Právě dnes uplynulo sedm desetiletí od chvíle, kdy nacistická vojska poprvé překročila hranice Německa.
Rok 1938 měl být pro Evropu kritický. Československý prezident Edvard Beneš sice ve svém vánočním projevu v roce 1937 tvrdil, že Evropa má to nejhorší za sebou, v tom se ale krutě zmýlil. Jakmile se začal psát nový rok, Hitlerovo Německo začalo stupňovat svůj tlak na sousední Rakousko. Cíl nacistů byl jasný: připojení Rakouska k Říši. To sice Versailleská mírová smlouva podepsaná po porážce Německa v 1. světové válce zakazovala, ale z toho si Hitler těžkou hlavu nedělal. Vždyť už dva roky před tím jeho armáda vpochodovala do demilitarizovaného Porýní. Západní velmoci před tím jen zavřely oči.
Meziválečné Rakousko bylo státem, které nikdo pořádně nechtěl. Ztratilo svůj lesk habsburské velmoci a jen obtížně hledalo svou identitu a své místo v Evropě. Později se těsněji přimklo k Itálii a k jejímu fašistickému režimu. Rakouští nacisté však z pochopitelných důvodů vzhlíželi k Německu, takže Vídeň i ostatní města zažívala trvalé napětí. Stačí jen připomenout pokus o nacistický puč z roku 1934, při kterém byl zavražděn kancléř Engelbert Dollfuß.
Napětí, které Německo ve vztahu k Rakousku vyvolávalo, vedlo tehdejšího rakouského kancléře Kurta Schuschnigga, že přes určité váhání kývl na schůzku z Hitlerem. Schuschniggovi šlo o udržení rakouské nezávislosti a byl ochoten přijmout řadu kompromisů. Hitlerovy požadavky, které si 11. února Schuschnigg vyslechl, mu však vyrazily dech. „Dělali jste všechno možné,“ křičel Hitler na Schuschnigga, „jen abyste znemožnili přátelské soužití. Celé rakouské dějiny nejsou nic jiného než soustavná velezrada. Tento historický paradox musí nyní už konečně skončit. Mohu vás rovnou ubezpečit, pane Schuschniggu, že jsem se definitivně rozhodl daný stav utnout. Německá říše je jedna z velmocí a nikdo nehne ani prstem, jestliže vyřeší své hraniční problémy.“ Hitler pak v podstatě Schuschniggovi nařídil, že veškerá rakouská moc musí přejít do rukou místních nacistů. Rakouský kancléř nakonec tyto požadavky přijal.
Po návratu do Vídně se však Kurt Schuschnigg ještě pokusil vzepřít. Na 13. března vyhlásil plebiscit o rakouské nezávislosti. Na základě toho Hitler rozhodl, že německá armáda musí vstoupit do Rakouska ještě před konáním referenda. Francie i Británie se tvářily, že střední Evropa neexistuje, a Mussoliniho Itálie nakonec dala Hitlerovi volnou ruku. „Sdělte prosím Mussolinimu,“ vzkazoval ducemu Hitler, „že ať se stane cokoliv, nikdy mu to nezapomenu. Nikdy, nikdy, nikdy… Jakmile bude ta rakouská záležitost vyřízena, budu za ním stát, ať půjde o cokoliv.“ Kancléř Schuschnigg odstoupil a jeho posledním činem ve své funkci byl rozkaz armádě, který měl zabránit jakémukoliv odporu.
V Berlíně se zatím sešel Herman Göring a československý vyslanec Vojtěch Mastný. Göring zdůrazňoval, že německá akce v Rakousku není namířena proti ČSR a vyjádřil přání, aby Praha nemobilizovala. Hitler se československé reakce obával a ulevilo se mu, když se dozvěděl, že ČSR nic nepodnikne. 12. března německá vojska vstoupila na rakouské území. Rakouské obyvatelstvo jej vítalo s nadšením. Ve Vídni okamžitě začalo pronásledování Židů a politických nepřátel nacistů, zejména sociálních demokratů. Začala jedna z nejtemnějších kapitol rakouských dějin. Německu se otevřela brána do střední Evropy a další na řadě mělo být Československo.
Dnešní postoj Rakušanů k Anschlußu je rozporuplný. Rakouskou společnost rozděluje otázka, zda jejich země byla spolupachatelem nebo obětí. Pravdou je, že řada nejhorlivějších nacistů pocházela právě z Rakouska. Podle sociologického institutu OGM zastává třetina Rakušanů názor, že Rakousko bylo první obětí hitlerovského Německa, zatímco 48 procent soudí, že bylo spolupachatelem. Před dvaceti lety byla tato čísla obrácená. Každopádně většina rakouských obyvatel by nejraději za obdobím mezi lety 1938 až 1945 udělala tlustou čáru.
