Pokud je v životě něco jistého, pak je to jednoznačně smrt. Člověk se podvědomě snaží za každou cenu okamžik příchodu definitivního konce zabránit. Jeho oddalování za každou cenu má však na lidskou společnost vážné následky, které si nikdo z nás zatím nechce připouštět.
Epidemie staroby
Podle názoru mnoha filozofů i lékařů není největším nepřítelem člověka smrt, ale stárnutí. Bezmoc, kterou s sebou opotřebení těla přináší, je přesně tím, s čím bychom měli nejvíce bojovat.
Antická mytologie obsahuje mnoho příběhů ukazujících, že starověcí bohové nebyli žádní svatoušci. Obzvláště nejvyšší šéf Zeus byl opravdu potměšilý prevít. Když se bohyně ranních červánků Éós zamilovala do „obyčejného“ smrtelníka Tithóna (syna trojského krále Láomedonta), moc se mu to nezamlouvalo, ale nedával to příliš najevo. Dokonce se uvolil k tomu, aby na žádost po uši zamilované Éós propůjčil Tithónovi nesmrtelnost. Zapomněl však zúčastněným sdělit, že nesmrtelností v žádném případě nemyslel věčné mládí. Tithónos seschl na těle i na duši až do podoby obtížného hmyzu. Z božího daru se nakonec vyklubalo kruté prokletí.
Osud prokletého milovníka
K podobnému konci se teď řítí i naše civilizace. Neustále se prodlužuje průměrný věk obyvatel, nicméně na první pohled krásné vyhlídky jsou vykoupeny rozmachem demence a chabého zdraví. Ještě před dvěma sty lety se průměrná délka lidského života pohybovala kolem 35 let. Stáří se dožil jen málokdo, lidé umírali na vrcholu sil buď vinou násilného řešení rozporů v panovnických názorech, nebo velmi rozšířených infekcí. A umírali rychle. Na choroby stáří prostě nebyl čas.
Během dvacátého století se však průměrná délka lidského života ve vyspělých zemích zdvojnásobila. Velkou část obyvatel západní Evropy čeká dlouhé stáří a pomalé umírání na degenerativní choroby doprovázející vysoký věk. Kdysi se lékaři domnívali, že existuje nějaká věková hranice, čas vyměřený našemu tělu pro pobyt na Zemi, kterého se budeme po eliminaci infekčních chorob běžně dožívat. Od této domněnky se upustilo a dnes převládá názor, že limitující faktorem je pouze poškození tkání. „Průměrný věk se prodlužuje každých deset let o 2,2 let a nic nesvědčí o tom, že by se v následujících několika desetiletích měl tento trend zastavit,“ říká demograf z britské Cambridgské Univerzity Jim Oeppen.
Nadvláda starců
I když to pro státní kasy a vratké důchodové systémy není nijak příjemná zpráva, během následujících 70 let prudce naroste podíl seniorů. Zatímco v současnosti ve vyspělých zemích lidé nad 65 let věku zastupují kolem 8 % celkové populace, v roce 2078 to při zachování současného prodlužování života bude činit 25 %. Mnohem výraznější nárůst se však očekává u obyvatel starších než 100 let. Tady demografové počítají se stonásobným navýšením počtů ze současných 15 setin procenta na plných 15 procent. Tedy téměř dvakrát více než je současný počet lidí nad 65 let.
Budoucnost lidstva z tohoto pohledu nebude pouze stará, stane se doslova přestárlá. Řítíme se do nové dimenze lidského života, o které toho zatím víme jen velmi málo. Bohužel tento boom dlouhověkosti není ani v nejmenším doprovázen prodlužováním zdraví. Roky, které nám vyspělá civilizace nadělí k dobru, z větší části strávíme ve společnosti degenerativních onemocnění, vlastní nemohoucnosti a postupující demence.
Demence na postupu
Za posledních deset let se průměrný věk obyvatel prodloužil o 2,2 roku, nicméně délka zdravého života narostla jen o 0,6 roku. Nelichotivý výsledek je daný prostým faktem, že moderní lékařská péče dokáže zpomalovat průběh chronických onemocnění, ale jejich předcházení zvládá s výrazně menší efektivitou.
