V současné době máme zabezpečenu časovou orientaci prostřednictvím přesného kalendáře. Ale lidé před tisíci lety, hledající svou časovou a prostorovou identitu, neměli mapy, kompasy, nástěnné kalendáře či datumky na náramkových hodinkách. Tehdy vzhlíželi k obloze, ve které hledali oporu.
Vydejte se s 21. STOLETÍM do prehistorie lidstva, kdy obloha s kosmickými objekty představovala pro archaického člověka jednu z mála možností orientace nejen v čase, ale i v prostoru. Vztah našich předků k dění na obloze je více či méně skryt v archeologických nálezech a naší snahou je pokusit se v nich objevit jejich astronomické poznatky.
Pomáhá nám archeoastronomie
Archeoastronomie je vědní mezioborová disciplína, vycházející především z archeologických výzkumů. Snaží se prokázat vztah pravěkých a starověkých civilizací ke kosmickým tělesům tím, že propočítává polohy kosmických těles (např. Slunce a Měsíce) na obloze. Porovnává je se směry vizírů (záměrných přímek), o kterých předpokládáme, že k pozorování kosmických těles sloužily; tím také může lokalizovat dobu stavby kultovního objektu
Archeoastronomie vychází také z písemných pramenů, historicko-národopisných a etnografických či etnologických studií. Na jejich základě se pokouší stanovit úroveň vztahu člověka ke kosmu. Takže v konečném důsledku archeoastronomie studuje to nejpodstatnější, a to míru kultovní závislosti člověka na kosmickém prostředí a jeho řádu, který se snažil vztáhnout ke svému pozemskému životu. A právě stanovení této míry je předmětem diskuzí mezi zastánci i odpůrci archeoastronomie. Je to celkem pochopitelné, protože současné představy nemusejí odpovídat v důsledku příliš velkého časového odstupu původnímu vnímání okolního světa našimi předky.
Potřeba sledovat čas
Jak se lidská společnost začala organizovat, musela si definovat kalendář, tj. vytvořit časovou definici periodicity opakování jevů, jako jsou přírodní změny, konkrétně změny vegetace, vedoucí ve svém důsledku ke stanovení doby setí a sklizně, tedy k agrárnímu roku. Pravěký člověk toho dosáhl tím, že si časovou lokalizaci přechodů mezi důležitými obdobími roku vztáhl k daleko přesnější periodicitě a tím bylo opakování dějů v kosmu, tj. pohybům kosmických těles promítnutých do obzorového kalendáře. V něm Slunce prochází slunovraty a rovnodennostmi, ale také Měsíc i později pozorované planety mají své limitní polohy vůči obzoru.
Připomínání těchto významných dnů v roce měli na starosti kouzelníci, šamani, mágové, kněží, tedy lidé s jistým „politickým vlivem“ ve společenství. Ti vytvářeli především kalendář sloužící ke kultovním účelům – k dialogu s vesmírem, tj. stanovovali dobu obřadů – svátků, zajišťovali jejich opětovné slavení při jejich periodickém opakování. Tuto úlohu plnili napříč dějinami až do novověku.
Podle nejnovějších výzkumů hrály významnou úlohu na našem území i nestarší neolitické rondely. Ukazuje se, že tyto rondely mohly výrazným způsobem zasáhnout do vývoje pravěkých astronomických schopností na našem území, ale i mimo něj.
Co mají společného Stonehenge a moravské rondely?
Někomu bude možná připadat trochu troufalé srovnávat rondely, dřevohlinité objekty pravěkých zemědělců, s proslavenou kamennou stavbou Stonehenge ve Velké Británii. Megalitická observatoř a rondel, zdánlivě nesouměřitelné objekty, mají však, jak se ukazuje, mnoho společného. (Obrázek Stonehenge a rondelu)
Samotná stavba Stonehenge, se podobala rondelu v první fázi výstavby z doby kolem 3000 př. n. l., kdy v areálu obehnaném valem a příkopem chyběly věnce menhirů. Nejznámějším rondelem na našem území je rondel v Těšeticích- Kyjovicích, v okrese Znojmo. Je datován do začátku mladšího neolitu, tedy podle radiouhlíkové chronologie do doby kolem roku 4500 př. n. l., a patří k nejznámějším a nejdetailněji archeologicky prozkoumaným rondelům u nás. Systematický výzkum tohoto objektu prováděl v letech 1967–1977 Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Měli jsme možnost se podílet na astronomickém výzkumu tohoto objektu.
