Hub (Fungi, Mycetes) vědci dosud popsali přes 100 tisíc druhů. Z toho dvě třetiny tvoří nižší či malé houby – mikromycety (plísně, kvasinky apod.). Vyšší (velké) houby mají souhrnné označení makromycety. Zatím jich známe cca 15 000 druhů. Většina makromycetů(?) má tyto shodné znaky:
Anatomie – stélku (tělo) vyšších hub tvoří vlákna (hyfy), která bývají různě rozvětvená a spletená jako podhoubí (viz). Na něm se tvoří plodnice – část, kterou vidíme a sbíráme. Je to jen reprodukční orgán, který produkuje drobná rozmnožovací tělíska hub – výtrusy (viz). Plodnici většinou tvoří třeň (noha), a na něm klobouk. V horní části bývá blanitý prstenec.
Bazidiomycety – nejnápadnější houby, podkmen Eumycetů(-cetes?) . Rozmnožují se nepohlavně. Představují je i krátce žijící plodnice zvané houby kloboukaté (hřib, kozák, křemenáč apod.).
Cenocytické mycelium – nepřehrádkované podhoubí s velkým množstvím jader v cytoplazmě. (Ta není bezstrukturním roztokem, jak se dříve uvádělo, ale tvoří ji tekutá fáze a cytoskelet, jehož funkcí je kontrola vnitřní organizace buňky a její vnitřní opora.) Může být monocentrické, když se na stélce vyvine pouze jeden fruktifikační orgán (místo, kde se vytváří a zraje plodnice), anebo polycentrické.
Dělení hub – základní jsou mikromycety a makromycety. Mezi ně náleží i houby rostoucí v přírodě. Třídí se podle dalších kritérií – nejčastěji na jedlé, podmíněně jedlé, nejedlé a jedovaté. Převážná většina hub, které zajímají houbaře, náleží do podkmene Basidiomycetes, v něm pak do řádu lupenatých (Agariucales).
Eumycety – kmen zahrnující pravé (vyšší) druhy hub. Patří sem zejména houby vřeckovýtrusné (Ascomycetes) a stopkovýtrusné (Basidiomycetes), jejichž tělo se dělí na klobouk, prsten, třeň a pochvu.
Fototropismus – pohyb vyvolávaný jednostranným světelným podrážděním. Podobně jako mnohé rostliny, tak i třeň plodnice rychleji roste směrem ke zdroji světla.
Gamentium – orgán, který produkuje pohlavní rozmnožovací buňky – gamety. Zralá gameta obsahuje haploidní (jednoduchý) počet chromozomů, tedy jedinou sadu. S gametami se často setkáme při rozmnožování některých druhů hub, kdy jejich gamety splývají. Pravé houby (hřib, kozák apod.) se veskrze rozmnožují nepohlavně – především výtrusy (viz).
Hyfová soustava – soubory různých typů hyf v plodnicích stopkovýtrusých hub. Hyfa se nazývá jednotlivé houbové vlákno či vlákno, které vytváří houbové pletivo. Je nezbytné pro vznik podhoubí a plodnice (útvar nesoucí výtrusy).
Chybná identifikace – může znamenat ohrožení zdraví, někdy i smrt. Mnohé houby (v závislosti na stupni vývinu a zbarvení) nezkušení houbaři při povrchním pohledu zamění nejen s celou řadou jedlých, nejedlých, ale také jedovatých druhů. Často nepomůže ani porovnání s vyobrazením v houbařském atlase. Je optimální poradit se s odborníky.
Intoxikace (otrava) – houbové jedy (mykotoxiny) obsahuje 200 druhů velkých kloboukatých hub. Hlavní mykotoxiny – faloidin (100x jedovatější než arzenik; např. v muchomůrce zelené), muskarin (mj. v muchomůrce červené), amanitin, faloin, orelanin, gyromitrin, virosin… Pozor – mykotoxiny neodstraní tepelná či jiná úprava. Všechny hřiby, které modrají po řezu, jsou za syrova jedovaté. Otravu způsobí i jedlé houby po delší dobu v igelitovém sáčku!
Jedlé houby – druhy, které po dostatečné tepelné úpravě (usmažení, opečení, uvaření) nevyvolávají zdravotní potíže, pokud porce není větší než 100–200 g. Tepelné zpracování u hub s měkkou dužninou je cca 10 minut, s tvrdou dužninou (např. lišky) dvakrát déle. Nejezme syrové plodnice (např. václavky), protože mohou vyvolat velkou nevolnost.
