Kanadští vědci objevili fenomén, který bourá hranici mezi životem a smrtí. Oddělené tkáně mořské okurky jménem Psolus fabricii se samy hojí, přijímají živiny z okolní vody, reagují na dotyk a ani po více než třech letech nejeví známky odumírání.

To zpochybňuje základní představy o tom, co znamená být naživu, a otevírá otázku, zda nejde o dosud neznámý projev biologické nesmrtelnosti..

Vědci na toto převratné zjištění přišli náhodou, při běžné práci v laboratoři. Výzkumníci z Memorial University v kanadském Newfoundlandu si všimli, že po manipulaci s mořskou okurkou zůstaly na stěně akvária přichycené části jejích přísavných panožek.

Podobné tkáně by měly po několika dnech odumřít, jenže v případě Psolus fabricii k tomu nedošlo. Její fragmenty naopak zůstávaly naživu i po týdnech a měsících. Vědci informace zveřejnily v časopise Science Advances.

„Všimli jsme si, že jsou stále přichycené. Hojily se a dokonce trochu vyrostly. Přežívaly ve svém přirozeném prostředí,“ popisuje jejich vývoj vedoucí autorka studie Sara Jobsonová. Proto spolu se svými kolegy zahájila sérii experimentů.

Odebrali vzorky z různých částí těla mořských okurek a sledovali, co se s nimi stane v mořské vodě. Oddělené tkáně si překvapivě samy zacelily rány, vytvářely nové buňky a dokonce vykazovaly i aktivitu imunitního systému.

Dokázaly přijímat rozpuštěné aminokyseliny z okolní vody, přestože neměly ústa ani trávicí soustavu.

Zahojily si rány, rostly a reagovaly na dotek

Tkáně reagovaly na dotyk a některé si zachovaly schopnost pohybu. A co víc, ani po třech letech pozorování nejevily známky odumírání. „Nezaznamenali jsme žádné známky odumírání, rozpadu ani nekrózy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se jejich stav zhoršoval,“ uvádí Jobsonová.

Zjištění přivedla vědce k úvahám o biologické nesmrtelnosti, kdy organismus nebo jeho buňky nejeví známky stárnutí a pravděpodobnost jeho úmrtí se s věkem nezvyšuje. Nejznámějším příkladem je medúza Turritopsis dohranii, která se opakovaně dokáže vracet do mladšího stádia.

To ovšem není případ mořské okurky, protože se nejedná o celý organismus, ale jen o oddělené tkáně. Není ani jisté, zda skutečně nestárnou, nebo jen dokáží přežívat mimořádně dlouhou dobu. Regenerační schopnosti mořských okurek jsou vědcům známé už dlouhou dobu, některé druhy dokáží obnovit ztracené orgány či části těla.

Dosud se však předpokládalo, že oddělené tkáně rychle odumřou. Protože tomu tak není, přezdívají jim vědci „zombie tkáně“.

Samostatnější, než se dosud předpokládalo

„Pohybují se někde na hranici mezi mrtvým a živým. Udržují buněčné funkce, ale nejsou reprodukujícím se organismem,“ vysvětluje Jobsonová. Podle bioložky Veroniky Hinmanové z Floridské univerzity tyto tkáně zpochybňují některé základní představy o tom, co znamená být naživu.

„Tkáně obvykle považujeme za součást organismu, která je závislá na přísunu živin, imunitní ochraně a dalších funkcích celého těla. Jakmile je oddělena, rychle se rozpadá,“ objasňuje. Nový fenomén podle ní naznačuje, že některé tkáně jsou samostatnější, než se dosud předpokládalo.

Objev by mohl mít řadu přínosů. Mohl by přispět k lepšímu pochopení regenerace tkání, hojení ran i procesů souvisejících se stárnutím. Fascinující je zejména fakt, že oddělené tkáně přežívají ve vodě plné bakterií a dalších mikroorganismů, nepotřebují k tomu sterilní prostředí.

Při jejich dalším zkoumání se vědci chtějí zaměřit na analýzu jejich DNA i projevy buněčného stárnutí, aby získali odpověď na otázku, zda jejich vlastnosti skutečně souvisejí s mechanismy biologické nesmrtelnosti.

Více se dočtete v časopise 21. století číslo 11/2026, které vyšlo 15. října.

Zdroje: Science