Moderní vojenské technologie nejsou zdaleka jen o zabíjení lidí. V podstatě se snaží přímému zabíjení co nejvíce vyhnout. Zaměřují se hlavně na ničení technického zařízení nepřítele nebo paralyzování vojáků bez nutnosti je zranit.
1. Autonomní zbraně
Automatické stroje zatím slouží zejména k přenášení výbavy a průzkumu. Ve vývoji jsou však už i zařízení, která by měla zajišťovat ostrahu a v budoucnu i podnikat samostatné výpady. Největším problémem je zcela vyloučit palbu do vlastních řad a riziko zranění civilistů.
Jak pracují: Palubní počítač vyhodnocuje přijímaná data z čidel, na jejichž základě rozpozná nepřítele, proti kterému pak použije zabudovanou zbraň. Robot může být buď na dálku ovládán lidskou obsluhou nebo být zcela autonomní.
Nevýhody: Potíže s rychlým a bezchybným rozpoznáním nepřítele od vlastních jednotek nebo neškodných objektů, jako jsou civilisté, dobytek, stromy nebo zemědělské stroje. U dálkově ovládaných strojů hrozí nebezpečí, že dojde k chybě při přenosu informací. Neovladatelný robot pak může být příčinou velkých ztrát.
2. Vysokoenergetické lasery
Laserové paprsky se šíří prostorem rychlostí světla a mohou zasáhnout cíl vzdálený tisíce kilometrů.
Jak pracují: Obří zrcadla nasměrují silný laserový paprsek do jediného bodu na zvoleném cíli. Teplo uvolněné po dopadu paprsku pak vznítí povrchový materiál zasaženého objektu, čímž může dojít k těžkému poškození strojů, odpálení náloží trhavin nebo nádrží s palivy.
Nevýhody: Vysokoenergetické lasery vyžadují nesrovnatelně více energie než střely s pevnými náboji a také zabírají mnoho prostoru (jejich velikost je srovnatelná s velikostí Boeingu 747). Sílu úderu paprsku může ohrozit nepříznivé počastí.
3. Vesmírné zbraně
Zbraně umístěné na oběžné dráze mají Zemi jako na dlani, je pro ně tedy snadnější zasáhnout prakticky jakýkoli pozemní i vzdušný cíl.
Jak pracují: Nejdůležitějším úkolem vesmírných zbraní bude zneškodňování střel vypálených z pozemních zbraní. V současnosti se vyvíjejí hlavně zbraně na pevné střelivo, uvažuje se však i laserových zařízeních.
Nevýhody: Reakce na vystřelenou raketu musí být velmi rychlá, což zatím současné technologie příliš nezvládají. Zbraně pro svůj chod vyžadují buď palivo nebo elektrickou energii, která se na oběžnou dráhu dostává jen obtížně.
4. Hypersonické letouny (scramjety)
Letouny dosahující rychlosti nad Mach 5 (téměř 6000 km/hod), mohou zasáhnout na jakémkoli místě naší planety do dvou hodin od startu z běžného letiště. Mohou také posloužit k dopravě satelitů na nižší oběžné dráhy.
Jak pracují: Do vzduchu se dostanou buď za pomoci vlastního běžného proudového motoru, nebo je do potřebné výšky vynese jiné letadlo. Teprve ke zvýšení rychlosti nad Mach 5 se pak využije scramjet, který díky vysoké rychlosti do proudu paliva přisává vzduch z okolí, bez nutnosti mít vlastní přetlakové láhve jako vesmírné rakety.
Nevýhody: Scramjet nefunguje při rychlostech nižších než rychlost zvuku. Proto je zapotřebí buď druhého proudového motoru, nebo nosného letadla. Všechny modely jsou v současnosti příliš malé na to, aby je mohl řídit pilot. Jsou zatím tedy pouze autonomní.
5. Mikrovlnné zbraně
Mikrovlnné zbraně zneškodňují útočníky, aniž by je zranily. Většinou se zářič připevňuje na obrněné transportéry a v současnosti slouží především k ovládání davů.
