Milujte se a množte se. Tuto poučku si vzali za své téměř všichni živočichové na zeměkouli. U valné většiny zvířat se potkáváme se dvěma pohlavími, která se musí najít, přilákat a spářit. Rodičovství a příprava na ně hraje v evoluci života zásadní roli a živočichové proto věnují této činnosti tak obrovský zájem, že se někdy až zdá, jako by na nic jiného ani nemysleli. 21. STOLETÍ vás zasvětí do tajemství zvířecího rozmnožování.
V sexu má původ mnoho krásných a zajímavých věcí v přírodě. Sex zaplavil živou přírodu barvami, zvuky, vůněmi i rituály. Bez něj bychom si neužívali pohled na pestrobarevné ptáky, krásné motýly či brouky, hrdou hřívu lvů či majestátní paroží jelenů. Chyběl by zpěv ptáků, cikád či cvrčků, řev pralesních opic nebo tajemné velrybí písně. Samci by rytířsky nebojovali o samice a ty by naopak neházely symbolický kapesníček těm nejudatnějším z „rytířů“. Sex má však i svou odvrácenou stránku. Samci jsou schopni se vzájemně pozabíjet, zotročovat samice ve svých „harémech“ či zabíjet čerstvě narozená mláďata. Ani samice ovšem nezůstávají v nefér chování pozadu. Ve jménu boje o nejlepší partnery nebo o nejvýhodnější pozici pro svého potomka své partnery často rafinovaně podvádějí a při bojích o moc ve skupině proti nim kují nejrůznější zákulisní pikle. Svět sexu však není chaotický. Má svá jasná, i když skrytá pravidla. Když společně s 21. STOLETÍM nahlédnete za oponu, která je pro běžné oko zahaluje, objevíte nečekaný svět.
Sex a buněčné jádro
Při hledání skrytých pravidel, která určují sexuální chování zvířat, se musíme vypravit až do samotného nitra organismu. Jak spolu souvisí sex a buněčné jádro? Na první pohled vůbec, na ten druhý však již velmi. V buněčném jádře je totiž obsažena genetická informace, zapsaná do čtyř bází DNA. Každá buňka těla obsahuje dvě sady chromozomů, z nichž jedna je „od tatíka“ a druhá od „maminky“. A už jsme u sexu! Většina organismů existuje právě díky tomu, že se spojí dvě chromozomální sady od dvou rodičů a vytvoří oplodněné vajíčko – buňku zvanou zygota. Aby však k takovému rozdělení došlo, musí mít zárodečné buňky napřed počet chromozomů poloviční. Odborně takovým buňkám říkáme gamety. Gamety, neboli vajíčka a spermie, mají poloviční počet chromozomů než ostatní buňky těla. Sexuální život (nejen zvířat) lze tedy také vidět jako velmi složitý způsob, jak se dvě „poloviční“ buňky snaží doplnit na jednu celou a dát tak vzniknout další generaci organismů.
Pohlaví navzdory logice
Z pohledu genetika je tedy pohlavní rozmnožování jasné. Spojíme půl a půl a máme jedno celé, nové mládě, které není přesně identické ani s jedním z rodičů. Na genetika však musí dohlédnout evoluční biolog a položit mu několik zvídavých otázek. První z nich bude znít: „Jak je možné, že se sexualita vůbec vyvinula?“ Pohlavní rozmnožování je totiž vlastně poměrně nevýhodné. Je energeticky náročné, pomalé a neefektivní. Kdyby na světě existovaly pouze samice, nemusely by ztrácet čas vyhledáváním „tatínka“ a předaly by potomkům všechny své geny, čímž by ukojily své genetické zájmy jistě lépe. Páření s opačným pohlavím navíc zvyšuje riziko zranění nebo nákazy. Zdá se tedy, že evoluce měla dost důvodů pro to, aby ponechala svět bez sexu. A přesto pohlavní rozmnožování zvítězilo na celé čáře. Biologové znají pouze jednu jedinou třídu organismů, u nichž nebyli samci nikdy nalezeni (viz rámeček). Jedná se o pijavenky (Bdelloidea), drobounké vodní červíčky z kmene vířníků (Rotatoria), které dodnes nedají biologům spát.