Dalším důležitým faktorem je fakt, že mnoho chorob dostává plné pole působnosti právě až ve stáří. Jedná se především o mnoho typů zhoubných nádorů, poruchy oběhové soustavy a degenerativní nemoci nervové soustavy, jejichž výskyt se zvyšujícím se věkem roste téměř exponenciálně. Například výskyt Alzheimerovy choroby je u pětašedesátiletých lidí pouhé jedno procento. Po dosažení tohoto věku se riziko každých pět let zdvojnásobuje. K 85. narozeninám získáte dárek v podobě 25% šance na onemocnění Alzheimerem.
„V současnosti je ve Spojených státech výskyt Azheimerovy choroby u lidí starších 85 let 46 %. Žije tu 5 milionů takto postižených lidí. Odhady pro rok 2050 se pohybují kolem 12,5 milionů,“ píše v roce 2005 Journal of Psychiatric Research.
Nové následky starých chorob
75 % Američanů starších 80 let se neobejde bez cizí pomoci, 85 % z nich se léčí z depresí. Medicína si dokázala poradit s akutními příčinami smrti, nicméně v léčení chronických potíží se příliš neposunula. Mnohem horší je skutečnost, že rychlou smrt v mnoha případech přemění v dlouholeté strádání a umírání. Dříve lidé na vážné infarkty umírali během několika minut. Dnes se jim srdce přivede k rozumu defibrilací a postižené krevní trubky zalátují bypassy. Pacient však neodejde křepčit na fotbalový trávník, ale do invalidního důchodu. Do konce života se potýká se srdečními potížemi. Mrtvice velkého rozsahu dříve znamenající definitivní ortel dnes z člověka často udělá dementní trosku s mizivou nadějí na aktivní, ničím neomezený život. Podobně je tomu u mnoha typů rakoviny a dokonce i AIDS.
Daň za stoletý život
Pokud se nic nezmění, má současná nejmladší generace velkou šanci dožívat se kolem 100 let věku. Nicméně není jí co závidět. Zároveň s nadějí na dlouhý život získá i bonus v podobě až 50% šance zažít několik let silné demence a 80% šanci na to, že na sklonku života budou dlouhou dobu odkázání na pomoc druhých a že budou žít déle, než by si sami přáli.
„Přestože z rychlého stárnutí populace vyplývají velmi vážné psychologické i ekonomické problémy, nikdo se situací nezabývá, nikdo se neodváží hlásat do světa, že by se systém lékařské péče měl zásadně změnit a zaměřit se namísto na prodlužování přežívání, na podporu zdravého života,“ říká odborník na molekulární mechanizmy smrti z Cambridské univerzity Guy Brown. „Jedním ze zásadních omylů moderní medicíny je pohled na smrt. Musíme ji přestat vnímat jako úhlavního nepřítele medicíny a navrátit ji její původní význam jako nedílné součásti život.“
Euthanasie. Zabít či nezabít?
Dobrovolný odchod ze života je v současnosti žhavým tématem, který zaměstnává zákonodárce mnoha zemí vyspělého světa. Na jedné straně stojí argumenty obav ze snadné zneužitelnosti a tlaku na staré nemocné lidi, na straně druhé snaha zkrátit zcela zbytečné utrpení v konečných stádiích nemoci. Přestože se v české vládě objevil návrh o uzákonění euthanasie, schválení se nedočkal a za touto vymožeností si tak naši občané musí jezdit do zahraničí (povolena je například v Belgii, Holandsku a Švýcarsku). Zdá se však, že námitky proti, vycházejí hlavně z dílčích nedostatků zákona, jehož důsledky nejsou dostatečně vyzkoušeny praxí. Samotný princip dobrovolného odchodu ze života začíná většina nábožensky nezatížených lidí považovat za poměrně přijatelný.
Umírání devětkrát jinak
Jaké to vlastně je, když se umírá? Na tuhle otázku vám nikdo neodpoví, člověk může umřít jen jednou, a když už to udělá, není cesty, jak se svým „zážitkem“ se zbytkem světa podělit. Nicméně moderní medicína dokáže občas někoho vrátit alespoň z půli cesty. Není to sice úplná zkušenost, ale i částečný „úspěch“ se v tomto případě počítá.
V naprosté většině případů ke smrti dochází v důsledku nedostatku kyslíku pro mozkové buňky. Je vcelku jedno, jestli za nedostatečnou dodávkou vězí infarkt, krevní sraženina v mozkových cévách, nebo useknutí hlavy. Bez kyslíku mozkové buňky velmi rychle odumírají, mizí elektrická aktivita, a tím i vláda nad tělem. Po zastavení přívodu krve do mozku člověk upadá do bezvědomí do 10 vteřin, ale ke smrti, která je definována právě vymizením elektrické aktivity, může dojít až po několika minutách. To co stavu hlubokého bezvědomí předchází se liší případ od případu v závislosti na jeho příčině.
