Nejen herpetologové, kteří se vědecky zabývají plazy, znají vtip, ve kterém turista vypráví: „Tak jdu po vyhřáté cestě a přede mnou leží velký had. Po opatrném ohledání zjistím, že je to naštěstí jen kus klacku. Za chvíli si chci jako hůl do stoupání vzít jiný ležící klacek, sáhnu pro něj – a on je to had!“ Tak by se snad dala symbolicky vyjádřit skutečnost, že i v přírodě často zdání klame. 
Mezi lidmi je cílem podvodníků vždy nějaký prospěch! Dost chytráčků, falšujících skutečnost, najdeme i mezi jinými živočichy. Svoje umění ovšem používají většinou k ochraně, ba i přímo záchraně života. Pravda, nechybějí ani zvířata, která podvodem získávají kořist. Na rozdíl od lidských chytrolínů jim postačí, že se tak pořádně nasytí!
Suchý list překvapuje
Pokud pojedete do Jižní Ameriky, ve zdejších řekách dejte pozor na plovoucí suché listy, které jaksi uvázly pod kameny či ve štěrbinách dna. Tak se totiž maskují velmi dravé, ploché ryby. Mění se však v ďábly, když se poblíž objeví kořist. Podle odborníků mistrem je ostnáč jednovousý, který si oblíbil povodí veletoků Amazonka a Rio Negro. Vypadají jako částečně zetlelý list, dokonce se žebrováním. Jejich hlavní potravou jsou larvy vodního hmyzu.
Severněji se vzduchem prohánějí američtí netopýři rudohnědí, velcí kolem 12 cm. V podzimním lese se pověsí za jednu nohu, která vypadá jako řapík listu. Husté rudohnědé chloupky mají bílé, takže na první pohled vypadají jako hnědé listy pokryté jinovatkou.
Velice zkušenou imitátorkou je i žába pablatnice nosatá, která se v malajském deštném lese mistrně maskuje ve vysoké vrstvě spadaného listí. Dokonce i tlamička tvora s hnědými skvrnami vypadá jako větvička. Nikdo ji od listí nerozezná, pokud se nepohne.
Jinak na pravých listech zase bezpečně vegetují třeba menší živočichové (např.mnohé housenky a larvy), pokud vypadají jako ptačí trus, kterého si útočníci nevšímají.
Zvířata znají maskáče
Nejznámějším – a nejčastějším – příkladem je ochranné zbarvení neboli mimikry. Využívají je nejen zvířata, ale i rostliny a houby a umožňuje jim co nejvíce splynout s přírodou. Musejí ovšem brát v úvahu momentální zbarvení okolního prostředí. Příkladem je třeba lední medvěd v bílém. Kupodivu, jeho kůže je ve skutečnosti černá. Chlupy tvoří duté trubičky, které odrážejí světlo. Vlivem optického klamu se méďova srst zdá bílá či krémová. Také mnoho jiných severských živočichů – ať již dravců, či jejich obětí – má v zimě bílou srst či peří (např. bělokur v tundře). Toto zbarvení se po dobu krátkého léta mění, zejména u ptáků, dohněda, což umožňuje lepší maskování, když roztaje sníh.
Taková myška či krvelačná mrštná lasice představují velice názorný příklad první ze dvou hlavních skupin mimetických jevů. Světoznámý specialista, prof. RNDr. Stanislav Komárek, PhD., z Přírodovědecké fakulty UK v Praze pro 21. STOLETÍ upřesnil, že jde o utváření (tvarové i barevné) povrchů, které živočicha znenápadňuje. Tato zbarvení se obecně označují jako kryptická (od řeckého slova kryptos = skrytý).
Kudlanka je kanibalka
V této souvislosti se někdy užívá i podřadnější termín fytomimeze (řec. fýton – rostlina), pokud jde o připodobnění k rostlinám, popř. jejich částem. Sem patří maskující zbarvení, která pomáhají živočichu zmizet mezi flórou či na holé půdě. Vzpomeňme na luční kobylku (Conocephalus discolor), která právě koncertuje v trávě a my ji jen obtížně identifikujeme.
