Každý podvečer se na shromaždiště slétají stovky krkavců či havranů. Hlučně diskutují, vyprávějí, co za den prožili – a hlavně, zda objevili zdroje potravy. To není pohádka, ale důkaz biokomunikace – dorozumívání mezi zvířaty.
Jak potvrzují nejnovější výzkumy, mnohý druh komunikuje i s jinými živočichy, dokonce se snaží „popovídat“ si s lidmi. Nemusí jít ani o Lišku Bystroušku, kocoura Mikeše, koně prince Bajaji, mluvící mravence, mušky či hady vědoucí o živé vodě…
Biokomunikace zajišťuje život
V nepohádkovém životě pro většinu živočichů je biokomunikace – především s jedinci svého druhu – životně důležitá. Nejen při společné ochraně před možnými predátory, ale i při hledání potravy, lákání sexuálního partnera a následné výchově mláďat.
Při biokomunikaci rozeznávají odborníci signály dvojí druhu. Digitální jsou jednoduché a zcela jednoznačné – například mláďata žebrají o potravu. Mnohem proměnlivější a tvárnější jsou signály analogní (graduální) –slouží k jakési „konverzaci.“
Každý zvířecí druh má specifické komunikační prostředky. Někdy jim však rozumějí i jiná zvířata. Připomeňme výstražné vrčení psa, když se domnívá, že ho slepice či jiné zvíře chce připravit o jeho potravu. Možný postižený těmto signálům rozumí – včetně člověka, na kterého štěká a vrčí cizí pes.
Některé signály tedy vnímá více živočišných druhů najednou. Typické je výstražné volání sojky. Její hlasité varování o přítomnosti lidí v lese registrují i mnohá zvířata a okamžitě na něj reagují.
Žak byl učenlivý žák
Také to je důkazem, že nejužívanější je tzv. transportní kanál komunikace. Proč? Při přenosu zvuku většinou nebrání menší překážky, nedostatek světla, hustá vegetace (i prales, džungle), většinou ani povětrnostní podmínky. (Výjimkou je např. silná bouře či hurikán.) Výborně se dá určit směr, odkud k příjemci zvukový projev přichází; odborníci specifikují i jeho obsah.
Při zvukovém kontaktu jsou přebornicemi velryby, jejichž zvuky letí oceánem stovky kilometrů. Přenos zvuku až na dvoukilometrovou vzdálenost však ovládají i drobní obyvatelé přírody – mj. rosničky či cikády. Zvířata domestikovaná nebo ochočená jako je pes, kočka, kůň či papoušek, stejně jako velmi inteligentní jiná zvířata (např. slon, opice či delfín) perfektně pochopí smysl některých vět či slov, bez ohledu na to, jakým tónem je pronášíme.
Pokud jde o „smysl řeči“, asi nejlépe se to daří učenlivým papouškům. Rekordmankou se stala americká psycholožka Irene Pepperbergová s papouškem šedým neboli žakem (Psittacus erithacus) z Gabunu. Ten se naučil vědomě používat jednoduchá slova, aby si vyloudil třeba zátku jako hračku. Podle velikosti, tvaru a barvy se naučil pojmenovávat asi 300 předmětů!
Opice se velice osvědčily
Francouzský filozof a matematik René Descartes (1596 – 1650) tvrdil, že schopnost užívat jazyk je základním testem pro zjišťování, zda je u živočicha přítomna inteligence. Tím pádem šmahem vyloučil všechny živočichy mimo člověka.
Dogma, že jazyk není u jiných živých tvorů možný, narušili v 70. letech 20 . století psychologové Beatrix a Allen Gardnerovi. Pokoušeli se naučit lidské řeči šimpanze, což jsou tichá zvířata.. Už před nimi se jiní badatelé snažili opice učit podobnými metodami jako si osvojují řeč děti – pomocí každodenního působení. Výsledek neoslnil – šimpanzi ovládli pouhá čtyři slova.
Gardnerovi upozornili, že takové neúspěchy souvisejí s tím, že experimentátoři chtěli, aby šimpanzi mluvili lidským hlasem. To však není možné, protože většina primátů neovládá jazyk, rty, měkké patro a hlasivky, jako mají lidé. Proto se nezabývali zvukovou stránkou mluvy, ale šimpanze učili americkou znakovou řeč ASL – (American Sign Language), kterou užívají neslyšící lidé. Využívají se pohyby a symboly tvořené rukama.