1. Utonutí
Délka trvání: 2-5 minut
Příčina smrti: znemožnění výměny plynů v plicích
Šance na záchranu: do několika málo minut po počátku bezvědomí je nutné odstranit vodu z plic a obnovit dýchání
Mezi lidmi je vcelku rozšířena představa o klidném skonání pod vodou, rovnajícím se téměř bezbolestnému usínání na pohupujících se masách vody, za kterou stojí mnoho romantických filmů s tonoucími hrdiny statečně přijímajícími svůj osud.
Realita je této představě na hony vzdálená. V žádném případě se nejedná o krásnou a bezbolestnou smrt. Rychlost utonutí závisí zejména na tom, do jaké míry člověk umí plavat, a na teplotě vody. 55 % utonutí, ke kterým dochází na otevřené hladině, se odehraje do vzdáleností 3 metrů od bezpečí. Přitom dvě třetiny obětí jsou dobrými plavci. To svědčí o tom, že problémy se mohou dostavit velmi nečekaně. „Ve většině případů se jedná o stejný scénář. Když tonoucí zjistí, že není schopen udržet hlavu nad hladinou, zpanikaří a nekoordinovaným kopáním a máváním se snaží dostat vzhůru,“ popisuje fyziolog a expert na přežití na moři Mike Tipton z britské University of Portsmouth. „Když se dostane nad hladinou, lapají po dechu, a pod hladinou jej zadržují. Tímto způsobem se velmi rychle vyčerpá a v podstatě nemá šanci volat o pomoc .“
Podle studií prováděných v 60. letech minulého století tato fáze trvá od 20 do 60 sekund. Následuje pobyt pod hladinou, při kterém se oběť snaží co nejdéle zadržet dech, většinou to vydrží 30-90 sekund. Pak vdechne trochu vody, začne kašlat a prskat, a přitom vdechuje další tekutinu. Voda v plicích brání výměně plynů mezi tkání a prostředím a její přítomnost v dýchacích cestách spustí reflex zvaný laryngospasmus, tedy ke křečovitému uzavření hrtanu. Oběť podle výpovědí zachráněných tonoucích zaplavuje prudká bolest a pálení v plicích, které se později mění v intenzivní chlad. Chlad je první známkou počínajícího bezvědomí způsobeného nedostatkem kyslíku v mozku. Následuje zástava srdce a odumírání mozkové tkáně.
2. Srdeční infarkt
Délka trvání: 2-6 hodin
Příčina smrti: srdeční arytmie
Šance na záchranu: včasné obnovení pravidelné srdeční činnosti
Filmoví tvůrci nám infarkt představují jako náhlou bolest a silné sevření v hrudi, následuje bezprostřední kolaps. Nicméně typický infarkt myokardu bývá mnohem méně dramatický. Začíná jen mírnými potížemi a rozvíjí se pozvolna. Nejběžnějším symptomem je pochopitelně bolest, pnutí a tlak v hrudi. Tyto pocity pacienti přirovnávají k účinkům slona usazeného na jejich prsou. Mohou být nepřetržité nebo přicházet ve vlnách. Symptomy jsou vyvolané tím, že srdce zápasí s akutním nedostatkem kyslíku. Bolest může vystřelovat do čelistí, hrdla, zad, břicha a rukou. Občas se objevuje i rychlé přerývavé dýchání, žaludeční nevolnost a studený pot. Většina postižených však otálí se zavoláním pomoci 2-6 hodin. „Nejhorší jsou v tomto ohledu ženy, které často mívají trochu atypické příznaky, a tak pochybují o tom, že se opravdu jedná o infarkt,“ říká epidemiolog z Harvardské lékařské univerzity JoAnn Manson. „Většina přeživších tvrdí, že nechtěli ztropit zbytečný povyk. Tvrdí, že vše vypadalo pouze jako obyčejná únava, nevolnost nebo svalová křeč.“
Odklad přivolání pomoci přitom může stát život. Naprostá většina lidí, kteří infarktu podlehli, zemřeli před převozem do nemocnice. Vlastní příčinou smrti je arytmie, tedy ztráta pravidelného rytmu srdeční činnosti. Dokonce i malý infarkt může nadělat v elektrických impulzech, které řídí činnost srdečního svalu, pěknou paseku a dokonce ho zastavit. 10 sekund na to pacient ztrácí vědomí a po pár minutách mu už není pomoci.