Proč evoluce vynalezla tatínky a maminky
Zdálo by se tedy, že rozdělení živého světa na samce a samice je skutečně luxus, do kterého příroda investovat nemusela. Široké vítězství pohlavnosti nás však nabádá, abychom se nad celou věcí zamysleli znovu. Nějaké výhody to přece mít musí! Na tomto kolbišti nyní zápasí několik hypotéz, přičemž žádná si ještě neodnesla pomyslnou korouhev pro vítěze. Odborníci se dohadují, že pohlavní rozmnožování musí nějakým způsobem přispívat k rozmanitosti a dalšímu vývoji druhů. Jiná teorie si všímá toho, že pohlavní rozmnožování není ani tak výhodné pro organismy samotné jako pro parazity, kteří se díky němu snáze šíří. Pohlavní rozmnožování může být proto důsledkem toho, že jej k němu přinutil někdo jiný – parazit nebo parazitující sobecký gen. Konečně poslední skupina hypotéz předpokládá, že pohlavní rozmnožování pro organismy výhodné není, ale vzniklo v důsledku rozhodnutí, které se již nedalo vzít zpět. Takové představě říkáme „evoluční past“. Nejpravděpodobnější bude, že za vznikem pohlavnosti stály částečně všechny vyjmenované mechanismy.
Jak se dělá sameček
Další otázka, kterou by pomyslný evoluční biolog položil genetikovi, by asi zněla: „Jak je možné, že samečků a samiček u každého druhu zhruba stejný počet?“ Náš genetik už by se jistě nadechoval k odpovědi, že za to přece mohou geny. Ale je to skutečně pravda? U většiny živočichů skutečně ano. V okamžiku, kdy splyne vajíčko a spermie, je již určeno, jakého pohlaví bude dospělý jedinec, neboť je tato informace nějak zapsána v genetickém kódu. Když říkáme nějak, myslíme tím, že takových způsobů existuje více. V zásadě rozlišují genetici dva hlavní: „savčí“ a „ptačí“ typ. U „savčího“ typu (typ Drosophila) je mají (??) nepárový chromozom, který mění pohlaví samci, u „ptačího“ typu (typ Abraxas) jsou to naopak samice. Existují ale i jiné mechanismy určování pohlaví. U některých plazů, například u želv, hraje při určování pohlaví roli délka a teplota při inkubaci vajec.
21. STOLETÍ UPŘESŇUJE:
Případ rypohlavce zeleného
Podivní, téměř metr dlouzí mořští červi rypohlavci zelení (Bonellia viridis) z kmene Echiura příbuzného kroužkovcům (tedy například nitěnkám či žížalám), lámou rekordy v mnoha záležitostech spojených s rozmnožováním. Zvláštní je už způsob, jakým je u nich zajištěno, ze kterých larev vzniknou samečkové a ze kterých samičky. Ty z larviček, které se vyvíjejí volně v mořské vodě, dospějí v podivné, oválné tvory s dlouhým „chobotem“, kteří žijí v úkrytech mezi kameny v mělkých mořích. To jsou samičky. Samečkové se vyvinou z larev, které se uchytí na těle jiných samic. Stanou se z nich droboučcí, 1-3 milimetry dlouzí „červíčci“, kteří žijí jako parazité uvnitř těla samic. Jedná se o jeden z nejextrémnějších případů odlišného vzhledu pohlaví neboli pohlavního dimorfismu v živočišné říši.
Vajíčka a spermie
Rozdělením druhů na samečky a samičky rozdala příroda karty pro nejrůznější hry, které mají obrovský význam z evolučního hlediska. V tomto kole se zdá, že samičky dostaly horší list. Musejí totiž produkovat nákladnější typ gamet, tedy vajíčka. Nově narozený jedinec bude mít z maminky víc než jen polovinu genů. Oplozená buňka je totiž oplozeným vajíčkem, do něhož spermie sice přispívá svými chromozomy, celá buňka je však od maminky. Proto se například DNA, která je obsažena v malinkých buněčných organelách mitochondriích, může dědit pouze po matce – ty tatínkovy umřou společně s jeho tělem. Samečkové si mohou dovolit více – produkce spermií je méně nákladná a může proto docházet k jejich obrovské nadprodukci. V jediném výronu samčího semene je obsaženo tolik spermií, že by jimi mohly být oplodněny všechny samice v okolí a ještě by ještě hodně zbylo. Možná už je vám logika evoluční hry jasná – samice nezíská více potomků tím, že se bude častěji pářit, a vyplatí se jí proto hledat spíše kvalitního tatínka. Pro samce však platí opak – čím více samic se jim podaří oplodnit, tím úspěšnějšími se z hlediska evoluce stanou.
