Byla to jen chvilková nepozornost. Nezaregistrovala, že do domu pronikl had. Teď se jí tělem šíří jed. Dobře si všimla, o jakého plaza šlo. Lékaři to budou chtít vědět kvůli volbě antiséra. Jenže nejbližší pomoc není právě za rohem. A čas neúprosně běží!

Lidé v tuzemsku nepovažují hadí uštknutí za něco, co by pro ně představovalo nějaké zásadní nebezpečí. Je to pochopitelné – ostatně v českých končinách, respektive ve volné přírodě, žije jediný původní jedovatý had, a to zmije obecná.

V jiných koutech planety je ovšem situace odlišná. Hadí uštknutí je tam považováno za velkou hrozbu. Zkraje roku 2026 po něm vyhasl život nadějné nigerijské zpěvačky Ifunanye Nwangeneové.

Následně se začala hojně propírat otázka, do jaké míry jsou v té které oblasti dostupné protijedy.

Kmitání rozeklaného jazyka

Pro začátek je třeba si říct, že na světě žije několik tisíc druhů hadů, přičemž jedovatých jsou „pouze“ stovky – a zdaleka ne každý z nich je svým toxinem schopný usmrtit člověka. Nicméně i tak získali syčiví plazi řadu nelichotivých nálepek a lidé k nim obecně nemají příliš pozitivní vztah.

Je to dáno nejen smrtícím potenciálem, jimž někteří disponují, ale i jejich vzhledem či pohybem. Ten může působit skutečně mrazivě – obzvlášť pokud se hbitá těla vlní v bleskovém rytmu, naskakuje z toho husí kůže.

Na popularitě jim nepřidává ani kmitání rozeklaným jazykem. Tato činnost ovšem neslouží k tomu, aby někoho děsila. Hadi díky ní a následné analýze v takzvaném Jacobsonově orgánu, umístěném v tlamě, rozpoznávají pachové stopy v okolí.

Zjišťují tak, jestli se poblíž nevyskytuje kořist, či přirozený nepřítel. Kromě toho sází i na jiné „vychytávky“. Ačkoli neslyší jako lidé, dolní čelistí umí detekovat i ty nejjemnější vibrace. Například krajty či chřestýši mají navíc v blízkosti očí tepločivné jamky, jimiž dokážou zachytit tepelné záření, vycházející z teplokrevných živočichů.

Obávaní i uctívaní

Rozšíření hadů je obrovské. Kromě Antarktidy bychom je našli na všech světadílech a vlastně i v drtivé většině zemí. Avšak v různých lokalitách jsou vnímáni různě, a to nejen s ohledem na jejich nebezpečnost.

Zatímco v tuzemsku se příliš „neprosadili“, jinde zanechali významnou stopu v kultuře, tradicích i mytologii – například u původních obyvatel Ameriky nebo ve starověkém Egyptě. Ostatně aztécký bůh Quetzalcóatl či egyptská bohyně Vadžet byli zpodobňováni v podobě hada.

Připomenout můžeme i hadího démona Apopa, s nímž podle egyptské mytologie svádí bůh slunce Ra nekonečný souboj o osud světa. Často bývají syčiví plazi označováni za symbol obnovy či znovuzrození, podobně jako mytický pták fénix. Je to dáno jejich svlékáním staré kůže.

Není kousnutí jako kousnutí

Podle Lékařů bez hranic umírá po hadím uštknutí asi 100 000 lidí ročně. Další statisíce pak trpí následky například v podobě ztráty zraku, chronického onemocnění ledvin či srdečních chorob. Výjimkou nejsou ani amputace.

Nutno nicméně podotknout, že ne při každém kousnutí uvolní had z jedových žláz toxin. Pokud k tomu nedojde, říká se takovému skusu suchý. Pakliže jed do těla vpraven je, závisí další vývoj situace na několika okolnostech – zejména na tom, kolik toxinu kam směřovalo.

Největší problém nastává, jsou-li zasaženy hlava nebo krk. Samozřejmě zásadní roli hraje také zdravotní stav a věk pokousaného nešťastníka či nešťastnice a v neposlední řadě i typ jedu.

Více se dočtete v čísle 5/2026