Tomuto historickému dni se říká „den u tří jedenáctek“, neboť jde o jedenáctou hodinu dopolední jedenáctého dne v jedenáctém měsíci – jinak řečeno 11. listopadu 1918 – kdy dochází ke kapitulaci německých ozbrojených sil.
Stane se tak u francouzského města Compiegne. Jednající mají naspěch. Moloch této hrozné války již má na svědomí téměř 10 milionů životů vojáků, takřka 7 milionů civilního obyvatelstva, a to jak v důsledku válečných operací, tak s nimi spojených útrap, epidemií a podvýživy. Kdosi podává hlášení, že ještě dvě minuty předtím, než je vyhlášeno příměří, je zabit německým odstřelovačem kanadský voják – vůbec poslední padlý této armády. Kdo by tedy neuvítal zprávu z Compiegne, že německá delegace podpisem stvrzuje dohodu o příměří? A že tím fakticky končí první světová válka?
Compiegne v rytmu staletí
Tehdejší asi pětadvacetitisícové město v kraji Picardie a departmentu Oise na stejnojmenné řece Oise, jež se nachází asi pětašedesát kilometrů severovýchodně od Paříže, se rázem stane světoznámým. Ale přesto má velkou historii. Stačí uvést, že již v roce 665 zde svatý Wilfrid vysvětí biskupa z Yorku. V únoru 888 je Compiegne svědkem korunovace pařížského hraběte Odona na krále Franků. Velká stopa zůstává i za slavnou Johankou z Arku, která je za stoleté války, a to právě v boji o osvobození Compiegne, roku 1430 zradou zajata Burgunďany a církevním soudem v Rouenu odsouzena k trestu smrti upálením. Ale již roku 1456 je katolickou církví rehabilitována. A když se o dvě stě let později, konkrétně roku 1630, stává Marie Medicejská (manželka francouzského krále Jindřicha IV. a matka Ludvíka XIII.) účastnicí spiknutí proti kardinálovi de Richelieu, musí odejít do exilu mimo Paříž právě do Compiegne.
Objektivně přinuceni jednat
Na počátku podzimu 1918 si střízlivější představitelé německého generálního štábu začínají v plném rozsahu uvědomovat, že se situace na všech frontách stává beznadějnou, a to jak v důsledku mimořádně tvrdých úderů spojenců z koalice Dohody, ještě navíc posílených čerstvými silami z USA, tak i chaosem uvnitř Německa v důsledku vypuknuvších revolučních bojů v Berlíně, Mnichově a v dalších německých městech. Jak uvádějí dobové prameny o přechodu armád Dohody do mohutné ofenzivy na sklonku září 1918 „ jsou to nakonec samotní nejvyšší němečtí vojenští činitelé v čele s maršálem Paulem von Hindenburgem a generálem Erichem Ludendorffem, kteří 29. září doporučují císaři Vilému II., aby co nejrychleji uzavřel mír“. Mezitím jednání, vedená novou německou vládou Maxe Bádenského, která předkládá 4. října mírovou nabídku americkému prezidentu Woodrowovi Wilsonovi na základě jeho pověstných mírových „čtrnácti bodů“, se vlečou a podmínky příměří narážejí zprvu na odpor vojenského velení. Ale již 5. října jsou Němci pod tlakem britsko-francouzské ofenzivy donuceni stáhnout se na nové pozice podle řeky Selle. Ve Flandrech jsou belgické, britské a francouzské jednotky na postupu do Ypres. Koncem října se spojenci blíží k Sedanu, přičemž revoluční kvas doma v Německu, spojený s odporem k válce, nabírá na ještě větší intenzitě a samotná německá armáda se začíná rozkládat. To nakonec přiměje císaře Viléma II. k tomu, že 9. listopadu abdikuje a odjíždí do Holandska, kde je mu poskytnut politický azyl. Ale ještě těsně předtím, 7. listopadu, zasílá Hindenburg telegram francouzskému maršálovi Ferdinadu Fochovi, v němž žádá o setkání delegací obou válčících stran za účelem uzavření příměří.
