Na počtu málokterých živých tvorů se podepsal člověk tolik jako na velkých kytovcích. Nebýt přísné ochrany, byly by velryby dnes jen dávno zašlou vzpomínkou. Každá zpráva o tom, že se jejich populace vzpamatovávají, je proto důvodem k oslavě.Velryba černá (Eubalaena glacialis) patří mezi nejohroženější kytovce. Tento až 17 m dlouhý a až 100 tun vážící obří obyvatel chladných severských moří rozhodně nepatří k závodním plavcům. Jejich „nemotornost“ se jim málem stala osudnou – pro velrybáře totiž vždy představovaly nejsnadnější kořist. Tyto velryby žijí po většinu času v severských mořích a na jih odplouvají pouze proto, aby se rozmnožily. Mořští biologové Vědeckého centra pro výzkum rybářství na severovýchodě USA se rozhodli populace velryb podrobně mapovat. Mapovací systém má napomoci odhadu jejich skutečných počtů a v důsledku tak velrybám zpříjemnit život. Tito tvorové se totiž dají snadno vyrušit a doslova vystresovat hlukem lodních motorů.  Podrobné výzkumy ve vodách na severovýchodě USA podél pobřeží států Maine, New Hampshire a Massachusetts nedávno ukázaly, že se populace velryb zřejmě přeci jen vzpamatovávají. Dejme ale slovo vedoucímu vědeckého týmu, který dlouhodobý výzkum provádí, Dr. Timu Coleovi: Jsme nadšení, neboť zahlédnout v Mainském zálivu  44 velryb pohromadě je rekordem zimních měsíců. Běžně zahlédneme tak tři čtyři.  V těchto měsících se totiž potápějí za potravou do velkých hloubek. Zahlédnout jich tolik v blízkosti hladiny znamená mít pořádný kus štěstí. Je tedy zřejmé, že velryby si dokázaly v těchto vodách najít zdroje potravy, což výrazně zvyšuje jejich šanci na přežití. Zjištění počtu a místa pobytu velryb tak umožňuje včas dodat lodním kapitánům doporučení, aby zpomalili motory nebo aby se místu jejich pobytu nadobro vyhnuli. Mapování jejich pohybu umožnily satelity  amerického Úřadu pro oceány a atmosféru (NOAA), který se zabývá zkoumáním proměn v atmosféře a v oceánech a poskytuje zpravodajský servis mnoha organizacím od letectva po rybáře. Autor: Josef Querelle