Bez elektrokardiografu dnes nemůže existovat žádné slušné zdravotnické zařízení. Srdce je pumpou, která se po celý život nezastaví, a proto leckdy vyžaduje zvláštní péči. Přístroj elektrokardiograf právě takovou péči umožňuje.
Vynález elektrokardiografu je připisován holandskému fyziologovi Willemu Einthovenovi. Činnost srdce přitahovala pozornost vědců a lékařů odnepaměti. Zvláštní pozornost pak byla věnována systému, který přivádí krev do srdce.
Není bez zajímavosti, že autorem prvního popisu tohoto systému je český badatel Jan Evangelista Purkyně. V roce 1907 popsali dva britští vědci Arthur Keith a Martin Flack sinový uzel v srdci, který má velký význam pro přenos impulzů z předsíně do komory. Při práci srdce zde vznikají tzv. akční elektrické proudy. Willem Einthoven si uvědomil, že ač je součet těchto proudů složitý, dohromady by z něj mohl vzniknout určitý diagram. V roce 1911 pak pod jeho rukama vzniká citlivý strunový galvanometr, kterým je položen základ ke zdokonalení diagnostiky srdečních chorob, a od roku 1912 pak zřejmě jako první použil zkratku EKG.
Za své objevy byl Einthoven v roce 1924 odměněn Nobelovou cenou. Čtyři roky před tím se podařilo Američanu Haroldu Pardeemu zachytit elektrokardiogram akutního infarktu myokardu. Tehdejší elektrokardiografy ovšem vypadaly poněkud jinak než ty dnešní. Einthovenův přístroj vážil až 300 kilogramů a zabral i dvě místnosti.
Jednotlivé vlny elektrokardiogramu odrážejí jednotlivé fáze srdeční aktivity a pro lepší přehled byly rozděleny do tří skupin. První vlna P je aktivní při začátku kontrakce srdečního svalu, následuje komplex vln QRS, který představuje samotnou kontrakci, a nakonec přichází vlna T, která odráží repolarizaci, při níž se převodní srdeční tkáň zotavuje připravuje na další stah.