Ve vagonu číslo 2319D
Návrh je okamžitě přijat. A tak ještě téhož dne, 7. listopadu 1918, německá delegace překračuje frontovou linii v pěti automobilech. Němečtí vyjednavači se pak dostávají pod kontrolu francouzské vojenské eskorty, která je převáží asi deset hodin z místa na místo, a to zejména přes nejvíce zdevastované oblasti severní Francie. Němci v tom spatřují záměr, aby pohled na zničenou krajinu otřásl jejich sebedůvěrou a připravil Francouzům lepší negociační (??) atmosféru. Pak jsou Němci vysazeni z automobilů a v osobním vlaku odváženi neznámo kam. Ale již brzy se dozvídají, že jednání s delegací Dohody proběhnou „někde“ na malé železniční stanici. Vše probíhá v naprostém utajení. Až teprve na místě, na mýtině lesíku nedaleko Compiégne, vidí němečtí vyjednávači, že několik set metrů naproti jejich vlaku stojí na vedlejší koleji jiný vlak, od kterého je odpojen vagon. Je to jídelní vůz společnosti Wagon-Lits číslo 2319D. A právě v tomto dřevěném, možno říci salonním voze přijímá francouzský maršál Ferdinand Foch vedoucího německé delegace, kterým je státní tajemník Matthias Erzberger.
Foch se objevuje na scéně dvakrát. První den se dotazuje Němců, co očekávají od tohoto jednání. A pak přichází poslední den, když se podepisuje dohoda o příměří. Mezitím německá delegace vede s francouzskými a britskými důstojníky debaty o detailních podmínkách. Spojenci se vyslovují naprosto jasně a jednoznačně: „Naprosté ukončení veškeré bojové činnosti na všech frontách, stažení německých vojsk z území Belgie, Francie a Alsaska-Lotrinska do hloubky asi 30 kilometrů východně od Rýna, ponechání veškeré německé vojenské výzbroje, včetně loďstva, na místě, kde se nachází v okamžiku vstupu dohody v platnost.“ A konečně jsou Němci vyzváni ke zrušení smluv, které německá vláda uzavřela se sovětským Ruskem (takzvaný Brest-litevský mír z 3. března 1918) a s Rumunskem (takzvaná Bukureštská smlouva ze 7. května 1918, podle které se Rumunsko zavazuje mimo jiné poskytnout Německu a jeho spojencům na 90 let své ropné zdroje).
Členové vyjednávacích týmů
V sestavě Dohodových spojenců jsou na rozdíl od Němců zastoupeny pouze vojenské osoby: francouzský maršál Ferdinand Foch – vrchní velitel spojeneckých vojsk, vedoucí delegace, britský admirál Rosslyn Wemyss – první lord admirality, představitel Velké Británie, francouzský generál Maxime Weygand – náčelník štábu maršála Foche.
Německá delegace má toto složení: Matthias Erzberger – ministr zahraničí, vedoucí delegace, hrabě Alfred von Oberndoff – vysoký úředník z ministerstva zahraničí, generál Detlev von Winterfeldt – pozemní armáda, kapitán Ernst Vanselow – námořnictvo.
Kdo byl kdo v Compiegne?
Slavný maršál generál Ferdinand Foch
Náčelník generálního štábu francouzské armády a vrchní velitel všech spojeneckých vojsk v 1. světové válce. Na svět přichází 2. října 1851 v Tarbes, hlavním městě departementu Hautes-Pyrénées, nacházejícím se na jihu země. Už jako devatenáctiletý chlapec se po vypuknutí německo-francouzské války v roce 1870 ihned hlásí do armády. Projde různými útvary, studuje na Vysoké válečné škole, kterou absolvuje v roce 1877, aby zde pak byl v letech 1907–1911 jejím velitelem. Za první světové války se stává postupně velitelem skupiny armád, náčelníkem generálního štábu a od dubna 1918 působí jako vrchní velitel všech spojeneckých vojsk na západní frontě.
Fochovi se v této roli tehdy podaří rychle stabilizovat frontu, velmi pružně dokáže zkoordinovat přísuny čerstvých amerických sil, promyslet jejich účelné zařazení na odpovídající úseky vedle Britů a Francouzů a nakonec 18. července 1918 zahájí mohutnou ofenzivu spojenců, kterou dovede 4. srpna 1918 k velkému vítězství. Do dějin vejde toto střetnutí jako „druhá bitva na Marně“. Němci jsou Fochem dotlačeni až za řeku Aisne. Od tohoto okamžiku je jim strategická iniciativa již definitivně odebrána. Cesta ke konečnému vítězství spojenců je nastoupena zcela neodvolatelně.
