že počet původních skupin, v nichž první lidé do Ameriky přišli, byl ve skutečnosti velmi malý. Jak Severní, tak Jižní Amerika je pro člověka skutečně „Nový svět“. Evropany byla objevena hned několikrát, naposledy v patnáctém století. Ale ani „původní“ obyvatelé Ameriky zde vlastně nežili příliš dlouho, alespoň ne z hlediska antropologů, kteří jsou zvyklí pohybovat se na časových škálách, kde tisíc let není příliš velké číslo. Podle archeologických nálezů, které mají vědci do dnešní doby k dispozici, přišli první lidé do Ameriky v období takzvaného „posledního glaciálního maxima“, tedy v době před  15  000 – 17 000 lety. Nejstarší „paleoindiáni“, jak nejstarším obyvatelům Ameriky také přezdívá, přešli z Asie po zamrzlé Beringově úžině a velmi brzy se rozšířili po celém Severní i Jižní Americe. Obrovská jazyková a kulturní diverzita původních obyvatel obou Amerik však jakoby naznačovala, že první obyvatelé neosídlili Ameriku najednou, ale přišli v několika skupinách. Jak ale podobnou věc zjistit? Archeologové již dávno pochopili, že když jim chybí  nezvratné hmotné důkazy, vyplatí se jim obrátit se na biology.  Ke slovu se pak dostanou nejčastěji biologové molekulární, kteří se ve svých laboratořích dokáží podívat do samotného nitra buněk. Tým biologů z univerzity v italské Pavii se proto zaměřil na zkoumání genetické výbavy drobounkých buněčných organel –  mitochondrií. Mitochondrie nejsou součástí buněčného jádra a mohou se proto dědit pouze s celou mateřskou buňkou – vajíčkem. Všechny mitochondrie se tedy mohou přenášet pouze po ženské linii, což vědcům v mnohém usnadňuje interpretaci jejich výsledků. V širokém spektru vzorků však  Italové odhalili pouze dvě tzv. haploskupiny, tedy typy mitochondriální DNA, kterou sdílejí všichni potomkové jednoho předka. Zdá se tedy, že věc je jasná – předky všech původních obyvatel Ameriky byli pouhé dvě skupiny lidí. Zatímco první z haplotypů (označovaný ve vědeckém jazyce jako D4h3) se rozšířil po celé Americe,  druhý (X2a) zůstal omezen pouze na Ameriku Severní. Za obrovskou kulturní diverzitou původních obyvatel Ameriky tedy zcela jistě nestojí genetický, ale kulturní přenos. Autor: Roman Kopytar