Ještě lepšími herci v přírodním divadle jsou živočichové, kteří napodobují lišejníky, květy či schnoucí listy. Mistryní v tomto umění je kudlanka. Vědci znají 1800 (!) druhů tohoto drobného živočicha, který imituje mj. i větvičky a kameny. V tuzemsku žije pouze kudlanka nábožná. Její ploché zelené tělo se chvěje jako lístky, čímž přiláká hmyz, aby ho ve smrtícím sevření předních nohou s velkými bodci zahubila. V takové chvíli to vypadá, jakoby se kudlanky modlily – odtud se odvozuje i pojmenování „zbožného“ dravce. Tomu nic nebrání, aby po chvilkovém pomilování s gustem schroustl dokonce samečka svého druhu!
„Kolektivnímu maskování“ dávají přednost četné druhy různobarevných tropických ploštic a křísů – několik desítek se jich seskupí tak, aby vizuálně vytvořili květ. Tím oklamou i létající ptáky. Podobně se o to snaží housenky mající zbarvení rostlin, na kterých spokojeně vegetují.
Nejvíce se proměňuje nová chobotnice
Teprve koncem 20. století překvapení výzkumníci v Indonésii objevili dosud neznámou chobotnici. Nejenže jako její různé příbuzné mění zbarvení (podle okolí rychle ztmavne nebo naopak zesvětlá), ale může mít 15 podob (zatím zjištěných) těla. Přemění se třeba na podobu jedovatého mořského hada, když šest ze svých osmi chapadel zasune do skalní rozsedliny a zbývajícími dvěma se divoce vlní. Když napodobuje platýze, umí se zase neuvěřitelně zploštit, chapadla dá dozadu a představí světle hnědý odstín. Jako platýz se sune těsně nade dnem. Dokáže totiž imitovat i obvyklé chování tvorů, které právě představuje – včetně rozmanitých korýšů, mořské sasanky či dokonce obávaného rejnoka trnuchy.
Tradiční módou jsou pruhy
Vysvětlení týkající se černobílého pruhování zeber není ani mezi vědci jednoznačné. Považuje se za kamufláž, která zajišťuje, že z dálky je stádo zeber jen stěží viditelné. Jiní odborníci preferují názor, že pruhy matou dravce připravujícího se k útoku, protože pruhy znesnadňují ve stádu rozeznat jednotlivé kusy, na které by zaútočil. Musíme vzít v úvahu zásadní věc, že šelmy jako je lev vidí pouze černobíle. My bychom samozřejmě zebry v zelené a suché barvě savany rozeznali zřetelně. Srst navíc splývá se směrem růstu trav. Nemýlí se ani zoologové, kteří upozorňují, že pruhování není u žádné zebry stejné, což je možná dokladem toho, že podle něj se jednotlivá zvířata poznávají.
Jinou podobu pruhů má jak útočník, např.tygr, tak i jeho možná kořist – třeba gazela Thomsonova v africké savaně
Lovy ve vodě nenechají náhodě
Lákavou hru na zapřenou si oblíbil také krokodýl: Leží bez hnutí ve vodě u břehu jako starý kmen stromu. O to více čilé má oči a nozdry vystrčené nad hladinou. Pozoruje ptáky i velké savce, kteří se chtějí v žáru napít. Když se nic netušící zvíře (třeba pakůň) přiblíží, vystartuje krokodýl jako raketa. Do kořisti dychtivě zahryzne mohutné čelisti a úlovek vtáhne do vody, kde ho utopí a prudkými pohyby těla roztrhá na kusy.
Hladem netrpí ani „kobercový“ žralok wobong skvrnitý, obývající vody u Austrálie. Bez hnutí polehává na mořském dně a připomíná omšelý kámen. Toto zdání zdůrazňují masité řasy, takže tam jako do úkrytu připlouvají ryby – následná kořist. Podobně se na dně bahnité mokřiny skrývá želva kajmanka supí, jejíž krunýř splývá s okolím.
Hluboké mořské hlubiny ovládají podivní tvorové, třeba mořští ďasové. Nad tlamou jim vyrůstá jakýsi rybářský prut, na jeho konci do tmy září (díky bioluminiscenci) návnada. Láká zvědavé menší ryby, které ďas vsaje do rozevřené tlamy. Podobně se chovají mj. i hlubokomořské břichatky.