Britský admirál Rosslyn Vemyss
Narozen 12. dubna 1864. Jako kadet vstupuje na palubu cvičné lodi Britannia v roce 1877, tedy již ve svých třinácti letech! Na širé moře pak odplouvá o dva roky později. Ve třiadvaceti letech dostává první důstojnickou hodnost a v roce 1898 je povýšen do hodnosti, které se v Anglii říká Commander, ale jedná se o fregatního kapitána. Nad ním už je jen kapitán a tím se Wemyss stává v lednu 1911. A pak dojde v jeho postupovém žebříčku k něčemu vskutku ojedinělému – ještě tentýž rok v dubnu je povýšen na kontradmirála. V únoru 1915 je velitelem skupiny křižníků v bojové operaci v Egejském moři u ostrova Lemnos a pak u přístavu Mudros v rámci přípravy na útok proti tureckým postavením u Dardanel. Pak je Wemyss jmenován do funkce, jakou považuje každý britský námořník za velice ambiciózní – do funkce vrchního velitele britské flotily ve Středozemním moři. V roce 1917 je Wemyss povolán do Londýna do služby na Admiralitě, kde působí jako druhý námořní lord, čili jako zástupce šéfa celého britského válečného námořnictva. Když pak o vánočních svátcích roku 1917 předseda britské vlády David Lloyd George odvolává prvního lorda námořnictva, admirála Johna Jellicoea, kvůli jeho nesouhlasu se zřízením trasy konvojů z USA do západní Evropy, je na jeho místo jmenován Rosslyn Wemyss.
Rychlá kariéra Maxime Weyganda
Maxime Weygand se narodí 21. ledna 1867 v Bruselu. V memoárech se o svém dětství zmiňuje velice málo – věnuje jim pouhé 4 stránky z celkového počtu 651. I to zřejmě zavdává živnou půdu pro různé klevety, jako že je nelegitimním synem buď mexické císařovny Carloty anebo synem jejího bratra, belgického krále Leopolda II. Weygand to nevyvrací ani nepopírá, ale faktem zůstává, že jeho vzpomínky vlastně začínají až pobytem na prestižní francouzské vojenské akademii v Saint-Cyr, kterou úspěšně zakončuje v roce 1887 a stává se důstojníkem pluku kavalérie. Weygand se už v prvních bojových akcích velmi osvědčuje. Nejdříve se zúčastňuje akcí 55. pluku husarů. V roce 1916 je povýšen na brigádního generála a od roku 1917, již v hodnosti generálmajora, působí ve štábu vrchního spojeneckého velení.
Zkušený politik Matthias Erzberger
Vede na jednáních německou delegaci. Erzberger se narodí 20. září 1875 ve würtemberském Buttenhausenu jako syn městského řemeslníka. Svoji politickou dráhu začíná jako žurnalista v deníku Deutsches Volskblatt. Vstupuje do zmíněné strany Centrum, kde se velmi rychle stává velmi dynamickým a populárním činitelem, takže je v roce 1903, tedy ve svých osmadvaceti letech, zvolen za poslance do Říšského sněmu. A na této půdě pronáší zejména 6. července 1917 vynikající řeč, ve které vyzývá vládu, aby se zřekla teritoriálních ambicí a usilovala o příměří. A 19. července téhož roku ještě předkládá k hlasování svojí, takzvanou „mírovou rezoluci“, obsahující hlavní myšlenky z jeho předchozího projevu. Erzberger může klidně nechat explodovat baterie šampaňského. Dosahuje s ohledem na válečnou dobu velkého úspěchu. Jeho rezoluce je schválena 212 hlasy ku 126, samozřejmě hlavně díky podpoře socialistů. Ale nakonec povel k odzátkování onoho lahodného nápoje musí stáhnout zpět. Je tomu proto, že dočasný šéf vlády, říšský kancléř Georg Michaelis, účinnost rezoluce rozmělňuje dalšími úpravami a doplňky. Nicméně Max Bádenský, poslední kancléř před vyhlášením německé republiky, rozhodne vyslat delegaci na jednání o příměří se spojenci z Dohody s tím, že do čela postaví právě Erzbergera.