Jsou rondely předchůdci Stonehenge?
Pokud pokládáme Stonehenge za vrcholný stav pravěké kultury ve vztahu k astronomii, ukazuje se, že stejný observační postup byl praktikován v některých rondelech, např. právě v rondelu Těšetice-Kyjovice. Srovnávat Stonehenge s rondely není náhodné jen z astronomické stránky. Někteří vědci se domnívají, že obecně „henge“ jsou vývojovým článkem sociokultovní architektury, jejímž předchůdcem by mohly být právě rondely.
V čem byly rondely důležité pro rozvoj astronomie? Krátká životnost rondelové architektury (udává se jen několik desítek let) nutila k zakládání nových objektů, při kterých bylo nutno provést astronomickou orientaci. Tato skutečnost byla důvodem ke zdokonalování astronomické praxe, související se změnou stanoviště v terénu a pravděpodobně vedla k sestrojovaní jednoduchých záměrných zařízení.
Stavitelé se vyznali v astronomii
Velký rozdíl mezi oběma objekty je v délce jejich existence, která měla vliv na dobu konání astronomických pozorování. Oproti Stonehenge, kde doba užívání mohla přesahovat 1000 let, životnost rondelů byla jen desítky let. Na druhé straně, při poměrně vysokém počtu dosud objevených rondelů nejen na našem území, nýbrž v celé střední a západní Evropě od Maďarska po Francii, se „rondeloví astronomové“ museli vypořádat se stále novými terénními skutečnostmi, které na ně při zakládání těchto objektů čekaly. Museli s předstihem konat pozorování kosmických těles a sladit jejich východy a případně i západy s vhodnými dominantami terénu. Budování jednotlivých rondelů, u kterých předpokládáme chronometrickou funkci, předcházela astronomicko-geografická prospekce, vyznačující se pravděpodobně velkou praxí jejich provozovatelů. Při krátké životnosti rondelů a vzhledem k jejich počtu můžeme předpokládat vznik školy „ rondelové astronomie“. Ukazuje se, že právě nutnost nových zaměření, mohla být určujícím momentem pro osvojení si nových astronomických metod. Je pravděpodobné, že výstavba rondelů uspíšila rozvoj astronomie a mohla tak přispět ke globalizaci astronomických myšlenek (globalizaci můžeme chápat, jako přenos astronomických znalostí s migrací jejich nositelů) vycházejících právě ze středoevropského prostoru.
Kalendář jako dar bohů
Dalším důležitým momentem, který přispěl k rozvoji astronomie, souvisejícím s krátkou životností těchto objektů, a který mohl být hnací silou obnovování rondelové architektury, byla nejspíše představa, že rondel, ale vlastně každá kultovní stavba s astronomickou praxí, představovala místo, kde se rodil čas. Slunce a Měsíc představovaly pohybující se čas, „plynoucí“ po obzoru. Kalendář pak můžeme chápat jako dar božstev.
Nejspíše i ve středoevropském prostoru můžeme uplatnit myšlenku planetizace, pokud ji chápeme astronomickými měřítky. I zde vyvstala potřeba člověka hledat oporu v dění na obloze, tedy ve smyslu jak kultovním, tak kalendářním. Dokonce vedla ke vzniku nezávislých astronomických škol, jejichž náplň vzešla ze specifických potřeb člověka. Tím konkrétním planetizačním projevem mohla být rondelová astronomie. Donedávna byly nejstarší astronomické poznatky spojovány s civilizacemi v povodí veletoků (Nil, Eufrat a Tigrid, Ganga, Žlutá řeka). V 70. letech minulého století upozornil přední český historik astronomie Zdeněk Horský na to, že výsledky archeologických výzkumů posledních 10–15 let ukazují, že „velkou pozornost uvědomělému sledování astronomických jevů věnovali i naši předkové v západní a střední Evropě“. Horský se domnívá, že znalosti pozorování period slunečních a měsíčních východů a západů známých z pozorovatelské praxe obyvatel Stonehenge z 3. tisíciletí před n. l. jsou prokazatelně „zakódovány již i ve starších kultovních architekturách – rondelech z období před 7000 lety i na našem území“. Současný výzkum tato prorocká slova Horského potvrzuje. (Obrázek – mapa rondelů na našem území)
Rondely se tak mohly stát díky své konstrukci univerzálním kalendáriem, umožňujícím pozorovat nejen Slunce při jeho obzorových polohách mezi slunovraty, ale i stáčení uzlové měsíční přímky, projevující se obzorovými polohami v extrémních deklinacích Měsíce.