Kalich (pochva) – je ve spodní části třenu mnoha hub, často toxických. (U muchomůrky zelené má přívlastek „kalich smrti“.) Bohužel, u mladých plodnic často toto poznávací znamení ještě nerozeznáme.
Látkové složení – stopové množství sloučenin hořčíku, fluoru, mědi, manganu, železa, kobaltu, titanu, niklu, zinku, molybdenu, selenu, rtuti a dalších látek, včetně stříbra. Nechybějí vitaminy – především skupiny B (B1, B2, B3), C (lišky, hřiby), D (proti křivici), E, K, PP a biotin pro růst buněk. Samozřejmostí je voda, kyseliny a aromatické látky.
Mykorhiza (z řeckého mykés = houba, rhiza= kořen) – symbióza (soužití) hub s kořeny vyšších cévnatých rostlin. Podhoubí buď zevně oplétá kořen nebo prorůstá uvnitř v pletivu kořene. Hyfy pro dřeviny často zajišťují přísun vody a minerálních látek. Naopak od rostliny dostávají energetické zdroje a živiny.
Nejjedovatější houba – světový primát drží muchomůrka zelená (Amanita phalloides). Ke smrtelné otravě dospělého člověka postačí 5 mg jejího toxinu, který napadá játra a ledviny.
Touto zákeřnou houbou se v roce 1534 otrávil i papež Klement VII.
Obří houby – největší bývají na živých stromech; v USA má největší exemplář průměr 142 cm a hmotnost 140 kg.
Podhoubí (mycelium) – shluk hyf (průměr 1 – 20 mikronů, tj. 0,001 – 0,02 mm), které tvoří tělo houby. Houbová vlákna vytvářejí vegetativní část stélky hub a čerpají výživné látky ze živné půdy. Podhoubí je skutečným vegetativním tělem.
Rozmnožování: pohlavní se děje splynutím hmoty dvou pohlavně rozdílných jader, např. jader výtrusů, nepohlavnímu rozmnožování nepředchází splynutí jader dvou buněk. Nejjednodušším druhem je rozpad podhoubí na jednoduché úlomky. Při pohlavním i nepohlavním způsobu pravá houba vytváří ohromné množství (až 30 miliard) výtrusů (viz). Ovšem drtivá část z nich se neuchytí.
Struktura – odlišuje houby od rostlin, mezi které je věda dlouho řadila. Nyní už představují zvláštní podříši. Od flóry se dále liší růstem a způsobem výživy. Někteří vědci je nyní řadí už mezi živočichy!
Úloha hub – spolu s bakteriemi odstraňují odumřelé zbytky rostlin a živočichů tím, že pomocí uvolňovaných enzymů rozkládají jejich složité molekuly na nejjednodušší minerální součástky. Jinak by neexistoval život v přírodě, protože organické látky by se neustále hromadily a mohl by nastat nedostatek biogenních prvků, které tvoří živou hmotu. Na celém světě každodenně syntetizuje téměř 200 miliard tun organických látek. Můžeme si to názorně představit jako celkovou váhu 16 649 153 obrovských televizních věží na pražském Žižkově.
Výtrusy (spóry) – zajišťují rozmnožování. Jsou jednobuněčné i vícebuněčné, liší se velikostí (0,003–0,02 mm), barvou… Jedna houba může tvořit více typů výtrusů – nepohlavním, ale i pohlavním způsobem. Spóry nemají zárodek (embryo) jako semena vyšších rostlin. Ultralehké spory se šíří větrem (až ve výšce 11 km), vodou, pomocí motýlů, včel, much, brouků, červů apod.
Záhady hub – vědci nedokážou mj. objasnit, jak buňky některých druhů při růstu vyvinou tlak až sedm atmosfér (tlak vzduchu v pneumatikách desetitunového nákladního automobilu). Křehká houba proděraví mechanicky (nikoli chemickým rozleptáváním) asfalt, slabý beton apod. Zcela jasno není ani kolem magického světélkování (bioluminiscence).
Více se dozvíte:
H. Altman: Jedovaté houby a jejich jedovatí dvojníci,Víkend, 2006
M. Svrček: Houby, Aventinum, 1996
J. Klán: Co víme o houbách, SPN 1989