Hrabě Alfred von Oberndorff
Narodil se 9. prosince 1870 v německém Edingenu. Po vystudování Oberndorff například působí na německém zastupitelském úřadě v Bukurešti (1897) a potom je tři roky vedoucím diplomatické mise v egyptské Káhiře. V roce 1900 se stává chargé d´affaires na německé ambasádě ve Španělsku. Po pěti letech úspěšného působení v Madridu je povýšen do diplomatické hodnosti prvního velvyslaneckého tajemníka v Bruselu, odkud se pak znovu vrací do Madridu, aby se ujal postu velvyslance. To už se píše rok 1907 a po třech letech je přemístěn ve stejné roli do Vídně. A první světová válka ho zastihne ve funkci velvyslance v bulharské Sofii. Když v září 1916 císař Vilém II. odjíždí na oficiální návštěvu do Istanbulu, tehdejšího hlavního města spojeneckého Turecka, cestou si vyžádá, aby se k němu ze Sofie připojil jako jeden z poradců právě hrabě Oberndorff. Je tedy jistě na místě, že muž této nesporné reputace nachází své významné postavení i při jednání, které má vést k ukončení první světové války.
Generál Detlev von Winterfeld,
Narozen v roce 1867, pochází ze staré prušácké vojenské rodiny. O Detlevu von Winterfeldtovi je známo, že těsně před první světovou válkou vykonává funkci německého vojenského atašé v Paříži. Aktivně se přitom zabývá výzvědnou činností proti zemi, kterou již tehdy považuje za nepřítele, s nímž se Německo utká na poli válečném. V německých archivech je například zachováno jeho hlášení z 29. srpna 1913, že se mu daří vysondovat u belgického vojenského přidělence majora Collona významné údaje. Mimo jiné jde i o nedůvěru belgického generálního štábu v upřímnost slibů vlády Francie, že v případě napadení Belgie nějakou cizí mocností (má se tím pochopitelně na mysli Německo) přijde francouzská armáda na pomoc.
Námořní kapitán Ernst Vanselow
Pochází z rodiny, kde jsou pevně zakotveny tradice námořních potyček a i větších bitev. Jeho děd, Franz Ernst Christoph Vanselow, se dostává v roce 1849 s námořní delegací Pruska až do Austrálie. Mladý Ernst Vanselow prochází stejnou cestu jako předkové: od lodního kadeta až po námořního důstojníka, většinu času sloužícího na Baltu. Od svých rodinných předchůdců se přece jen poněkud liší v záběru svých zájmů. Stačí se ještě zabývat studiem práva, samozřejmě se zaměřením na právo válečné. Ostatně tomu odpovídá i jeho poslední funkce na štábu německé admirality – je totiž náčelníkem jejího politického oddělení. A zřejmě i to je důvod, proč si ho Erzberger vezme do sestavy. Ale přeje si to hlavně admiralita, protože spoléhá na jeho „námořnickou čest“, se kterou se bude při jednáních snažit udržet německá plavidla v neutrálních přístavech v rukou německých kapitánů.
Dramatická chvíle pro Němce
Vlastní jednání začíná 8. listopadu 1918. Po vzájemném představení delegátů, kdy Foch ignoruje Erzbergerovu pravici nabízenou k podání na pozdrav, nastává pauza. Foch asi po hodině odkladu předkládá celý soubor podmínek, za jakých jsou spojenci Dohody připraveni ukončit bojovou činnost během 72 hodin. Jako předběžnou podmínku ovšem určuje okamžité zastavení palby. Pak předčítá jednu podmínku za druhou. Na hlavy německé delegace dopadají jako údery nejtěžších kovářských kladiv. Nelze čekat na žádnou okázalou mezinárodní mírovou konferenci. Erzbergerův tým musí ještě zde, v tomto vagnu a v těchto hodinách, svým podpisem uznat, že Německo, viník války, se musí nejen vzdát území uzurpovaného jiným zemím, ale v zájmu preventivních opatření předat odpovědným vojenským orgánům Dohody okamžitě 5000 velkorážních polních děl a 30 000 kulometů. Bod 12 otevírá tolik choulostivou otázku náhrad za válečné škody a ukořistěný národní majetek postižených států. Neupřesňuje sice, jak velkou částku mají tyto reparace představovat, ale způsob, jakým je formulován, dokazuje přítomným Němcům, že to německé národní hospodářství zřejmě na dlouhá léta úplně zdecimuje.