Malým velmistrem v maskování je rozedranec sargasový. Bachraté tělo tohoto kanibala o velikosti prstu pokrývají listovité výrůstky, které deformují jeho tvar, jestliže se skrývá v ohromném množství chaluh tropických moří. Tato rybka umí měnit zbarvení podle prostředí. Zaútočí na sebemenší kořist – včetně vlastního příbuzného.
Predátor se přetvařuje
Jak pro 21. STOLETí upřesnil prof. Stanislav Komárek, vědci dosud neobjasnili všechny záhady související s tzv. Packhamovskou mimezí. Tak označují jev, kdy predátor či parazit napodobuje svoji kořist či hostitele s cílem na ní parazitovat či ji přímo sežrat. Je to tedy obrácená mimeze (řecky mimésis = napodobení), většinou se totiž živočichové napodobováním brání před sežráním někým jiným.
Protřelý je klamavý pták – dravá káně černá z tropické Ameriky. Ke kořisti se blíží tak, že se vydává za neškodného kondora krocanovitého, který se živí mršinami. Toho se drobná kořist kání – myši, žáby, ještěrky – vůbec nebojí. Okřídlený podvodník je klame i tím, že napodobuje kondorův let. Potom mu už nic nebrání v sežrání pomýlených úlovků.
Dravé světlušky rodu Photuris skvěle napodobují signály kořisti – samečků druhů rodu Photinus pyralis. Přitom to není nijak jednoduché, protože musí přizpůsobit i frekvenci záblesků, kterou má každý druh svatojánských broučků jinou, aby se druhově poznali. Prostřednictvím speciálního orgánu na zadečku láká světelnými záblesky létající sameček samičku na zemi k páření. Frekvence záblesků u Photinus pyralis je 5,8 sekundy, přičemž samička odpovídá stejným způsobem, ale se zpožděním o dvě sekundy za samečkem. To vše musejí proradné samičky svatojánských brouků ovládat, aby dokázaly oklamat cizí nápadníky. Ti se dychtivě snesou na zem, kde je však místo příjemného páření čeká smrt.
Vědci poznávají rovněž mimézi chemickou. Nejznámějším příkladem je bolasový pavouk. Loví noční motýly tak, že mává ve vzduchu okolo sebe lepkavou kuličkou na vlákně. Navíc vylučuje pomocí speciálních žláz na zadečku látky stejného chemického složení, jako mají feromony úlovku. Ty kořist přilákají a pavouk má o potravu postaráno. Možná se od drobného tvorečka poučili i lidé – „páni přírody“, když stejný princip návnady (feromony v lapačích) používají při likvidaci některých hmyzích škůdců – kůrovců, mnišky aj.
Pozor – nedotýkat se!
V přírodě je zvykem, že mnozí velmi jedovatí živočichové mají výrazné výstražné zbarvení. Proslavily se zejména žabičky pralesničky, jejichž kůže obsahuje vůbec nejsilnější zvířecí toxin – k našemu usmrcení by postačilo pouhých 0,000001 gramu.
Někdy však neškodný živočich vsadí na falešné výstražné zbarvení, které ho alespoň opticky promění v nebezpečného – třeba kombinací jasně žlutých a černých pruhů. Doslova zářivou (žlutě a černě) ukázkou jsou mnohé druhy much pestřenek. Jsou stejně zbarvené i velké jako nebezpečné vosy, dokonce si kvůli zmatení nepřátel sedají i na květy. Ptáci bojící se vosích žihadel je nikdy nenapadnou. Kamufláž černožlutého pruhování si mj. oblíbili i noční motýli.
Zbarvení není jen pro parádu
Jindy živočich k odstrašení útočníků napodobuje jen část jiného obávaného druhu – například hlavu či zejména velké oči. Můžeme pozorovat motýla babočku paví oko (Inachos io), jak se snaží kresbou velkých očních skvrn na křídlech oklamat nenasytné hmyzožravé ptáky. (Někteří motýli mají i falešná tykadla – na opačné straně než ta opravdová.)
Oční skvrny jako součást mimikrů výborně slouží také různým korýšům a plazům. Jisté cizokrajné ryby se dokonce chlubí tzv. falešným okem; mnohdy ho představuje velká kresba u ocasní ploutve. Velmi realisticky působí naznačení výrazných očí na týlu hlavy u několika druhů sov, ale i denních dravců čeledi Falconidae. Vědci se domnívají, že takové „falešné tváře“ mají odrazovat hejna drobných ptáků od útoků zezadu. (Podobný trik s namalováním očí na oholený týl hlavy používají indičtí sběrači medu jako prevenci proti útoku tygrů zezadu. Fenomén pronikavých očí však v lidské historii nalézáme i na válečných štítech, lodích, v moderní době také u silných automobilů).