Archeoastronomický výzkumu rondelů tím posunul hranice astronomických vědomostí ještě před existenci Stonehenge, která byla dosud považována za jeden z vrcholů kalendářové astronomie.
Za astronomií starých Slovanů
O astronomických znalostech Slovanů v období před Velkou Moravou, v období Velké Moravy a po jejím zániku, toho víme poměrně málo. Máme torzovité zmínky o kosmických tělesech, která uctívali, o slavnostech v důležitých astronomických obdobích roku, tj. slunovratech a rovnodennostech, jež slavili, o božstvech, vážících se k dění na obloze, jež uctívali. O metodice pozorování Slovanů, toho víme ještě méně, můžeme se pouze domýšlet na základě známých analogií u jiných národů a civilizací. I zde je orientace hrobů důležitým pramenem poznání vztahu člověka ke kosmu.
Uložení zemřelého do hrobové jámy se dělo ve většině případů rituálně tak, že mrtvý, položený na zádech (byla to nejčastější poloha), mohl být orientován spolu s hrobovou jámou v určitém směru. Orientace i zde byla pravděpodobně také důležitým znakem pohřebního rituálu našich slovanských předků. Směr orientace mohl souviset se směrem obzorového východu kosmického tělesa, především Slunce. (Foto archeologického odkryvu hrobů – obrázek)
Nacházíme i vliv antiky
Slovanská archeologie je z hlediska archeoastronomie dost významná, protože archeologové, zabývající se touto dobou, připustili možnost orientace slovanských hrobů na pohřebištích podle Slunce již na začátku 20. století. Nestor slovanské archeologie Lubor Niederle (1865– 1944) v díle Slovanské starožitnosti z roku 1911, píše, že „na konci I. tisíciletí po Kr. všichni Slované kladli normálně mrtvé do hrobu nohama k východu patrně proto, aby mrtvý byl obrácen lícem k vycházejícímu Slunci“. Můžeme si tedy podle orientace hrobů (přesněji hrobových jam) na slovanských pohřebištích udělat představu o rozsahu pozorování kosmických těles, zejména Slunce, ale i Měsíce.
Vztah starých Slovanů ke kosmu a míra představ a kultovní závislosti na něm byly nejspíše podobné jako u jejich pravěkých předků. Archeologové připouštějí, že i u Slovanů převažovala představa, že duše zemřelých putovala do posmrtného života pomocí převozníka – Charóna. Dokládají to mince nalezené v hrobech (mince pod jazykem).
„Zřejmě pod vlivem antiky se mezi vyššími vrstvami Slovanů ujala představa o převážení duší zemřelých přes řeku v podsvětí. Tato představa je v rozporu s původní vírou ve splynutí duše zesnulého s vesmírem a musí být chápána jako mladší vrstva náboženských představ. Každopádně je tzv. Charónova mince, úplata pro převozníka, doložena téměř ve všech slovanských zemích již od 9. století,“ napsal Prof. Vladimír Podborský.
Jakou úlohu hrálo Slunce?
A nebylo tím Charónem samotné Slunce? Pokud bychom přijali takovou představu, tak by možná nešlo o transformaci, tedy ztotožnění duše zemřelého se Sluncem, ale „jen“ o úlohu převaděče. A proto hrobová jáma byla orientovaná tak, aby nebožtík uložený do ní, jak uvádí prof. Lubor Niederle, „byl obrácen lícem k vycházejícímu Slunci“. Především Slunce tedy bylo, jak vyplývá z prací Lubora Niederleho či Viléma Hrubého, předmětem úvah. Náš výzkum však ukázal, že ve slovanském panteonu uctívaných kosmických těles mohl hrát významnou úlohu i Měsíc.