Pokud se postižený dostane včas do nemocnice, má mnohem lepší vyhlídky na přežití. Ve vyspělých zemích takoví pacienti přežívají déle než měsíc v 85 % případů. Srdce tu lékaři do pravidelné činnosti mohou navrátit elektrickými šoky, případně podáním látky na zničení krevní sraženiny v cévě. V některých případech je zapotřebí sraženinu odstranit chirurgicky.
3. Vykrvácení
Délka trvání: minuta až několik hodin
Příčina smrti: nedostatek kyslíku pro mozkové buňky
Šance na záchranu: mechanické zamezení odtoku krve, případně krevní transfuze
„Rychlost nástupu smrti se odvíjí od příčiny krvácení,“ říká John Kortbeek z Univerzity of Calgary v kanadské Albertě. „Nemusí to trvat ani minutu, pokud oběť krvácí z vážně poškozené aorty (protržené například na několika místech při dopravní nehodě.“
Pokud je poškozena menší céva, smrt nastává po mnohem delším časovém intervalu, může dokonce nastat až po několika hodinách. Postižený pak prožije několik stádií hemoragického šoku. Průměrnému dospělému člověku v žilách proudí kolem 5 litrů krve.
Už ztráta 750 mililitrů vyvolá první příznaky. Jakmile postrádá více než 1,5 litru, začne postižený pociťovat žízeň, úzkost a jeho dech se zrychlí. Dvoulitrová ztráta způsobuje závratě, dezorientaci a v některých případech i bezvědomí.
Zkušenosti lidí, kteří hemoragický šok přežili, se značně liší podle toho, jaké zranění jejich krvácení způsobilo. Přeříznutá femorální tepna (hlavní céva na stehně) je stejně spolehlivou příčinou vykrvácení jako aorta rozdrcená při prudkém nárazu například při autonehodě. Přesto v prvním případě pacient pociťuje mnohem méně bolesti a úzkosti než v případě druhém.
4. Uhoření
Délka trvání: několik málo minut
Příčina smrti: nejčastěji otrava oxidem uhelnatým, srdeční selhání způsobené nesnesitelnou bolestí, poškození kůže vedoucí k zamezení kožní ventilace a poškození vnitřních orgánů
Šance na záchranu: včasná inhalace kyslíku, transplantace kůže
Kromě přímého kontaktu kůže s ohněm obětem škodí i horký vzduch v dýchacích cestách a plicích, kde poškozuje citlivou sliznici a znesnadňuje dýchání. Plameny na lidské těle velmi silně stimulují receptory bolesti a způsobují krutou bolest. Situaci ještě zhoršuje prudký nástup zánětu na postiženém místě, který ještě více zvyšuje citlivost k bolestivým podnětům. Jak popálení postupuje, do jisté míry se vnímání bolesti otupuje. „Popáleniny třetího stupně pacienta bolí méně než popáleniny druhého stupně, protože povrchové nervy už jsou zničeny,“ vysvětluje specialista na popáleniny David Herndon z Texaské univerzity. „Jedná se ovšem pouze o silně relativní snížení, popáleniny jsou vždy obrovsky bolestivé.“
Některé oběti popálení říkají, že dokud byly v ohrožení nebo pomáhaly při záchraně dalších lidí, bolest necítily. Nicméně jak odezní účinek šokové reakce, bolest o sobě dá velmi rychle vědět.
Většina lidí, která zemře v plamenech, však neumírá na popálení, ale na otravu jedovatými zplodinami obsaženými v kouři, jako je oxid uhelnatý a kyselina kyanovodíková. Podle dosavadních studií 75 % obětí ohně umírá na otravu oxidem uhelnatým. Ta se projevuje bolestí hlavy, malátností a ztrátou vědomí. 40 % obětí domovních požárů se otráví ještě předtím, než je stačí probudit oheň.