Další skupina živočichů klame tím, že se vydávají za něco nejedlého; a to se nemusí týkat jen toho, že využívají mimikry.
Pokud jde o milovníky barev, samozřejmě nesmíme opomenout pomalu se pohybující chameleony, kteří pestrými změnami zbarvení kůže spolu také vzájemně komunikují – včetně lákání sexuálních partnerek. Podobně se může dorozumívat mnoho čilých sépií. Připomínají až barevné prskavky, protože zbarvení dokážou změnit až třicetkrát rychleji než chameleon – za necelé dvě vteřiny. Lze však ještě vůbec říci, že to jsou nějací podvodníci?
Více se dozvíte:
S. Komárek: Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy, Dokořán, 2000
Bogusch P.: Mimicry at carnivorous plants. Trifid 2004
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr, 2002
Mimikry se představují
Odborný termín mimicry (mimikry) měl premiéru v roce 1817 – byl použit pro připodobnění určitých druhů hmyzu k částem rostlin. Později se začal chápat i jako podobnost mezi dvěma živočichy, kterou nezapříčinila jejich příbuznost, ale například větší šance chránit se před predátory. Nejnověji takové označení náleží i povrchové podobnosti mezi dvěma blíže nepříbuznými druhy organismů (např. živočichem a stromem). Nyní se vedle pojmu mimikry používá i výraz mimeze (od řeckého mimésis- napodobení), popř. mimetické jevy.
Garnátu by záviděla i duha
Drobný korýš žijící v přílivových tůních, garnát Hippolite variant, dokáže přesně napodobit všechny barevné odstíny, zvláště si oblíbil jasně zelenou, nachovou, žlutou, hnědou a červenou. Ovšem navíc zdárně imituje i různé vzory a povrchy těl, které napodobuje. Dokáže se však proměnit třeba i v zelený list. To klidně dělá i v dosahu predátorů, protože ti si ho nevšimnou. S příchodem tmy se zbarvuje na tmavomodrou až černou barvu.
Had, který neví, co je
Především v Mexiku se to jen hemží vcelku neškodnými hady z rodu Heterodyn. Pokud cítí nebezpečí, má dva hlavní způsoby prevence, a to velice protikladné. Při prvním rychle zploští tělo mezi hlavou a krkem a prudce se vztyčí, jako by chtěl útočit. Tím připomíná obávanou hroznou kobru. Pokud se nepřítel nedá oklamat, hádek rychle splaskne a snaží se zmizet. Pokud zjistí, že se mu to nedaří, začne si hrát na mrtvého. Bezvládně leží na zádech, z otevřených čelistí vysune schlíple jazyk – a dokonce začne páchnout jako mršina. Jako by dobře věděl, že té si většina predátorů nevšímá.
Lenochod se umí zelenat
Lenochod ze středoamerických a jihoamerických deštných lesů má v hrubých chlupech rostlinné řasy, které se při silných deštích bujně zelenají jako okolní vegetace. Když však přijde období sucha, drobné zelené řasy kvůli nedostatku vláhy získávají barvu žlutohnědou – jako kůra stromů. Barvu a také zrnitost kůže podle lišejníků na kůře může také měnit mj. bystrá noční ještěrka gekon třásnitý z Madagaskaru.
Protistín dominuje
Odborníci se shodují, že nejrozšířenějším způsobem maskování je tzv. protistín, při kterém je hřbet zvířete zbarven mnohem intenzivněji než spodní strana. Proč? Sluneční světlo dopadá na tvora shora, přičemž světlejší dolní část je zastíněna, takže vzniká dojem jednotvárného zbarvení. Průzkumy dokazují, že predátoři hůře loví kořist, která protistín využívá. Některá zvířata protistín kombinují s různým vzorovaným zbarvením – např. skvrnami.
Osvědčené je i stříbřité zbarvení šupin ryb. Chrání jak před dravými ptáky shora, tak před vodními dravci zdola.