Každé místo na obzoru, kudy prochází obzorová pouť Slunce, navštíví naše hvězda dvakrát za rok. Jednou, když se jeho východy posunují od jihu na sever, přes sluneční východ o jarní rovnodennosti přesně na východě jako světové straně, a podruhé, když se vrací od letního slunovratu na jih, přes podzimní rovnodennost ke svému nejjižnějšímu východu o slunovratu zimním. Prof. Lubor Niederle dává tento pohyb slunečních východů do souvislosti s orientací hrobů tak, že „odchylky orientace hrobů od východního směru vznikly obyčejně tím, že Slunce v různých dobách ročních vycházelo na různých místech obzoru“, píše ve Slovanských starožitnostech.
Význam setí a sklizně
Z rozboru orientace hrobových jam slovanských pohřebišť vyplývá, že staří Slované se zaměřili na důležité směry slunečních východů o slunovratech. Zejména zimní slunovrat sloužil jako časový mezník, po kterém se bude oteplovat a bude se moci zahájit agrární cyklus ve slunečním roce. Orientaci maximálního počtu hrobových jam na období slunovratových východů Slunce můžeme nalézt na dvou pohřebištích u Nechvalína u Kyjova, kde se pohřbívalo od 8. do 10. století. Příklad sakralizace krajiny můžeme pozorovat v orientaci pohřebiště Velké Bílovice, kde slovanské hroby byly orientovány na kopec Hradištěk, který byl předmětem kultu. Jak jsme zjistili, bylo to z toho důvodu, že právě nad ním vycházelo Slunce o letním slunovratu. Uctívání této lokální dominanty má tedy astronomický původ.
Další orientací, vyskytující se na slovanských pohřebištích, bylo směřování maxima hrobů na obzorové východy Slunce kolem jarní a podzimní rovnodennosti, tedy už v období, které souvisí s agrárními pracemi, tj. setím a sklizní. Takovou orientaci respektují například hroby dvou pohřebišť Prušánky u Mikulčic z 8. až 11. století. (Foto archeologického odkryvu pohřebiště Prušánky)
Úcta k vesmírným tělesům
Astronomický výzkum ukázal, že některé hroby byly orientovány také směrem k důležitým východům Měsíce v úplňku, a to nejen podružnými maximy, jako je tomu u Prušánek. Například pohřebiště v katastru Uherské Hradiště-Sady, v poloze Horní Kotvice (pohřbívání probíhalo v době od 8. do 2. pol. 9. století), míří největším počtem svých hrobů přímo k východu jarního úplňku, nejbližšímu jarní rovnodennosti.
Východ úplňku nejbližší rovnodennostem mohl souviset s Měsícem jako „ohlašovatelem“ zemědělských prací. V tomto, pro naše předky jistě nejvýznamnějším, období mohl být i Měsíc, uctívaný jako božstvo plodnosti, vhodným tělesem pro „přechod“ zemřelého do záhrobí. Orientace maxima hrobů, ať už vztažená k východům Měsíce či Slunce, představovala vyjádření úcty těmto tělesům, které podle víry předků přinášela obživu. Z toho vyplývá, že ani ve starověku neztratil Měsíc nic ze svého vlivu na člověka.
Kultovně-astronomické objekty starých Slovanů.
Dochovaly se na území jižní Moravy i další astronomické kultovně-kalendářní stavby, jež sloužily starým Slovanům k pozorování limitních poloh kosmických těles, ke kultovním účelům a určování kalendáře?