RODIČEM SE NESTANE KAŽDÝ aneb POHLAVNÍ VÝBĚR
Už jasnozřivý Charles Darwin odlišil vedle „přírodního výběru“ („natural selection“) také „pohlavní výběr“ („sexual selection“).
Zatímco přírodní výběr odstraňuje z přírody jedince, kteří nejsou s to vyrovnat se s nároky prostředí, v němž žijí, pohlavní výběr neodstraňuje nikoho. Trestá ale své oběti možná ještě horším způsobem – nenechává je totiž rozmnožit a odsuzuje tak jejich geny k tomu, aby sešly ze světa spolu se smrtí neúspěšného jednotlivce.
Proč se samci perou
Už sám Darwin rozpoznal, že pohlavní výběr má dvě složky. První z nich je soutěž mezi jedinci stejného pohlaví, takzvaný vnitropohlavní výběr. Jedinci stejného pohlaví, kterým bývají většinou samci, soupeří nejprve mezi sebou. Snaží se svého slabšího soka zahnat, zbavit teritoria nutného k rozmnožování nebo dokonce úplně vyřadit z boje tím, že jej usmrtí. Důvod takového chování je nasnadě – chtějí získat přednostní právo na spáření se samicí tím, že ostatním samcům ukážou, že s nimi skutečně nejsou žádné žerty. Zdaleka ne vždy jde o boje na život a na smrt. Košile je vždycky bližší než kabát a většině samců je vždy milejší vlastní život, než mnohdy pochybná vyhlídka na rozmnožení. Přesto u několika málo druhů bývají souboje skutečně tvrdé a nezřídka končí smrtí. Samci rypoušů sloních (Mirounga leonina) nebo pískomilů mongolských (Meriones unguiculatus) se dokážou vážně zranit nebo dokonce zabít. Většinou jsou však souboje spíše ritualizované. Samci paviánů či vlků se vzájemně zastrašují odhalenými špičáky, sudokopytníci od jelenů po antilopy a žirafy se vzájemně „trkají“ rohy či parohy. Jedovatí chřestýši při soubojích nikdy neužívají jedové zuby, ale snaží se srazit soupeře k zemi nárazem hlavy.
Dámská volenka
Druhou a neméně podstatnou součástí pohlavního výběru je „dámská volenka“ („female choice“). Z logiky pohlavního rozmnožování vyplývá, že zatímco samců je vždy dostatek, neboť i jediný z nich by dokázal oplodnit většinu samic v populaci, samičí vajíčka jsou vzácnější materiál. Samice se proto musí dobře rozhodnout, kterému z nápadníků svůj poklad svěří. A rozhodování to není snadné. Musí dobře odhadnout spoustu významných faktorů. „Není můj milý nemocný?“ „Zajistí pro má mláďata dostatek potravy?“ „Budou naši synové dostatečně sexy i pro další generaci samic?“ Než svolí ke spáření, musí zodpovědná samička všechny tyto otázky uspokojivě vyřešit. Když je součástí samcova harému, je nutnosti této volby zbavena. Ale co když není a může si otce svých potomků vybrat sama? Pak se musí orientovat podle nejrůznějších znamení, k jejichž registrování ji evoluce vybavila. Tato znamení jsou často skrytá lidským zrakům, zato samičky různých druhů dobře vědí, co jim přijde na jejich milých nejvíce „sexy“.
Umění správného svádění
Samičky je tedy třeba ke spáření přimět často oklikou a co nejvíce se před nimi vytáhnout. Samičky různých druhů pošilhávají po různých samčích „frajeřinkách“. Některé z nich jihnou při pohledu na barevný šat samců. Mezi takové patří řada ptáků, například tropické rajky, hrabaví (kurové, bažanti, pávi), vrubozobí (kachny, husy) a další. Samci našich čolků (r. Triturus) se během období páření „převlékají“ do nápadně pestřejšího šatu, než jaký nosí přes rok. Řada samic přinutí samce vykonat velkou investici ještě před samotným spářením, aby si mohla udělat obrázek o jeho schopnosti ji zabezpečit. Samičky sýkorám příbuzných moudivláčků lužních (Remiz pendulinus) nutí samečky, aby jim postavili několik hnízd, a svého partnera si vybírají podle toho, jak se jim hnízdo zalíbí. Podobně se vybírají i samice australských lemčíků (viz rámeček). Galapážští nelétaví kormoráni Phalacrocorax harrisi, zase nosí svým vyvoleným v zobáku chaluhy na stavění hnízda a ukazují jim tak, že právě oni budou těmi nejmilejšími tatínky.