5. Oddělení hlavy od těla
Délka trvání: několik málo vteřin
Příčina smrti: nedostatek kyslíku pro mozek
Šance na záchranu: v současnosti žádná
Na první pohled krutá možnost, jak opustit tento svět, ve skutečnosti však useknutí hlavy může patřit mezi nejrychlejší a nejméně bolestivé způsoby smrti. Alespoň v tom případě, že je kat dostatečně zručný, má dobře nabroušený nástroj a odsouzený se moc nevrtí. Dokonalým oddělovačem hlavy od těla je pak gilotina. Když byla v Paříži v roce 1792 poprvé použita k veřejné popravě, zaskočila diváky neuvěřitelně rychlou smrtí oběti.
Člověk v několika desetinách vteřinách upadne do bezvědomí způsobeném přerušením páteřní míchy. Skutečná smrt však nastává až po několika vteřinách, když mozek vyčerpá veškerý kyslík v krvi, která zůstala v hlavě. Pokusy na myší ukázaly, že jim po dekapitaci stačí kyslík na 2,7 sekundy, pro lidské rozměry byl tento údaj přepočítán na 7 sekund. Pak se spustí degenerativní změny na mozku. Několik historických zdrojů z období francouzské revoluce uvádí, že ještě 15-30 sekund po oddělení hlavy byly znatelné pohyby úst a očí. Není nicméně zřejmé, jestli se nejednalo o posmrtné záškuby.
6. Zásah elektrickým proudem
Délka trvání: několik vteřin
Příčina smrti: srdeční arytmie
Šance na záchranu: pouze okamžitá defibrilace
92 % obětí zásahu elektrickým proudem umírá na zástavu srdce. „Postižení v takových případech většinou ztrácejí vědomí do 10 sekund,“ říká kardiolog Richard Trohman z Rush University v Chicagu. Velmi silný zásah pak může přivodit téměř okamžité bezvědomí. Elektrické křeslo je navrženo tak, aby způsobilo okamžitou ztrátu vědomí a bezbolestnou smrt. To má zaručit systém, který vede proud přes mozek do srdce. Nicméně studie z roku 2005 ukázala, že ne vždy je odsouzený opravdu omráčen. Lebka může zabránit průchodu proudu z elektrod upevněných na hlavě a vězeň pak umírá na přehřátí mozku nebo vyřazení z činnosti cévního zásobení mozku. „Tomu se rozhodně rychlá a bezbolestná smrt říkat nedá,“ dodává Trohman.
7. Pád z výšky
Délka trvání: několik vteřin
Příčina smrti: různá
Šance na záchranu: v některých případech chirurgické řešení zranění
Pád z výšky patří k nejrychlejším způsobům smrti. Pokud oběť spadne z výšky větší než 140 metrů, rychlost při dopadu se pohybuje kolem 200 kilometrů za hodinu. Německá studie obětí pádů v Hamburku ukázala, že 75 % z nich umírá během několika vteřin až minut. Vlastní příčina smrti se liší podle toho, na jaký povrch člověk dopadne, a na pozici těla. Pokud člověk dopadne na hlavu, je bezprostřední příčinou těžké poškození mozku s prakticky okamžitou smrtí. Při pádech z uvedené výšky jsou však mnohem častější dopady na hrudník, které vedou ke kolapsu plic nebo rozdrcení srdce. Přírodní reflexy padajícím velí snažit se dopadnout na nohy. To vede k těžkým frakturám dolních končetin a pánve, které mohou být i smrtelnými. Potrhají totiž vnitřní orgány a oběť pak může zemřít na vnitřní krvácení, metabolický kolaps nebo těžkou sepsi.Tlaková vlna, která se prožene celým tělem, může roztrhnout aortu nebo srdeční komory. Přesto je dopad na nohy stále nejbezpečnějším způsobem přistání, i když jen v relativním smyslu.
8. Oběšení
Délka trvání: několik vteřin až minut
Příčina smrti: udušení
Šance na záchranu: obnovení průchodnosti dýchacích cest a krčních cév
Oprátka tlačí na hrtan a krční tepny. Zabraňuje tím dýchání a přívodu krve do mozku. Oběť podobně jako v předchozích případech upadá do bezvědomí do 10 vteřin. Pokud však smyčka nesedí, jak má, může vše trvat mnohem déle. Samotná smrt ale může nastat i mnohem později. Jsou známy případy, kdy se oběšeného podařilo znovu přivést k životu i po 15 minutách. Od druhé poloviny 19. století se v Evropě přistoupilo k popravám s delším pádem, při kterých si odsouzený zlomí vaz. Přesto studie provedená v 90. letech 20. století prokázala, že jen kolem poloviny takto oběšených lidí mělo to štěstí, že zemřelo v důsledku poškození prodloužené míchy.
