Těžko říci, kdy přesně nastal ten okamžik, kdy se z dvounohé opice stal člověk. Možná to bylo ve chvíli, kdy si přes sebe hodil kus kožešiny. Kožešiny postupně nahradily rafinovanější tkaniny. A ty je potřeba čas od času i vyprat.

Dlouhá staletí si pradlenky vystačily s tekoucí vodou v řece a s několika kameny, popřípadě s neckami a s valchou. Mechanizovaná valcha se na scéně objevila v roce 1885. Při praní se mohla použít horká voda, protože člověk, který tento stroj obsluhoval, už do vody nenamáčel ruce a nehrozilo tak opaření.

Koncem 19. století se objevují pračky, které pracovaly na podobném principu jako strojky, které staří Římané používali při míchání těsta. Ve středu svislé válcové nádoby se střídavě na obě strany otáčela „panenka“, která svými „prsty“ prala prádlo. Později se k těmto pračkám přidal válec a vznikla tak pračka spojená i s mechanickou ždímačkou.
V té době však svět dobývala elektřina. Ani praní tímto trendem nemohlo zůstat nedotčeno. Pračky jsou od roku 1906 elektrifikovány a vnitřní panenku nahrazuje vrtule nebo tzv. šnek. Čtyřicátá léta přinesla v USA zrod bubnových praček. Ty už dokázaly samy napouštět vodu, ohřát ji, prát, máchat i ždímat. V další dekádě se objevilo další vylepšení: pračky se staly programovatelnými.

U těch nejmodernějších praček je patrný trend k jejich úspornosti. Spotřebovávají tak nejen méně elektrické energie, ale i méně vody.