Kousni si, drahá
Samice jiných živočichů také nepohrdnou různými dárečky, většinou v podobě potravy. U šimpanzů a řady dalších primátů bylo pozorováno, že samice se přednostně páří s těmi samci, kteří jim donesou větší sousto kaloricky vydatné potravy, zejména masa. Podobně se chovají samci rackům podobných rybáků obecných (Sterna hirundo). Sameček nevyrazí na námluvy bez rybky v zobáku. Ještě dále došli rybáci černohřbetí (Sterna fuscata), kteří samičkám natrávené ryby přímo vyvrhují do zobáku. Za jistý typ „dárku“ lze dokonce považovat i sebevražednou oběť samečků. U některých pavouků (např. křížáků – Araneidae) či kudlanek přináší sameček spolu se svými spermiemi samici vydatné sousto potravy – své vlastní tělo. Mouchy kroužilky (Emphididae) jsou tak dravé, že samcům také hrozí nebezpečí, že je samice při námluvách prostě sežere. Samečkové druhu Emphis borealis tedy musí samici přinést dar jen proto, aby je namísto pohlavního aktu nesežrala. I přesto se to někdy stane. Samci jiných druhů kroužilek (např. Emphis poplita) byli proto už rafinovanější a dárek pro samičku balí do vláken. Rozbalování dárku samici alespoň na chvíli zabaví a sameček má tak větší šanci milostný akt přežít.
Milostné podvody
Milostné vztahy živočichů jsou ale podobně jako ty lidské plné nejrůznějších podvodů. Samci kroužilek Hilaria maura došli dokonce tak daleko, že namísto skutečného kousku potravy zabalí do vláken kousek listu a samici tak podvede. Ne vždy vede ale cesta přes dárky. Samci afrických psů hyenovitých (Lycaon pictus) se snaží získat si srdce samic tím, že napodobují chování mláďat. Přiblíží se k nim ze strany a olizují jim bradavky. Podobně se chovají i samci indických kaloňů Pteropus giganteus. Krásný podvod lze najít u afrických ryb tlamovců jikroskvrnných (Haplochromis burtoni). Samice tlamovců sesbírá své jikry do tlamy ihned po jejich nakladení, aby je ochránila před predátory, kteří by si na nich jistě rádi smlsli. Samec se však potřebuje k jikrám v tlamě samice dostat, aby je mohl oplodnit. Na jeho řitní ploutvi se proto vyvinuly skvrny, které připomínají jikry. Samice se je snaží nabrat do úst. Tohoto okamžiku samec ihned využije a vstříkne jí do tlamy své mlíčí.
Bez nevěry to snad ani nepůjde
Největší podvody se ale jistě dějí u druhů, kteří žijí zdánlivě monogamním životem. Takové najdeme velmi často mezi organismy, které obývají společné teritorium, jež si v páru žárlivě střeží, například u řady zpěvných ptáků (Passeriformes). Důvod k podvádění je velmi prostý. Samice oddalují kopulaci, aby tak přinutily samce k co největší „předsvatební“ investici. Samci ale také vědí, že samice přitahují. Spontánně se proto rozdělí na dva typy. Ti, kteří jsou krásní, sexy a samice po nich touží, si nemusí s podobnými investicemi příliš lámat hlavu. Mezi samci ale jistě najdeme i takové, kteří nemají moc rovný zobáček a jejich ocasní letky taky příliš krásy nenabraly. Takoví budou spíše pilně stavět hnízda a lákat samičky na příjemný rodinný život. Volba mezi oběma není pro samičky jednoduchá, jelikož oba typy samečků mají něco do sebe. Oba v jednom však mít nemohou a tak je pro ně nejvýhodnější snažit se od každého z nich získat to nejlepší. Takže zatímco se bude domácí pán pilně věnovat udržování tepla rodinného krbu, může se samice vesele věnovat záletům s krásnějším „milencem“. Aby toho nebylo málo – stejně se mohou chovat i samci. Domácí „zápecníci“, kteří mají svou samičku již „pojištěnou“, mohou lákat důvěřivé volné samičky z okolí a pokoušet se tak zvýšit svůj reprodukční úspěch.
S ČÍM SI ZVÍŘATA MUSÍ PORADIT
Ačkoliv jsou základní pravidla, podle kterých se hrají evoluční hry na nejefektivnější rozmnožení, poměrně jednoduchá, zvířata mohou hrát bezpočet různých her.