Mladá šimpanzice Washoe ovládla dokonale na 150 znaků. Tvořila jednoduché věty, ve kterých užívala i gramatiku. Spojovala nové myšlenky, takže nešlo jen o primitivismus. Šimpanzi zvládli jazyk na úrovni tříletého dítěte!
Nových objevů se můžeme brzy dočkat zejména díky specializovanému Institutu šimpanzí a lidské komunikace, která působí na Centrální washingtonské univerzitě.
Etologie je pestrobarevná nauka
Podobné úkoly s počítáním a poznáváním předmětů jako reakce na povely lidského hlasu (nejen v cirkusu či delfináriu) s přehledem řeší delfíni, lachtani, opice, prasata a mnozí další živočichové. Např. ptáček z druhu ořešáků si pamatuje několik tisíc míst, na která si uložil potravu.
Pokud jde o ptáky, vedle pěveckých velmistrů (mj. slavík) poletují i druhy (třeba holub), kterým pro život stačí pár základních „výrazů.“.Těmi žádají o potravu, informují o poloze, jindy hlásí poplach, strach či bolest.
Hlasové projevy označované za opravdový zpěv ovládají jen pěvci. Ani ti nezpívají jen tak pro radost. Samičky dost dbají na to, aby sameček, se kterým zplodí potomky, hezky a vytrvale pěl. Je to záruka, že jde o zdravého jedince. Většina ptáků se musí zpěvu naučit, i když schopnost zpívat mají již vrozenou. Učitelem bývá sameček, samička většinou nezpívává. Pokud opuštěné mládě vychovává jiný ptačí druh, zpívá jako jeho pěstouni. Ptáci spolu komunikují všude – i za letu.
Kohout výrazným voláním svolává slípky , když najde potravu. Ornitologové zjistili, že tak často činí zrovna ve chvíli, kdy má chuť nejen na jídlo, ale i na páření. Už není tajemstvím, že „mluví“ i různé druhy „němých“ mořských i říčních ryb. Jejich účelovým (běžným lidským sluchem nepostižitelným) pískáním, kvákáním, kvičením, hvízdáním, ba i chrochtáním se zabývá vědecký obor hydrobioakustika.
Biokomunikace obecně umožňuje vyjadřovat pocity a nálady (mj. obavy, ohrožení, ale i radost), je součástí pohlavních rituálů nebo habituálních (ustálených, opakujících se) návyků. Zvukovým projevům zvířat se věnuje etologie – nauka o místech jejich pobytu a životních zvycích. Na mnoha příkladech dokazuje, že četné zvířecí druhy člověka – „pána tvorstva“ při dorozumívání předčí. Samozřejmě s výjimkou smysluplné řeči, která je svébytným pokladem lidstva.
Více se dozvíte:
Stanley Coren: Inteligence psů, Práh, 2007
Irena Gálová: Život není peříčko, Práh 2006
Olga Krumlovská, Tajemná duše zvířat, Brána, 2006
Modrá planeta; Knižní klub, 2002
1000 divů přírody; Reader’s Digest Výběr, 2002
Phillipe de Wailly: Hovory se zvířaty, Práh, 2005
Zvířata nemilují stereotyp
Antický myslitel Aristotelés (asi 384 – 322 př. n. l.) tvrdil, že hlas delfína je vlastně velmi podobný lidskému, protože vodní živočich dovede zcela jasně vyslovovat samohlásky. Bohužel, většinu zvuků, kterými se zvířata dorozumívají, člověk běžně neumí registrovat.
Např.sloni se dorozumívají daleko slyšitelným „odkašláváním“, ovšem v podobě nízkofrekvenčního infrazvuku, který lidský sluch nedokáže zachytit. Velrybí písně přehluší řev tryskového motoru, ale tón je tak hluboký, že lidé ho stěží zaznamenají. Opice vřešťani v Jižní Americe „vřeští“ až na vzdálenost 16 km.
Zvířata obecně využívají základních pět druhů komunikace:
1.akustické vyjadřování (zpěv, křik, ultrazvuk či infrazvuk)
2.optické signály (stav a vzor srsti, barvoměnu, mimiku)
3.pachové signály (vylučování chemikálií ke značení území či cesty)
4.dotykové signály (např. ptačí mláďata ťukají na zobák rodičů kvůli potravě)
5.elektrické signály (užívají některé druhy ryb k orientaci ve tmě či v kalné vodě)
Víte, co vám říká pes?
Německý filozof Leibnitz (1646 – 1716) věrohodně tvrdil, že v Sasku znal psa, který vyslovoval 20 slov (třeba „Jíst!“). Profesor psychologie na univerzitě v Britské Kolumbii Stanley Coren, Ph.D., člen Královské vědecké společnosti v Kanadě, dnes připomíná, že pes žije s člověkem už přes 140 století. Není divu, že ovládá ustálené povely svého pána. Bez potíží pochopí smysl více jak 40 slov či vět.