Vítězové si diktují
Stačí uvést některé kvantitativní ukazatele těchto požadavků. Německo podle 7. bodu musí během jedenatřiceti dní vyřadit z provozu 5000 lokomotiv a 150 000 železničních nákladních vagonů. Za stejnou dobu musí být veškerý materiál související s železniční dopravou (včetně obsluh) v oblasti Alsaska-Lotrinska předán orgánům Dohody. Nejinak je tomu i s Porýním, kde všechny prostředky železniční dopravy musí zůstat mimo provoz, a to až do příchodu francouzských okupačních jednotek. Významnou podmínku představuje i o požadavek, aby byly stále v bezvadném stavu udržovány dostatečné zásoby uhlí a signální zařízení pro účely železniční dopravy. Spojenci rovněž požadují, aby poražená země předala vítězům 5000 nákladních automobilů. Pasáže týkající se obsazení Porýní francouzskou okupační armádou a s tím spojenými neutrálními zónami, jakož i zrušení německé armády a její nahrazení jen víceméně pořádkovými silami s omezenými početními stavy, působí na německé delegáty obzvlášť silně. Jak po letech uvádí major Friedrich von Boetticher, odborník z německého železničního vojska, jenž se tehdy bezprostředně setkává s německými delegáty, mají prý někteří
z nich dokonce slzy v očích.
Žádné jednání. Jen podmínky!
Ale co mohou němečtí delegáti v takové situaci podniknout? Foch sice nařizuje, že se s Němci nebude jednat, ale že se jim budou jen diktovat podmínky, které oni prostě jen podepíší. Nicméně se němečtí delegáti pokoušejí alespoň o vyjádření nesouhlasu s některými věcnými argumenty Dohody, které se podle jejich názoru dostávají do rozporu s faktickým stavem. Například se jedná o počty ponorek. Dohoda požaduje jejich snížení v takovém počtu, jaký Němci údajně vůbec nemají k dispozici. Erzberger se ještě snaží získat čas a žádá o povolení kontaktu s novým předsedou německé vlády, kterým je od 9. listopadu 1918 sociální demokrat Friedrich Ebert. Je mu povoleno spojit se i s polním maršálem Paulem von Hindenburgem, náčelníkem německého generálního štábu. Zatímco Ebert propadá panice v obavě z narůstání rizika revolučních povstání v celé řadě německých měst a není v podstatě schopen se rychle a rázně rozhodnout, starý maršál dává Erzbergerovi na vědomí, že generální štáb je s podmínkami srozuměn.
Závěr v osudných 11 hodin
Když v neděli 10. listopadu francouzští delegáti ve vagonu číslo 2319D ukazují německým zástupcům titulní stranu nejnovějšího výtisku francouzských novin, která palcovými titulky oznamuje abdikaci císaře Viléma II. a jeho odchod do holandského exilu, jsou němečtí delegáti v situaci šachisty, jenž právě dostává šachmat. Pak už jen zbývá několik telegramů sem a tam, nějaká nezbytná administrativní opatření a může přijít Foch. Vítězný maršál se skutečně ráno 11. listopadu 1918 objeví a přijme německou kapitulaci. Ale ani teď nepřijme stisk ruky, kterou mu nabízí vedoucí německé delegace. Po ukončení podpisového protokolu pronese krátké prohlášení, v němž mimo jiné zdůrazní, že nesouhlasí s tvrzením německé delegace o krutosti podmínek, když řekne:
„Národ sedmdesáti milionů lidí si může sice něco vytrpět, ale nemůže zemřít.“ Pak po vojenském způsobu zasalutuje a ještě než opustí vagon, řekne úsečně: „Tres bien.“
Ano, „velmi dobře“ vykonáno… Téhož dne – tedy jedenáctého jedenáctý v jedenáct hodin osmnáctého roku dvacátého století – je celému světu sděleno, že v Compiegne se uzavírají čtyři roky strašlivého ničení nejvzácnějších hodnot, životů milionů lidí a jejich díla.