Jejich podoba závisí na tom, jak a kde konkrétní druh žije, jak je morfologicky utvářen, jakou má populační hustotu a jaký je v populaci poměr v počtu samců a samic. Podívejte se teď spolu s 21. STOLETÍM na několik způsobů, jak živočichové tyto problémy řeší!
Samečku, najdi mě!
Jedním z poměrně ožehavých problémů spojených s pohlavním rozmnožováním je to, že sexuální partneři se musí nejdříve najít. Možná si řeknete, že takoví, kteří se nenajdou, jsou nešikové a dobře jim tak, že se nerozmnoží. Nebuďme ale na zvířata zbytečně přísní. Mnoho z nich žije v takovém prostředí, v němž je vyhledávání partnera jedním z nejobtížnějších úkolů. Řada organismů se proto množením nezabývá a nechává celou věc náhodě. Příkladem takového organismu může být mořský mnohoštětinatý červ palolo (r. Eunice), který obývá korálové útesy jižního Pacifiku. Když přijde jeho čas, oddělí červ ze svého těla několik zadečkových článků, které vypustí na hladinu. Články obsahují jak samčí, tak samičí buňky, které splynou. Jistě není obtížné si představit, že období páření palolů je také obdobím hojnosti pro velkou řadu živočichů v okolí. S pářením si hlavu neláme ani velká část hmyzu příbuzných drobných chvostoskoků (Collembola), kteří žijí v půdě, v houbách či tlejícím dřevě. Samečci prostě uloží své spermie do schránek, které jsou připojeny na stopkách. Jakmile je samička objeví, „nasedne“ si na schránku a sama se oplodní.
Nejtěsnější manželství
Vyhledávání partnera představuje největší problém pro organismy, které se nevyskytují po celé ploše svého areálu, ale jsou rozděleni do mnoha drobných „ostrůvků“, které spolu obtížně komunikují. Takovými organismy jsou například paraziti, jejichž hostitelé se sice mohou pohybovat blízko sebe, pro parazita je ale vzdálenost mezi nimi nepřeklenutelným „oceánem“. V takovém případě je pro pár nejvýhodnější se od sebe už nikdy neoddělit. Parazitičtí červi žábrohlísti (r. Diplozoon) či krevničky (Schistosomum) z kmene ploštěnců vyřešili tento problém radikálně – sameček se samicí doslova srůstá. Podobný problém musí řešit například i organismy žijící ve velkých mořských hloubkách. V hlubokomořských pustinách je nouze jak po potravu, tak o partnery. Ryby tykadlovky rodu Ceratias z příbuzenstva ďasů začaly proto používat stejný fígl jako parazitičtí červi. Sameček přirůstá k samici tak těsně, až nakonec ztrácí veškerou vlastní individualitu a stává se v podstatě „varlaty“ na těle samice.
Nesežer mě, chci se jen pomilovat!
Při páření musí řada organismů překonávat problém, který bychom my lidé asi nečekali. Mnoho zvířat je nastaveno na „zabijácký režim“ a dostat se do milostné nálady pro ně proto není jednoduché. Extrémní podoby nabývá tento problém u solifug z příbuzenstva pavouků, hbitých tvorů žijících v suchých až polopouštních oblastech. Solifugy jsou extrémní predátoři vybavení velmi citlivým zařízením na vyhledávání kořisti. Jejich tělo je celé porostlé dlouhými chlupy, které slouží k registrování pohybu potenciální kořisti. Jakmile solifuga ucítí prostřednictvím citlivých chlupů škobrtnutí broučka, začne se obrovskou rychlostí řítit jeho směrem a co nejrychleji si z něj ostrým stiskem svých klepítek udělat svačinu. Takovým tvorům se to věru špatně namlouvá! Samci solifug jdou proto na věc od lesa. Svými makadly začnou samici hladit po chlupech na těla. Ta díky jejich citlivosti brzy upadne do jakéhosi tranzu, čehož samec bleskurychle využije. Obrátí samici na záda, vrazí jí do kopulačního otvoru spermatofor se zásobou spermatu a bleskurychle mizí z jejího dosahu, aby se nestal její kořistí.
Penis je ohromný vynález!