S velkou pravděpodobností můžeme uvažovat o kalendářové funkci dvou kůlových objektů na Pohansku nedaleko Břeclavi. Jeden z nich byl odkryt v průběhu výzkumu velmožského dvorce v severovýchodní části hradiště a byl využíván od doby, kdy tamní kostel ztratil na počátku 10. století sakrální funkci. Druhý objekt nalezli archeologové na místě slovanského žárového pohřebiště a datovali jej do doby 8.–10. století. (Fotografie)
Původní kůly osazené do jamek, odkrytých při výzkumu, představovaly pravděpodobně galerii tehdejších slovanských božstev, ale dá se předpokládat, že tyto kůly měly i další funkci. Svým umístěním, vzhledem k centrálnímu kůlu, mohly vytyčovat základní světové strany a navíc tvořit záměrnou rovinu pro pozorování východů a západů Slunce při slunovratech a rovnodennostech.
Jak je to na Pohansku?
Na Pohansku se zachovaly také základy kostela, který byl orientován svou podélnou osou ve směru, kde vycházelo Slunce o letním slunovratu. Vyplývá to z vypočteného azimutu východu Slunce pro rok 850 po Kr., (v tomto období byl postaven i kostel), který odpovídá azimutu podélné osy chrámu. Je jedinou orientací na letní slunovrat, zjištěnou mezi ostatními dosud objevenými základy nejstarších staroslovanských kostelů v centrech Velké Moravy. Kolem kostela bylo objeveno kostrové pohřebiště. (Obrázek směrové rekonstrukce)
Většina hrobů na pohřebišti kolem kostela na Pohansku je orientována s podélnou osou kostela. Velký počet hrobů je ale orientován v dalších směrech, to znamená kromě skupiny orientované na letní slunovrat, směrem k východu Slunce při rovnodennostech. Další, nejmenší skupina hrobů směřuje k obzoru do míst, kde vychází nejjižnější měsíční úplněk. Podle čeho byly orientovány posledně jmenované dvě skupiny hrobů?
Zdá se, že předlohou pro orientace hrobů byla obdélníková ohrada, obepínající kostel, postavená před založením stavby. Delší strana ohrady směřovala tak jako kostel k východu Slunce o letním slunovratu. Úhlopříčka ohrady byla projektovaná ve směru východ – západ, tzv. ve směru rovnodenností, a kratší strana obdélníku směřuje k východu nejjižnějšího východu měsíčního úplňku. Zdá se, že samotná ohrada mohla plnit funkci kultovně- astronomickou, tzv. její strany byly úmyslně orientovány v terénu tak, aby podle nich, jako součást pohřebního rituálu, mohly být orientovány hroby. Kostel sám pak byl podle starší ohrady při jeho založení orientován podle ní. Na Pohansku je osa brány v palisádovém vstupu do hradiska nejspíše kultovně orientována, aby do ní „vešlo“ vycházející slunovratové Slunce.
Přinesli znalosti Cyril a Metoděj?
Je velice pravděpodobné, že naši slovanští předkové využívali kalendář, definovaný střídáním dvanácti měsíčních fází. Znali časovou jednotku, kratší než sluneční rok – lunaci, tj. dobu, za kterou se vystřídají měsíční fáze, čítající 29,5 dne. Vztah ke Slunci a Měsíci vyjádřili v lunisolárním kalendáři.
Měření času podle juliánského kalendáře bylo pravděpodobně spojeno s působením byzantské mise Cyrila a Metoděje na území Velké Moravy po roce 863. Cyril měl astronomické znalosti, neboť dříve přednášel filosofii na teologické škole v Cařihradě. Jsou také známy jeho vědecké disputace s učenými Araby a Židy, ve kterých by jen s teologickými znalostmi neobstál. Musel tedy být seznámen i s astronomií zmíněných národů. Je ale pravděpodobné, že se juliánský kalendář dostal do naší země už dříve – koncem osmého století s prvními křesťanskými misionáři.
Před 9 lety publikovali autoři této studie hypotézu, která předpokládá, že umístění staroslovanských kostelů na území Starého Města a Uherského Hradiště bylo záměrné a umožnilo vytvořit spojnice mezi jednotlivými kostely. Jejich podélné osy tak směřovaly do míst východů důležitých měsíčních úplňků. Vznikla tak pravděpodobně archeogeodeticko- astronomická soustava, takže se dnešní aglomerace Staré Město-Uherské Hradiště stala zároveň městem-kalendářem.
Čekají nás další objevy?