9. Smrtící injekce
Délka trvání: několik minut
Příčina smrti: zástava srdce a udušení
Šance na záchranu: nežádoucí
Smrtící injekce byla jako forma popravy zavedena v Oklahomě v roce 1977. Měla se stát humánnějším způsobem než elektrické křeslo. Nejprve se vězni aplikuje anestetikum thiopental a následně paralyzující látka pankuronium, která způsobí zástavu dechu. Nakonec vězeň dostává penthatiol sodný, který má za úkol zastavit činnost srdce. Kombinace má zaručil bezbolestnou a jistou smrt, nicméně jsou známy případy, kdy na odsouzeného nezapůsobilo anestetikum, a ten se během popravy pokoušel posadit. Udušení je při plném vědomí všechno možné, jen ne rychlé a bezbolestné. „Příčinou těchto nepovedených poprav bývá špatně odhadnutá dávka thiopentalu,“ říká Leonidas Koniars z Miamské univerzity. „Vězni v takových případech cítí velmi intenzivní spalující bolest způsobenou penthathiolem a frustraci z marné snahy nadechnout se.“ V současnosti se o vhodnosti využití smrtící injekce vedou spory.
Dočká se lidstvo nesmrtelnosti?
Touha po nesmrtelnosti provází lidstvo od jeho počátků. Současné pokroky medicíny slibují mnohé a už teď nám prodlužují život o desítky let. Dočkáme se někdy toho, že si o pokojném skonu stářím budeme pouze číst v učebnicích historie?
Strach ze smrti nebo pud sebezáchovy je jedním ze základních projevů života. Bez něj bychom se slepě vrhali do nebezpečí, nevyvinuly by se obranné reakce chránící naše tělo před poškozením, a tak bychom hromadně hynuli mnohem dříve než bychom se zmohli na potomky. Jinými slovy, zanikly bychom dříve než bychom vlastně začali existovat. A právě tento strach ze smrti má také za následek, že mnozí z nás touží po věčném životě. Elixír nesmrtelnosti byl ve středověku stejným hitem alchymistických laboratoří jako kámen mudrců.
Je ve víně věčnost?
Současná vysoká životní úroveň doprovázená kvalitní lékařskou péčí lidem prodloužila průměrnou délku života za posledních 60 let o 15 let. Některé odhady uvádějí, že klasická lékařská péče může naše těla udržet při životě až 160 let. A na takto dlouhý život by naši potomci ani nemuseli čekat příliš dlouho, odhady se shodují v tom, že této hranice bychom mohli dosáhnout v horizontu 250 let. Kromě neustále se zvyšující životní úrovně lékaři počítají i s rozvojem nových lékařských postupů.
Kromě toho se pochopitelně rozvíjí i výzkum přímo zaměřený na možnost prodloužení života. Jedním z největších hitu jsou tzv. sirtuiny. Biologové jejich využití odkoukali organismů, které se ve volné přírodě musejí vyrovnávat s obdobími nedostatku potravy. V takových případech se uvedou do stavu pomalejšího metabolismu a probudí se až v okamžiku, kdy je čím zahnat hlad. Právě v období snížené aktivity a minimálního příjmu potravy se začnou vytvářet sirtuiny, které čistí organismus a prodlužují jeho životnost. Hladinu sirtuinů si kromě hladovění můžeme zvýšit i konzumací červeného vína. To obsahuje některé látky zvyšující jejich produkci. Nicméně asi nikdo nepočítá s tím, že by se mohl propít ke 150 letům života, proto se vědci snaží připravit sirtuiny synteticky.
Továrny na lidské tkáně
Dnešní staré lidi nejvíce trápí degenerativní onemocnění a zhoubné bujení. Léčebných postupů a účinných látek potlačujících zhoubné bujení, přibývá několik desítek do roka. Jejich pokrok sice není nikterak závratný, přesto dává naději, že v příštím století na tomto poli začne lidstvo vítězit. K optimismu přispívá i současný rozmach molekulární biologie a genetiky, který odhaluje prapůvodní příčiny různých typů nádorů a nabízí nové cesty k jejich léčbě. Problém degenerativních změn, tedy stárnutí, prakticky všech tkání těla může vyřešit výroba náhradních součástek. Nemocné buňky se prostě vymění za zdravou „mladou krev“. A právě tomuto způsobu údržby dává naději nejnovější objev, kterého dosáhli američtí a japonští vědci na konci loňského roku. Podařilo se jim lidské dospělé buňky přeprogramovat tak, aby se z nich mohly vytvářet nové buňky jakékoli tkáně těla. “Jedná se o první krok k tomu, aby lékaři mohli vytvářet tkáně v laboratoři přímo z buněk pacienta,“ říká James Thomson z Wisconsinské univerzity, jeden z autorů studie.