Živočichové, kteří žijí ve vodě, nemají s pářením většinou technické problémy. Vypustí prostě své pohlavní buňky do vody a ty se v ní nějak spojí. Ti z živočichů, kteří trvale vystoupili na souš, mají problémů víc. Samci musí spermie do těla samice nějak dopravit a způsoby jsou často skutečně podivné. U valné části pozemských živočichů se u samců vyvinulo specifické zařízení pro toto dopravu – penis. Penisy různých druhů (to platí zejména pro bezobratlé živočichy) fungují se samičími orgány na principu zámku a klíče a jsou tak jedním z rozhodujících znaků pro vymezení konkrétního živočišného druhu. Ne vždy však penis funguje tímto tradičním způsobem. U řady zástupců hmyzu, například u ploštic štěnic, najdeme například jev odborně zvaný traumatická inseminace. Samec svým penisem násilně prorazí tělní stěnu samice a vstříkne jí sperma přímo do tělní dutiny. Ještěři a hadi mají penis dokonce dvojitý a funguje na principu „nafukování balonku“. U většiny ptáků (s výjimkou kachen, hus a pštrosů) se penis nevyvinul vůbec – ptáci se páří „polibkem kloak“, kdy samec vstříkne sperma přímo ze své kloaky do její. Rekordmany ve velikosti penisu jsou přirozeně největší savci světa – kytovci. U největších kosticových kytovců může dosáhnout velikosti až 3 metry.
Jak nepřehlédnout samičku
U nás lidí tento problém příliš nehrozí. Muž si ženu stěží splete se samičkou jiného druhu. Žena se od své nejbližší příbuzné, šimpanzí samice, liší na tolik, že záměna je nemožná. To však rozhodně neplatí napříč celou živočišnou říší. Různé druhy si proto vyvinuly různé typy signálů, které jim umožňují rozpoznat své vyvolené. Tyto signály, které vznikají často jako zdůrazněné druhotné pohlavní znaky, pak zpětně přispívají k rozšíření spektra tvarů, vůní a barev v živočišné říši. Druhotné pohlavní znaky dokonce samečky většinou vysloveně „rajcují“, tedy probouzejí v nich touhu se pářit (lidská vášeň pro ňadra a oblá pozadí má přirozeně stejný evoluční kořen). Pro člověka jsou nejnápadnější znamení optická. Mezi taková patří například barva a tvar náprsenky jako u ptáků lejsků (r. Bradornis). U našich ropuch obecných (Bufo bufo) je takovým znakem zase velikost mozolů na prstech předních nohou, za něž se přichycuje samec, kterého nosí samice během páření na zádech. Rozlišovací znak může mít i podobu vzorce chování. Dva druhy galapážských pěnkav rodu Camarhynchus se liší pouze tím, že jeden z nich při páření samici krmí, kdežto druhý ji nechá o hladu.
Panenské rozmnožování
Nějakou formu sexuálního života má většina organismů. Z tohoto pravidla však existuje nemálo výjimek. Tvorba pohlavních buněk, trápení s vyhledáváním sexuálního partnera, zvýšené riziko, že s kopulací se sveze ještě nějaký nevítaný host – parazit, to vše jsou dobré důvody, proč pohlavní rozmnožování alespoň občas vynechat. Zdá se, že první organismy se skutečně nerozmnožovaly pohlavní cestou. Bakterie, ale i řada prvoků se skutečně bez dvou pohlaví obejdou. Houby, rostliny i někteří jednodušší živočichové se dokážou rozmnožovat např. podélným dělením či pučením (například žahavci – medúzy a nezmaři). U vyšších organismů však také nalezneme několik takových, kteří schopnost rozmnožovat se pohlavně buď úplně ztratili nebo ji využívají jen zřídkakdy. Jedná se o jev zvaný partenogeneze (z řeckého parthenos = panna). Partenogenetická samice může naklást vajíčka bez přispění samce. Z takových vajíček se vylíhnou normální dospělí jedinci, přirozeně opět pouze samice. K tomuto způsobu rozmnožování se příležitostně uchylují organismy, které naleznou z ničeho nic dostatek zdrojů a potřebují se proto rychle namnožit. Mezi takové organismy patří například korýši perloočky (r. Daphnia), mšice (Aphidoidea), pakobylky (Bacilidae) a řadu dalších. U obratlovců byla zjištěna například u žraloků (např. Chiloscyllium plagiosum) nebo u varana komodského (Varanus komodoensis). U savců bylo rozmnožení bez přítomnosti samců dosaženo jen uměle u laboratorních myší.