Poloha kostela v Modré se sakrálním komplexem Sady v Uherském Hradišti tvoří pravděpodobně spojnici k nejjižnějšímu východu měsíčného úplňku. Druhý směr, uzavírající sektor rozptylu východů úplňků v 18,6leté (??) periodě kolem zimního slunovratu, je dána spojnicí mezi kostely v poloze Špitálky a v poloze Sady. Je zajímavé, že pravděpodobně existuje geometrická vazba mezi dalším slovanským centrem Mikulčice a aglomerací Uherské Hradiště a okolí. Osa mikulčického kostela míří do míst, kde se nachází významné, již zmiňované pohřebiště Uherské Hradiště-Sady, Horní Kotvice.
Geometrická situace směrových vztahů mezi polohami kostelů přímo vybízí ke spekulacím. Co když ukazují na umístění dosud archeologicky neověřených poloh dalších kostelů? Je celá řada dalších otázek, které čekají na zodpovězení, a archeoastronomie určitě neřekla své poslední slovo.
Pravěká pozorování Měsíce
Doklady o pozorování Měsíce, zjištěné z výzkumu orientace, sahají hluboko do minulosti. Vnímání změn měsíčního osvětlení, měsíčních fází, zaznamenával pravděpodobně již paleolitický lovec mamutů vrypy na 18 cm dlouhou lýtkovou kost mladého vlka. Tuto kost objevil Karel Absolon u Dolních Věstonic v roce 1936. Výsledky astronomické rekonstrukce nálezu lunárního kalendáře lovců mamutů z období před 28–25 tisíci lety, vyrytého na vrubovce svého druhu „počítačové hůlky“, provedené doc. RNDr. Bohuslavem Klímou st., ukazují, že v době používání této pomůcky člověk znal periodu času Měsíce, obnášející vystřídání měsíčních fází v délce 29,5 dne, ale nikoliv přesně dobu trvání jednotlivých fází. Nepřesnost měsíčních fází měla vliv na nepřesnost lunárního kalendáře, ale tehdejšímu způsobu hospodaření, kopaničářství a lovu, nevadila.
Co je to rondel?
Pod pojmem rondel rozumíme relativně pravidelnou, geometricky poměrně přesně orientovanou kruhovou architekturu, jejíž prvky tvoří příkop, palisáda, případně hliněný val a příslušný počet vstupů s přístupovou cestou, označující nejdůležitější směr.
Kamenné svatyně
Sledování kosmických těles v těchto svatyních mělo pravděpodobně sloužit spíše pro rituální obřady v rámci solárního roku, spojenými s magickými účinky, působícími na diváky za přítomnosti slovanských božstev představovaných kůly, než pro přesné určování kalendáře. Pohanští Slované vnímali dění v přírodě a na obloze prostřednictvím bohů. Jeden z hlavních bohů, Svarog, byl bohem nebes, nebeského ohně a Slunce. Jeho potomek Svarožic – Dažbog byl bohem pozemského ohně a slunečním božstvem, vnímaný Slovany jako okřídlená bytost. Především byl uctíván o slunovratech a rovnodennostech jako zprostředkovatel a dárce ohně a světla, základních životních podmínek na Zemi. Zapalováním a přeskakováním svatojánského ohně uctívali Slované letní slunovrat a pálením badnjaku (zvláštní vánoční poleno, sloužící k obřadnímu zapalování ohně) oslavovali zimní slunovrat. Zimní slunovrat sloužil jako časový mezník, začátek roku, symbolizoval návrat světla.
Rozmístění nejstarších slovanských kostelů na území Uherského Hradiště a okolí
1 – kostel v Modré u Velehradu,
2 – sakrální komplex Sady u Uherského Hradiště ,
3 – kostel v poloze Špitálky ve Starém Městě,
4 – kostel v poloze Na Valách ve Starém Městě,
5 – kostel sv. Michala v poloze Na Dědině,
6 – kaple sv. Jiří v Uherském Hradišti,
7 – Králův stůl,
8 – hypotetický kostel v poloze Na Kostelíku,
9 – hypotetický kostel v poloze Na Zerzevici,
10 – hypotetický kostel v Rybárnách,
11 – kostrové pohřebiště v poloze Horní Kotvice.