Psi nejsou pasivní, s páníčkem komunikují jak gesty, tak zvukovými projevy. K vyjádření emocí mají 47 zvukových signálů, 48 projevů řeči těla a 60 dalších projevů.
Podle psychologů psi komunikují o třech základních tématech:
*-emocionální stav
* vyjadřuje sociální reakce (projevy společenského postavení a zájmy o území, kde působí)
* psi komunikují, aby sdělili svoje požadavky a touhy.
Zatímco u nás hlas psa označujeme jako haf-haf, Španělé jau-jau, Angličané či Američané bow-bow, woof- woof, Francouzi woa-woa, Číňani wung-wung. Kupodivu, psychologové nyní tvrdí, že psi prostě na všech místech nemusejí štěkat stejně!
Počet opakování je přímo úměrný vzrušení a naléhavosti. Výstrahu a zlost znamenají hlubší tóny a šumy. Vysoké jsou příznakem obav, strachu.
Nepřetržité rychlé štěkání střední výšky: Poplach! Možná máme problémy, někdo se blíží na naše území.
Jedno či dvě ostrá zaštěknutí střední výšky: Ahoj! (pozdrav)
Jedno ostré zaštěknutí střední výšky: Tak dost!
Jedno ostré krátké zaštěknutí se zvyšující se intonací: Co to je?
Trhané štěkání středně vysoké: Kombinace běžného zavrčení harr a krátkého štěknutí ruff“: Budeme si hrát!“
Kočka ráda počká na odstín hlasu
Kočka má komplexní hlasové ústrojí, které obsahuje hlasivkovou štěrbinu a zdvojené hlasivky, takže zvládne velice široký zvukový rejstřík. Dokazuje to i tím, že dokáže ze slabounkého broukání přejít do šíleného řevu. „Mňau, mňau“ může znít v 63 různých odstínech!
Navíc ke zvukům přidává i odpovídající mimiku, pohyb těla. Už malé kotě užívá devět ze 16 hlavních typů „kočičích“ zvuků.
Ovládají zvířata dialekty?
Podle ornitologů, severoamerické sýkorky černohlavé na sebe volají více způsoby – a každý přitom znamená něco jiného. Pomocí moderní techniky rozložili hlasové projevy do různých přesných křivek. Porovnání ukázalo, že při zachování základního hlasového projevu ptáci z určitých oblastí často užívají tzv. dialekty.
Vědci přehrávali americkým vranám nebezpečí v podání francouzských vran. Jejich „krá“ bylo trošku kratší než americké – a tak na něj nereagovaly!,
Skotští zoologové odlišné „dialekty“ zaznamenali u tamějších ovcí. Obdobného jevu si odborníci povšimli rovněž u krav chovaných v Alpách.
Podle některých vědců tyto odlišné zvukové projevy ovcí a krav byly inspirovány vzdáleně příbuznými polohami lidského hlasu v dialektu. Jiní oponují, že pokud by to přece jen připustili u skotu, který žije neustále v blízkosti lidí, jak by to pak vysvětlili v případě volně žijících ptáků.
Husy musí poslouchat
Zakladatel moderní etologie – rakouský zoolog Konrad Lorenz (1903- 1989), jenž v roce 1973 získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, po mnoho let doma mj. sledoval instinktivní chování kavky Čok, havrana Roa a husy velké, pojmenované Martina. Vypracoval mj. dokonalý husí slovník. Podle něj houserovo „Gig gog!“ znamená (mezinárodně) „Pozor liška (nebo pes)!“, zatímco spokojené husy se zdraví „Gig gag gag!“ Husička obavy ze samoty projevovala „Pfíp, pfíp“, radost pak „Vívívíví“.
Šimpanzi si dopisují
Vědci z Výzkumného centra při Georgia State University v americké Atlantě naučili šimpanze Shermana a Austina psát na zvláštní klávesnici. Každá klávesa byla označena symbolem (tzv. lexigram), který zastupoval slovo nebo jeho část. Šimpanzi si posílali zprávy, které měly smysl. Jeden např. psal, že potřebuje zvláštní nástroj, aby mohl vydloubat potravu z míst, kam ji schovali experimentátoři. Kolega opravdu potřebný nástroj vybral a posunul ho blíž k druhému. Ten se dostal k potravě a oba se podělili o odměnu.