Když se páření musí pomoci – Coolidgeův efekt
Tzv. „Coolidgeův efekt“ je typ sexuálního chování, který byl nalezen prakticky u všech druhů obratlovců, u nichž byl jeho výskyt testován. Svůj název získal po americkém republikánském prezidentovi Calvinu Coolidgeovi (v úřadu v letech 1923-1929) a má původ ve vtipu, který se o něm vypráví. Když byl jednou prezident se svou ženou na návštěvě na drůbeží farmě, podivovala se jeho žena, že je farma schopna produkovat tak velké množství oplozených vajíček, když přitom chovají tak malé množství kohoutů. Farmář se hrdě usmál a odvětil jí, že každý z kohoutů dokáže vykonávat své povinnosti mnohokrát za den. „To byste měl zdůraznit panu Coolidgeovi,“ utrousila první dáma. Když farmář tlumočil tuto poznámku panu prezidentovi, ten bystře odvětil: „A vždy se stejnou slepicí?“ „Nikoliv, odvětil farmář, pokaždé s jinou“. „Možná byste měl toto zdůraznit paní Coolidgeové,“ ukončil konverzaci prezident. Tento efekt má možná důležitý evoluční základ – vzbudit v samci touhu pářit se tolikrát, kolikrát to jen bude možné, a vylepšit tak své reprodukční vyhlídky.
Vraždy dětí
Často máme za to, že zatímco člověk je nekrutější ze všech tvorů, příroda je harmonická. Opak je však pravdou. Prakticky každý lidský poklesek najde v přírodě svou analogii. Ukazuje se tím mimo jiné to, že lidské vlastnosti jsou jen specifickým vyústěním tendencí, které se v evoluci objevily již dávno. Vraždy dětí, odborným termínem infanticida, jsou jevem v živočišné říši překvapivě rozšířeným. Mláďata mohou být vražděna z mnoha důvodů. Slouží svým příbuzným jako potrava, jsou zabíjena při potyčkách jednotlivých klanů a nebo proto, že se stala pro rodiče přítěží. Mnoho typů infanticidy souvisí i přímo se sexem a závisí na uspořádání sexuálních vztahů ve skupině. U některých druhů skupinově žijících živočichů, např. šelem či primátů, nacházíme promiskuitní uspořádání, u jiných monogamní či polygamní (viz rámeček). Promiskuita se zjevně vyvinula jako strategie, která má samicím umožnit, aby žádný ze samců ve skupině neměl důvod zabít její mládě. U takové samice „volných mravů“ si totiž nemůže být nikdy jistý, že to není zrovna on, kdo je otcem mláděte. V takovém případě je zabití mláděte jen důsledkem toho, že samice nedokázala takové samce o přesvědčit o otcovství svého dítěte. V polygamním nebo monogamním uspořádání zabíjí mláďata samec, který přebírá samici či harém po předchozím dominantním samci. Ve všech případech jsou mláďata zabíjena z ekonomických a časových důvodů. Čím dříve totiž dítě opustí matku, tím dříve může opět otěhotnět s novým samcem. Platí také, že mládě je nejlepší zabít v co nejnižším věku, dokud je investice do jeho výchovy a krmení ještě malá.
Jak na vztah
Vztahy mezi samci a samicemi mohou nabývat nejrůznějších podob. Každé z pohlaví sleduje totiž své vlastní zájmy, a pokouší se proto prosadit takovou variantu vztahů, která bude pro něj co nejvýhodnější. U skupinově žijících zvířat – například primátů, jako jsou kočkodani nebo makakové – je běžná promiskuita jak mezi samci, tak mezi samicemi. Častěji si však samci své drahé žárlivě střeží, aby – jaká hrůza – nedošlo k tomu, že budou vychovávat cizí mládě. Mají tedy vztah pouze s jedním partnerem, neboli vztah monogamní, jako například většina zpěvných ptáků, holubi, husy, papoušci, bobři, velryby či opice gibboni. U řady druhů je oblíbená takzvaná seriální monogamie, neboli šňůra po sobě následujících monogamních vztahů. Jistou variantou žárlivého střežení je polygamie, tedy situace, kdy se jeden jedinec páří s mnoha jedinci opačného pohlaví. Většinou na sebe bere podobu tzv. polygynie, tedy situace, kdy jeden „alfa“ samec ovládá „harém“ samic, kterým zakazuje pářit se s jinými samci. Takové uspořádání je běžné u např. u řady ploutvonožců (lachtani, rypouši sloní), u lvů či u goril. U některých živočichů, např. pobřežních ptáků ostnáků či pisíků, nalézáme i systém opačný, polyandrii, v níž samice zuřivě zápasí o to, která získá harém samců. Harémy mají ovšem také jisté výhody – potomstvo se v nich může cítit bezpečněji a získává tak i více možností poučit se ze zkušeností starších.
