Nic netrvá věčně. Ani naše Země není výjimkou. Její čas je přesně vymezený. Nejnovější výzkumy a propočty stanovily přesnou lhůtu, kdy se čas modré planety naplní. Stane se tak za 7,6 miliardy let.
K tomuto údaji dospěly dvě vědecké kapacity, emeritní profesor Sussexské univerzity Robert Smith a astronom Klaus-Peter Schröder z univerzity v mexickém Guanajuatu. Podle nich bouřící Slunce bude Zemi postupně k sobě přitahovat, až se náš domov v nesnesitelném žáru zcela vypaří.
Konec světa určitě přijde
Naše potomky ovšem z toho hlava už bolet nebude. Pokud se do té doby nepovraždí mezi sebou nebo je nezasáhne nějaká jiná katastrofa, budou už dávno před tím nuceni Zemi opustit. „Už zhruba za miliardu let bude Země bez atmosféry, bez vody a teploty na povrchu budou dosahovat stovek stupňů,“ popisuje neveselou budoucnost Země Robert Smith. Podle něho bude naprosto nemožné, aby se v takovém prostředí udržel jakýkoliv, byť ten nejprimitivnější život. Člověk pak, pokud včas zemi neopustí, vyhyne ještě mnohem dříve.
Někteří vědci tvrdí opak. Totiž ten, že Země se naopak bude od Slunce vzdalovat a zcela zamrzne. Smithovy a Schröderovy výpočty však tuto možnost popírají. „V minulosti jsme předpokládali, že jak se Slunce bude postupně zvětšovat, bude zároveň ztrácet svoji hmotnost v podobě intenzivní sluneční vichřice, mnohonásobně silnější než současný sluneční vítr. Podle provedených výpočtů ztratí Slunce za příštích 7,6 miliardy roků asi 0,332 současné hmotnosti. Tím by postupně docházelo ke snižování gravitačního vlivu Slunce, což by přispělo ke vzdalování oběžné dráhy Země od rozpínajícího se Slunce,“ říká Robert Smith. Výsledky, ke kterým společně s Klaus-Peterem Schröderem došli, však na tuto teorii vrhají nové světlo.
Jako v pavučině
Dnes zatím Slunce v relativním klidu vyzařuje do prostoru svou energii. Ale až jednou vyčerpá svůj vodík, začne se odehrávat obrovské drama. Všechny hvězdy neustále bojují s gravitací, přesněji, vnitřní hladiny čelí drtícímu tlaku vnějších vrstev. Po většinu života hvězdy panuje vratká rovnováha mezi tlakem a gravitací. Jakmile však hvězdě dojde vodík, gravitace získá nezvratnou převahu. Stává se z ní rudý obr, kdy se průměr hvězdy zvětší dvěstěkrát. Poté se z ní stane bílý trpaslík, objekt velký asi jako Země ale velmi hustý. Hrst takového trpaslíčka váží stejně jako Boeing 747.
Pro Zemi se stane kritická ta fáze, kdy se Slunce změní v rudého obra. Sluneční atmosféra zasáhne až do prostoru, který Země kolem Slunce obíhá. Ač tato atmosféra bude velmi řídká, bude její síla stačit k tomu, aby Zemi přitáhla blíž k jádru. Naše planeta tak bude lapena podobně jako moucha do pavučiny.
Za zmíněnou miliardu let nastartuje Slunce svou zkázonosnou expanzi. Oceány se začnou vařit a postupně vypařovat. Vodní pára způsobí to, že ze Země se stane naprostý skleník a teploty se vyšplhají do netušených výšin.
Asteroidy do služby!
Lze tomuto ne příliš veselému scénáři předejít? Smith si myslí, že ano. Jím navrhovaná řešení sice v mnohém překračují současné technologické možnosti lidstva, ale co není nyní, může nastat v budoucnosti. Co konkrétního má Smith na mysli?
Průměrně každých 6000 let se k Zemi přiblíží velká planetka. Kdyby se z naší planetou střetla, mělo by to pro pozemský život fatální důsledky. Pokud však taková planetka proletí v těsné blízkosti Země, obě gravitační síly se ovlivní. Země se posune o něco dál od Slunce. Pokud by k takovým jemným „šťouchancům“ docházelo skutečně každých 6000 let, Země by se z nebezpečných sektorů odpoutala. Vše ovšem závisí na přesnosti výpočtů. „Chybný výpočet by mohl místo těsného přiblížení způsobit apokalyptickou srážku velké planetky se Zemí nebo jen neplodný průlet,“ připomíná Smith. A samozřejmě důležitým faktorem je i existence inteligentní formy života, která by takovou technologii zvládla. Nikde přece není psáno, že to musí být nutně člověk, kouzla evoluce dokážou udělat své.
Expanze do vesmíru je nutností
Smith upřednostňuje jiné řešení, jak se vyhnout katastrofě. Jeho základem je vybudování systému meziplanetárních vorů. Ty by se měly volně pohybovat vesmírným prostorem v dostatečné vzdálenosti od rozpínajícího se Slunce. Přitom by ovšem zároveň z něj mohly získávat potřebnou energii. „Život by tak v naší sluneční soustavě mohl pokračovat dalších sedm miliard let,“ prohlásil Smith.
Koneckonců, i slavný astrofyzik Stephen Hawking se před nedávnem vyjádřil k možnosti opuštění naší mateřské planety. Podle něj však tento plán bude nutné uskutečnit mnohem dříve. Za největší nebezpečí pro současnou civilizaci považuje Hawking změny klimatu, jaderné zbraně a umělé geneticky vyšlechtěné viry. Proto je podle jeho slov nutné, aby se lidstvo poohlédlo po okolním vesmíru, kde by bylo možné najít nové domovy. Hawking je přesvědčen, že do dvaceti let bude stát trvalá základna na Měsíci a do čtyřiceti let i na Marsu. To by však měl být jen začátek. „Nikdy nenalezneme něco tak hezkého jako je Země, dokud se nevydáme do jiného slunečního systému,“ prohlásil Hawking
Toto všechno je ovšem hudba vzdálené budoucnosti. V současnosti lidstvo z vesmíru ohrožené není, nebezpečí mu hrozí jen od sebe samého. A je jen na něm, jak si s tím poradí.
Za miliardu let
Teplota na Zemi je natolik vysoká, že jakýkoliv život je zde nemožný. Oceány se vypařily, vzniklá vodní pára způsobuje nebývalý skleníkový efekt.
Za 6 miliard let
Slunce spotřebovalo své zásoby vodíku. Zvýší se teplota jeho v jádru, která umožní zažehnutí dalších termonukleárních reakcí. Nebude se již spalovat vodík, ale helium (popel dřívějších reakcí). Nová intenzivnější reakce nafoukne Slunce na krátkých 600 milionů let do gigantických rozměrů, průměr Slunce bude 200x větší.
Za 7,6 miliard let
Rozžhavené horniny Země se pomalu odpařují. Zemský materiál se stává součástí dohasínajícího Slunce a vrací se tak tam, odkud původně vzešel.