Jak pracují: Dvoumetrová anténa ve spolupráci s mobilním generátorem vytvoří ráz o frekvenci 95 gigahertz (třímilimetrové vlnění). Právě vlny o takové délce absorbuje svrchní vrstva lidské kůže o síle 0,3 mm. V důsledku toho se zahřeje až o 50 oC a zasažený člověk má pocit, že hoří. Intenzivní bolest mu zabrání v jakékoli akci a jediné o co se začne snažit, je útěk. Zařízení má dosah až 500 metrů.
Nevýhody: Pokud lidé nemají příležitost k útěku, dojde během několika minut k vážnému popálení kůže. Ráz také rozpálí kovové předměty, které mohou být příčinou dalších zranění.
6. Jaderné rakety
Jaderné rakety jsou schopné nadělat značné škody prakticky na jakoukoli vzdálenost.
Jak pracují: Na balistickou raketu je připevněna hlavice s radioaktivní náloží. Raketomet ji vystřelí do horních vrstev atmosféry, odkud se raketa přesune do předem naprogramované lokality, kde po dopadu vybuchne.
Nevýhody: Jsou natolik ničivé, že se zatím nikdo neodhodlal k jejich využití (bomby svržené z letadel v Japonsku na konci za druhé světové války byly mnohem slabší). Kromě toho zasaženou oblast zanechávají zamořenou radiací. Dlouhá dráha letu z raket činí snadný cíl pro protijadernou obranu.
7. Paralyzéry (tasery)
Tasery útočníka paralyzují za pomoci elektrického proudu, aniž by ho zranily.
Jak pracují: Taser vystřelí kovové hroty na drátech, díky kterým je cíl zasažen elektrickým proudem. Dočasně tak ztratí kontrolu nad svými svaly, nemůže se hýbat a svalí se k zemi.
Nevýhody: Paralyzovaný člověk se při pádu může zranit. Vystřelené hroty také mohou zasáhnout a zranit oči, hrdlo nebo genitálie. Elektrický šok také může způsobit záchvat nebo zástavu srdce a bylo dokonce hlášeno i několik úmrtí.
8. Elektromagnetické zbraně (e-bomby)
Elektromagnetické vlnění dokáže zničit počítače, elektroniku a elektrické rozvody, čímž ochromí značnou část civilních i vojenských systémů.
Jak pracují: Náhlé zesílení elektromagnetického pole vyvolá ve vodičích vlny elektrického proudu. Tím dojde ke spálení elektrických zařízení, a zvláště pak polovodičových čipů.
Nevýhody: Účinek elektromagnetického rázu může být závislý na místních podmínkách a jen těžko se předpovídá. Nepřátelská elektronika může být chráněna štíty a ráz navíc poškodí i spojenecká zařízení v dosahu.
9. Úrovňová protiraketová obrana
Několikafázový protiraketový systém poskytuje nejlepší ochranu proti hrozbě dalekonosných raket.
Jak pracuje: Systém je zaměřen na odvrácení hrozby dopadu raket v několika fázích: vystřelení, střední fáze, kdy se raketa pohybuje pouze setrvačností, a konečná fáze, kdy směřuje ke svému cíli. Obránce má tedy tři šance na zneškodnění rakety, což do značné míry zvyšuje pravděpodobnost úspěchu.
Nevýhody: Především vysoké náklady na pořízení, otestování i údržbu systému. Raketa je nejsnáze zaměřitelná v první, vystřelovací fázi, zároveň však tato fáze vyžaduje velmi rychlou reakci.
10. Komunikační válka
Armádní informatici se snaží na jedná straně nabourat do informační sítě nepřítele, na straně druhé zamezit úniku dat z vlastní strany
Jak pracuje: Speciálně vycvičení hackeři se snaží proniknout do komunikační sítě nepřítele a získat přístup k tajným informacím. Případně se mohou pokusit síť infikovat virem. Do této kategorie spadají i snahy o blokování rádiových a televizních vln.
Nevýhody: Hackeři jsou proti méně technicky vybaveným armádám neúčinní, zavádění informačních technologií ve vyspělých zemích z nich naopak činí snadnější cíl pro nepřítele.