Bezprostřední dojmy
Jen ztěžka jsme mohli uvěřit, že válka skončila, uvádí ve svých vzpomínkách britský plukovník Percy Dobson a dodává: Nic se vlastně nezměnilo, všechno bylo jako dosud, všude kolem pouze unavení vojáci a mrazivé podzimní počasí – jako by válka stále ještě pokračovala.“
„Ráno toho 11. listopadu 1918 se pilot, kapitán Jacques Leps, velitel francouzské 18. letky, usadil ve svém Spadu,“ píše v memoárech vydaných roku 1970 Stephen Longstreet z pluku Plátěných sokolů, když popisuje válečné příhody dvouplošníku Spad (nazvaného podle výrobní firmy Societe pour l´ Aviation et ses Dérives) a pokračuje: „Už chtěl odstartovat společně s ostatními piloty připravenými ve svých letounech, které byly označeny kresbou prchajícího zajíce před honicím psem. Motory naskočily, vrtule se ve svých otáčkách stříbrně zatřpytily. V okamžiku, kdy Leps zvedl ruku, aby tak dal najevo, že startuje, se objevil kdosi, jenž utíkal co mu síly stačily z řídícího střediska letiště, zuřivě přitom mával rukama a křičel: ,La guerre!! C´est finie, la guere!´“ Jacques Leps byl touto zprávou ohromen. Vypnul motor. Také motory ostatních letounů utichly, jeden po druhém, jak se po letišti šířilo volání, že válka skončila. Kapitán Leps rozepnul bezpečnostní pásy a pomalu vylezl z kabiny.
Další osudy protagonistů z vagonu číslo 2319D
Plné pocty pro maršála Ferdinanda Focha
Foch se dožívá velkého uznání i po válce. Ještě v listopadu 1918 je zvolen za člena francouzské Akademie. V lednu 1920 se stává předsedou Nejvyšší vojenské rady spojenců Dohody, která na základě Versailleské smlouvy dohlíží na dodržování podmínek příměří. Napíše významné odborné spisy – Les principes de la guerre (…, 1918) a De la conduite de la guerre (…, 1929). Foch navštíví i Československo a pronáší řadu projevů. Snad nejzajímavější a doslova plný předtuchy přednese po přivítání na Wilsonově nádraží, když na závěr řekne: „Bojovali jsme za věc svobody a vy jste nám ukázali, v jakém duchu jednáte. Jestliže nadejde den, kdy ještě jednou bude nám bojovati za svobodu, učiníme tak jako v minulosti a počítáme s vámi.““Po 17 letech, doslova na měsíc a snad i na den, stojí Češi a Slováci znovu po boku Francouzů v ještě těžších bojích druhé světové války a to opět na půdě Francie. Maršál Ferdinand Foch se dožívá 78 let, když 20. března 1929 v Paříži zemře. Posledním místem jeho odpočinku je hrobka v dómu pařížské Invalidovny.
Odešel jako šlechtic
Britský admirál Rosslyn Wemyss se po skončení první světové války zúčastňuje pařížské mírové konference 1919 jako představitel britského námořnictva. V listopadu téhož roku rezignuje na funkci prvního námořního lorda. Děje se tak pod nátlakem, protože vlivní lidé v admiralitě protežují admirála Sira Davida Beattyho jako z bojů ostříleného velitele, zatímco Vemyssovi je víceméně vyčítáno, že je spíše jen štábním činitelem, který na sobě nese částečnou vinu za neúspěch operace v Gallipoli. Na druhé straně je Sir David Beatty, hrdina námořní bitvy u Jutska z konce května a začátku června 1916 – považované za vůbec největší námořní střetnutí za 1. světové války – některými pokládán, snad a s nekritickým obdivem, za druhého Nelsona. Wemyss je sice ještě 18.listopadu 1919 povýšen do šlechtického stavu jako baron Wester Wemyss z hrabství Fife, ale pak se již stahuje z veřejnosti. Ještě jednou dává o sobě vědět, když v roce 1924 vydává své memoáry pod titulem The Navy in the Dardanelles Campaign. Umírá 24. května 1933 v Cannes.
