Nedočkavý mravenec hbitě doběhne na kulatý okraj listu stočeného do nálevky. Včera si tu při plném pohodlí a bez jakéhokoli nebezpečí nabral jídla, co hrdlo ráčilo. Něco se však stalo. Ještě ani nestačí zpomalit, uklouzne mu noha, a už se veze. Zastaví se až v pekelně pálivém koktejlu u dna. Na poslední koupel svého života.
„Okraj neklouže, malé druhy hmyzu se po něm mohou procházet, jak se jim zlíbí,“ popisuje jedna z nedávných studií pastí masožravých rostlin situaci u okraje nálevky. A rozhodně nebyla s takovým názorem sama. Ještě letos v létě. Kdyby utopení a natrávení mravenci mohli mluvit, asi by hlasitě protestovali.
Nejnovější výzkum britských botaniků totiž odhalil, že všechno je jinak. Proradná masožravka se za sucha tváří jako neviňátko. Důvěřivý hmyz ji pak považuje za neškodnou a bezstarostně využívá okraj pasti k procházkám. Přesně to se nenasytné kytce hodí. Stačí totiž, aby na ni spadlo pár dešťových kapek, a změní se k nepoznání.
Záhadné porušování pravidel
Láčkovky (skupina masožravých rostlin, které lapají hmyz do důmyslných vysokých nádob) jsou známé tím, že mají hladké stěny, na kterých si neškrtnou ani ti největší mistři v profesionálním lezení. Hmyz je na zdolávání kluzkých příkrých stěn vybaven háčky, přísavkami i lepivými výměšky. Masožravé rostliny jsou však na ně však dokonale připravené a protiskluzovým hmyzím chodidlům podstrkují drolivý vosk. Co je mouše platné, že se chytí a nepustí, když se jí stěna sype pod nohama?
Jenže celá tahle úžasná technologie má jeden zádrhel. Z nějakého důvodu ji nevyužívají všechny láčkovky. „Bezvoskové“ druhy jsou přitom při lovu hmyzu stejně úspěšné jako ty voskové. Jak je tohle možné? Vědcům bylo divné také to, že někdy hmyz ani do kontaktu se stěnou nepřijde a volným pádem si zamíří rovnou do smrtícího roztoku ve spodní části nálevky. Brali si tedy masožravky do laboratoře a předhazovali jim mravence. Nepřišli na nic, protože tak činili pod střechou a za sucha.
Nemotorní mravenci
Tak dlouho botanikům návyky tajemných rostlin ležely v žaludku, až se vydali na pozorování do jejich přirozeného prostředí. Do deštného pralesa v jihovýchodní Asii, ve kterém našlo svůj domov přes 90 % všech známých druhů láčkovek.
Dlouho se nic nedělo, pak jednou za vlhkého dne přišel mravenec a uklouzl. A za ním hned další a ještě jeden podobně nešikovný kaskadér. Masožravá květina měla bohatou hostinu, polapila trojnásobek kořisti než obvykle. Něco tady nehrálo. Mravenci jsou přece známí tím, že si poradí s veškerými nástrahami masožravých pastí a dokonce je chodí bezostyšně vykrádat. Botanikové začali přemýšlet o nějaké formě chemického útoku. Pečlivě tedy prozkoumali povrch okraje nálevky a nechtěli věřit svým očím.
Masožravý akvaplán
Většina částí rostlin se vyznačuje tím, že mají své součástky striktně nesmáčivé. Kapky vody se po nich skutálí jako hrách po stěně. Zakulacený okraj láčky se ale chová přesně opačně. Každou kapičku vody dokáže dokonale rozprostřít a vytvořit na povrchu jemný film. Nejnovější výzkum ukazuje, že za to může jemné vroubkování povrchu. Mikroskopické kanálky rozvedou vodu do velké plochy podobně jako zavlažovací systém. Rozeběhnutý mravenec se pak ani nenaděje a na tenké vrstvičce vody předvádí dokonalý akvaplaning. Ubrzdit se to nedá žádným způsobem. Výzkumníci z Cambridgeské univerzity ve Velké Británii usuzují, že „vodní“ způsob lovu je základní variantou, jelikož se vyskytuje u všech druhů masožravek. Drolivý vosk si vymyslely jen některé láčkovky jako pojistku pro špatné časy za suchého období.
Nepravidelné fungování mokrých pastí má ještě jednu výhodu. Hmyz se cítí v bezpečí a vůbec si nedává pozor. Nedokáže si srovnat v hlavě, že ta za běžných okolností neškodná květina se najednou promění ve smrtící past. Láčkovka tak může dokonale využít momentu překvapení.
Jak utopit hmyz
Už dříve vědci láčkovky podezírali z toho, že broučky topí nějakým zvlášť sofistikovaným způsobem, konkrétně měli v podezření elastická vlákna. A trefili se do černého. Poslední výzkum rostlinných fyziologů z francouzské Montpellierské univerzity se zakládal na tom, že zkoumal vliv tekutiny z láčky na tělo hmyzu. Francouzi do ní nejprve namáčeli mrtvá tělíčka, ale těch se voda nijak zvlášť netkla. Ven je vytahovali téměř suchá. Pak to ale zkusili se živým, silně kopavým a vrtivým mravencem a vše najednou bylo jinak. Za pomoci filmování pod mikroskopem a několika chemických reakcí pak přišli na to, že kapalina obsahuje vlákna velmi dlouhých polymerů. Jak se hmyz snaží dostat z vody, tahá za vlákna a polymer se deformuje, vytváří pnutí a neopatrný hmyz pomalu svazuje. Čím více kope, tím rychleji se zamotá do pružných vláken a podepíše si ortel smrti.