Civilizace androidů
Kromě biologického řešení našich problémů se nabízejí i mechanické náhražky orgánů. Zatímco v otázce laboratorní výroby tkání můžeme být vcelku optimističtí, „postavit“ celou funkční organickou část těla zatím až na několik málo výjimek vědci neumějí. Proto je v některých případech lepší sáhnout k mechanickým strojkům. Například v současnosti vyvíjené protézy rukou dokáží pacientovi do určité míry zajistit cit v prstech, složitou hybnost i značnou sílu. Také umělá srdce zvládají do značné míry nahradit srdce poškozené infarktem.
Na podzim loňského roku se dokonce objevil problém jihoafrického handicapovaného sprintera s umělými náhradami obou spodních končetin, kterému Mezinárodní asociace atletických svazů nechce povolit účast na olympiádě pro zdravé sportovce. „Existuje pravidlo, že do závodů nesmí být připuštěn nikdo, kdo používá jakoukoli technickou pomůcku, která mu poskytuje výhodu vůči ostatním účastníkům,“ vysvětluje prezident asociace Lamine Diack. „Je velmi obtížné posoudit, jestli moderní protézy sportovci tuto výhodu nezaručují.“
Tento případ je důkazem toho, že mechanickými orgány můžeme ve velmi krátkém časovém horizontu lidské tělo dokonce značně vylepšovat.
Nesmrtelnost v jedničkách a nulách
Za extrémní snahu člověka vylepšit technickými hejblátky lze považovat i současné výzkumy tzv. transhumanistů, kteří vidí budoucnost lidstva ve virtuální realitě. Považují organická těla za zbytečnou přítěž a snaží se lidskou osobnost sestávající z emocí, zkušeností a myšlenek „zhmotněných“ v elektrických potenciálech mozkových buněk převést na počítačový kód. Jejich snem (a nutno podotknout, že vcelku realizovatelným) je svět nesmrtelných elektronických duší bez těla.
V současné době jejich snahy limitují pouze nedokonalé počítače a nedostatek znalostí o fungování lidského mozku. V budoucnu se však začnou potýkat i s mnoha etickými a filozofickými problémy. Zdigitalizované vědomí se stane jen pouhou kopií předlohy. Tato kopie sice bude mít veškeré vzpomínky původní osobnosti, a bude se tedy domnívat, že onou osobností je, nicméně své předloze tím život neprodlouží. Otázkou také je, jakou takto odhmotnělý a nesmrtelný „člověk“ bude mít motivaci pro další existenci.
Současní transhumanisté se však takovými „maličkostmi“ příliš nezabývají, náruživě zkoumají aktivitu mozku a rozšiřují své řady. Ta posledních 7 let se jejich členská základna rozrostla o 3000 členů, tedy více než dvojnásobně.
3 miliony let dlouhý život
Absolutními rekordmany v dlouhověkosti jsou bakterie žijící hluboko pod ledem. I když slovo „život“ se jejich formě existence moc říkat nedá. Vzhledem k extrémně nízkým teplotám mají zredukované veškeré životní funkce na minimum a jen prostě jsou. Tedy trochu dýchají a opravují škody na DNA. Existují takto několik stovek tisíc let, vysoké vrstvy ledu a horniny jim v tomto případě pomáhají i v ochraně před dávkami škodlivého UV záření, které poškozuje genetickou informaci a je vlastně jediným faktorem, jenž „zatuhlým“ mikrobům krátí život. Stáří bakterií nalezených 60 m pod povrchem ve zmrzlé půdě na Sibiři se odhaduje na 3 miliony let.
Velmi podobné příčiny, tedy chlad zpomalující metabolismus a život v temnotě, stojí i za dlouhověkostí živočišných držitelů rekordu. Jedná se o mořské mlže druhu Arctica islandica. Nejstarší zástupce byl vyloven na konci loňského roku z pobřežních vod Islandu. Bylo mu kolem 400 let.