Zrádce, nebo hrdina?
Francouzský generál Maxime Weygand působí po skončení první světové války jako vojenský poradce polského generála Pilsudského při organizaci polské armády a pak v boji proti sovětskému Rusku (1920–1921). Po návratu z Polska se stává v roce 1923 vrchním velitelem takzvané levantské armády. Od roku 1925 je náčelníkem francouzského generálního štábu a místopředsedou Nejvyšší válečné rady. Není bez zajímavosti, že ho v roce 1931 zvolí i do tak významné vědecké instituce, jakou je Francouzské akademie. O čtyři roky později odchází do důchodu, ale těsně před vypuknutím 2. světové války přebírá opět velení na levantskou armádou. V kritické situaci v květnu 1940 se stává zástupcem maršála Gamelina ve funkci vrchního velitele francouzských ozbrojených sil. Pak přichází 12. červen 1940 s ním i jeho nejtěžší chvíle, vlastně naprosté selhání. Weygand se rozhodne proti skupině vlasteneckých důstojníků (mezi nimiž je i de Gaulle) a proti vůli celé demokratické veřejnosti požádat fašistické Německo o příměří. Po vylodění spojenců v severní Africe v listopadu 1942 je Weygand zatčen gestapem a internován v jednom zámku u Hamburku, odkud je převzat do amerického zajetí. Po návratu do Francie je v roce 1946 ze zdravotních důvodů propuštěn a o dva roky později rehabilitován vyšetřující komisí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že mu údajně patří zásluhy za podporu odboje. Generál Maxime Wegand odchází ze světa 28. ledna 1965 a dožívá se tedy vysokého věku 98 let.
Končí rukou atentátníka
Matthias Erzberger již nemá takové štěstí, aby se dožil vysokého věku jako Weygand. Z Compiegne se vrací do Berlína a v Ebertově vládě přebírá nevděčnou roli předsedy německé Komise pro příměří. V červnu 1919 se stává ministrem financí a doporučuje přijetí Versailleské smlouvy, kterou většina Němců považuje za hanebné ponížení. Předáci nastupujících nacistických bojůvek ve svém zápalu po revanši vykřikují hesla o Erzbergerově zradě. I když se mu daří v tíživé hospodářské situaci do značné míry stabilizovat vládní rozpočet a zredukovat státní dluh a dokonce natolik zreformovat německé železnice, že poprvé jsou ziskové a pomáhají tak k ulehčení povinných válečných reparací, přesto se stává terčem nenávisti. V březnu 1920 je nucen odstoupit. A při návštěvě lázní Bad Griesbach v bádenském Černém lese je 26. srpna 1921 zavražděn. K atentátu se hlásí členové ultrapravicové teroristické organizace Consul.
Ponaučení z války
Co je známo o dalších osudech Alfreda von Oberndorffa, generála Detleva von Winterfeldta a námořního kapitána Ernsta Vanselowa? Zůstávají již jen kusé informace, že první z mužů se ztrácí z pozornosti kdesi v důchodu, ale že se dožívá požehnaného věku 93 let, když umírá v roce 1963. Druhý, jenž jako voják a účastník „potupného“ kapitulačního aktu zřejmě nestojí o žádnou popularitu, i když se o něm i dál, po válce, šíří zvěsti, že jako jediný se při poradách uvnitř delegace staví proti jeho „zbrklému“ přijetí v této podobě. Pokud jde o Ernesta Vanselowa, ten využívá svých právnických vědomostí a je publicisticky činný. Z některých pasáží jeho spisů pak jasně vyplývá, jaká ponaučení si tento námořní kapitán asi odnáší z hrůz první světové války, když píše, že „vítězství je nezbytné, aby mohl být zdolán nepřítel, přičemž tato nezbytnost ospravedlňuje všechny nepopsatelné hrůzy války, nesmírné oběti na lidských životech a zdraví a nevyhnutelnou destrukci majetku a devastaci země“.