Kost v penisu – to není vtip!
Zatímco příroda lidem v mnoha ohledech přála, v mnoha jako by na ně zapomněla. Tato poučka se týká i sexuálního života. Mnoho našich savčích příbuzných se totiž nemusí o erekci starat celý život. Dostali totiž do vínku zvláštní typ kosti, díky nimž je může Viagra nechávat chladnými. Jedná se o tzv. „penisové kosti“ (os penis, baculum), které vyztužují penis a napomáhají tak hladkému průběhu sexuálního aktu. Tyto kosti, které často nesou důležité znaky a napomáhají tak odborníkům k určování druhů, najdeme například u hmyzožravců (rejskové, bělozubky), letounů (netopýři a kaloni), hlodavců (křečci, veverky, osmáci), šelem (jezevci, medvědi, kočky) i většiny primátů. Oporné neboli penisové kosti šelem, např. medvědů, patří odedávna mezi oblíbené trofeje, kterým bývá přisuzována i magická moc podporující mužnou sílu.
Proč nezabíjíme babičky?
Celý problém s babičkami tkví v ženské menopauze, lidově zvané přechod. Po menopauze už žádná žena nemá šanci stát se matkou a z evolučního hlediska je tedy nadbytečná, neboť její šance předat své geny následující generaci je nulová. Pro muže („dědečky“) však to samé neplatí, stačí si jen vzpomenout na superpotentní muže, jako byl například Charles Chaplin. Přesto mezi námi babičky žijí a je s nimi v mezí slušnosti i dobře zacházeno. O vysvětlení soupeří zatím dvě hypotézy. „Hypotéza babiček“ říká, že babičky se „vzdaly“ možnosti své vlastní reprodukce, aby mohly napřít veškeré své síly do „rozmazlování“ svých vnuků a vnuček. Genetický výtěžek je v tomto případě sice menší, ale ne nulový. Vnoučata nenesou polovinu, ale alespoň čtvrtinu jejich vlastních genů. Novější hypotéza, která je nyní šířeji přijímaná, bývá nazývána „hypotézou matek“. Ta předpokládá, že menopauza má ochránit ženy před produkcí dalších dětí a tím i rozdrobení jejich pozornosti mezi více potomků, kteří by tím pádem měli menší šanci na přežití.
Stavitelé chrámů
K největším extrémistům obdarovávání samic patří australští zpěvní ptáci z příbuzenstva krásných rajek, lemčíci (Ptilonorhynchidae). Jsou to nevelcí ptáci, dosahující maximálně velikosti naší hrdličky. Na rozdíl od svých příbuzných rajek jsou poměrně nenápadně zbarveni, tento svůj „handicap“ však dokázali samci bohatě vyrovnat. Patří totiž mezi nejlepší stavitele v ptačí říši. Kvalita a krása jejich stavby je totiž rozhodující pro jejich vyhlídky na spáření, a tak se malí ptáčci musí velmi snažit! V australských pralesích či buších staví roztoužení samečci útvar, kterému se odborně říká loubí. Tato stavba neslouží jako hnízdo, ale má svou nádherou pouze ohromit samičky. Je to jakýsi „tunýlek“ postavený z větviček a stébel trávy. U největších druhů dosahuje délky 60 a výšky asi 45 cm. Kostru loubí však lemčíci ještě roztodivně zdobí. Lemčík hedvábný (Ptilonorhynchus violaceus) dokonce vymačkává šťávu z modrých bobulí a užívá klacíky jako „štětečky“ k vymalování vnitřku stavby. Před oba vchody pak ještě snášejí nejroztodivnější předměty, které najdou v okolí a vytvářejí tak „klenotnici“, sestavenou z lastur a ulit, barevných kamínků a nepohrnou ani lidskými odpadky, jako jsou plastová víčka lahví či papírky. Celkový počet předmětů, který dokážou takto nashromáždit, může dosahovat až 12 000 a vážit až 11 kg, což je více než padesátinásobek jejich vlastní váhy!
Více se dozvíte v:
Diamond J. – Proč máme rádi sex
Flégr J. – Evoluční biologie
Judsonová O. – Sexuální poradna Dr. Tatiany pro všechna živá stvoření
Riddley M. – Červená královna
Veselovský Z. – Obecná ornitologie
Veselovský Z. – Vždyť jsou to jen zvířata