Tak to už jsou teze, které právě v polovině třicátých let lahodně znějí v uších nacistů, včetně těch, kteří delegáty na jednání v Compiegne považují za zrádce vrážející dýku do zad německého národa. Je to zároveň i poučení o tom, že bez ohledu na Compiegne nebo i jiná další významná jednání podobného typu je lépe jednat třeba sto let, než být jeden den účastníkem války.
Válečné ztráty hlavních účastníků války
stát počet padlých počet raněných počet zajatých
Německo 1 800 000 4 250 000 620 000
Rusko 1 700 000 4 950 000 2 500 000
Francie 1 385 000 3 045 000 450 000
Rak-Uhersko 1 200 000 3 620 000 2 200 000
V.Británie 950 000 2 125 000 190 000
Itálie 460 000 950 000 530 000
Rumunsko 335 000 300 000 150 000
Turecko 325 000 400 000 250 000
Srbsko 125 000 200 000 120 000
USA 115 000 206 000 4 000
Bulharsko 87 000 152 000 27 000
Belgie 14 000 45 000 35 000
Portugalsko 7000 14 000 12 000
Řecko 5000 21 000 1000
Černá Hora 3000 10 000 7000
Japonsko 300 1000 3
Uspořádání Evropy po 1. světové válce
Podle mírové smlouvy, podepsané 28. června 1919 ve Versailles u Paříže, musí Německo odstoupit Alsasko-Lotrinsko zpět Francii (v hranicích z roku 1870), dále Eupen, Malmedy a Moresnet Belgii, zatímco Polsku připadne Poznaňsko, část Pomořanska a východního Pruska a Československo získává Hlučínsko a za svobodné město je prohlášen Gdaňsk pod dohledem Společnosti národů. K Litvě je v roce 1923 připojena Klajpeda (Memel). Dánsko získává severní část Šlesvicka a Polsko v roce 1921 ještě část Horního Slezska. Německo ztrácí všechny kolonie. Sársko je na 15 let odevzdáno do správy Společnosti národů, doly připadnou Francii s tím, že situace bude následně řešena plebiscitem. Levý břeh Rýna má být 15 let okupován spojeneckými armádami, na jeho pravém břehu až do vzdálenosti 50 kilometrů je vyhlášena demilitarizovaná zóna. V Německu je zrušena všeobecná branná povinnost, zakázán generální štáb a dovoz zbraní. Dobrovolnická armáda omezena na 100 000 osob a námořnictvo na 15 000 mužů, přičemž nejsou povoleny žádné těžké zbraně a letadla. Německo musí zaplatit vítězům reparace.
Compiegne podruhé
V revanšistickém gestu používá Adolf Hitler 21. června 1940 stejného vagonu číslo 2319D a na stejném místě u Compiegne k nadiktování podmínek příměří francouzské delegaci poté, kdy německý wehrmacht během několika týdnů rozdrtí francouzskou armádu a větší část Francie se dostává pod okupaci nacistického Německa. „Pozoroval jsem jeho obličej,“ píše o Hitlerovi a o atmosféře, která tehdy panuje v Compiegne očitý svědek, známý americký novinář William L. Shirer a pokračuje: „Byl důstojný, slavnostní, naplněný pomstou. Nebylo možno si nevšimnout jeho mladistvého kroku i toho, že se díváme na triumfujícího dobyvatele, pokořitele světa.“
Ale pak Hitlerovu pozornost upoutává velký žulový blok s nápisem, který je zde vytesán z roku 1918 a jenž praví: „Zde ztroskotala 11. listopadu 1918 zločinná pýcha německého císařství, poražená svobodnými národy, které chtěla zotročit.“
Führer si nechává francouzský text přeložit a v jeho tváři se zračí zloba, pohrdání, nenávist i pomsta. Odpoledne téhož dne němečtí ženisté vše vyhodí do povětří. Vůz číslo 2419D je pak odtažen do Německa, kde je sice nejdříve vystavován jako pýcha nacistických úspěchů, ale na sklonku druhé světové války je někde v Durynsku zničen jednotkou SS.
Po roce 1945 je v prostoru Compiegne nasazena skupina německých zajatců, kteří obnovují památník do původního stavu i se shora zmíněným nápisem. Je sem umístěna i replika původního vagonu, tentokrát jde o jídelní vůz stejné společnosti Wagons-Lits z roku 1913 s číslem 2439D.
