V průběhu uplynulých 50 let se umělé družice Země stávaly stále běžnější, do vesmíru se vydávaly desítky nových kosmonautů ročně a člověk přistál i na Měsíci – avšak raketová technika byla soustředěna především v rukou USA, SSSR a Francie. 
Nicméně situace se měla brzy změnit, protože ve stínu soupeření dvou supervelmocí usilovaly o samostatný vstup do vesmíru i další státy. „Bramborová“ medaile měla cenu zlata především pro rychle se rozvíjející asijské země, soupeřící mezi sebou mnohem urputněji, než Francie s Anglií. Byl to souboj odvěkých rivalů: Číny a Japonska.
V obou zemích se kosmický program zrodil v polovině 50. let. Poválečné kapitulační dohody srazily japonský průmysl na kolena, Čínská lidová republika, která po vleklých bojích vznikla až na podzim 1949 průmysl téměř neměla. Ale oba houževnaté národy se dovedly řídit Konfuciovým heslem, podle něhož nejsnazší cestou k moudrosti je cesta napodobení.
Od raketových tužek…
U kolébky japonské kosmonautiky stál geniální prof. Hideo Itokawa (1912–1999). Za války se proslavil konstrukcí stíhačky Nakajima Ki-43 alias Hayabusa (sokol), po ní se stal průkopníkem moderních lékařských přístrojů. Od r. 1953 však zcela propadl nadšení pro rakety, v nichž viděl možnost své země vyniknout. První příležitostí se měl stát Mezinárodní geofyzikální rok. 11.3.1955 odstartovala první raketka na bezdýmný střelný prach o průměru 1,8 cm a délce 23 cm. Říkali jí přiléhavě Pencil. 10 let po válce (8.8.1955) Itokawa vyslal k obloze do výšky 600 m raketu Pencil o délce 30 cm a už na podzim vzlétla dvoustupňová Baby o hmotnosti 10 kg do výšky 6 km!
Další Itokawovy plány byly spojeny s vývojem raket Kappa a Lambda. Již na jaře 1957 dosáhla dvoustupňová Kappa 3 výšky 40 km, což bylo maximum pro motory na střelný prach. S motory na nové pevné pohonné látky vynesla Kappa 6 rok poté již 20 kg do výšky 60 km. Na jaře 1962 se starty přesunuly na jihovýchodní pobřeží ostrova Kjúšú v prefektuře Kagošima (dnešní název kosmodromu je Učinoura Učú Sentá).
… k umělé družici
Od r. 1963 tady zkoušel Itokawův tým sondážní raketu Lambda. Čtyřstupňová verse L-3 dosáhla výšky téměř 2000 km a Itokawův sen se zvolna přibližoval. 26. září 1966 měla pětistupňová Lambda 4S vynést první japonský satelit, ale nedopadlo to dobře: selhalo řízení čtvrtého stupně. Tajemství úspěchu je sice ve slovíčku „znovu“, ale technici už z opakovaných neúspěchů propadali beznaději. Až na pátý pokus se 11.2.1970 Ohsumi (Ósumi), nazvaná podle poloostrova odkud vzlétla, stala umělou družicí. Měla hmotnost 26 kg a do kužele o délce 45 cm s průměrem základny 30 cm, spojenému s motorem posledního stupně se vešlo pouhých 9 kg užitečného zatížení. Co na tom, že fungovala jen 15 hodin – Japonsko vstoupilo do vesmíru „po svých“, i když s odřenýma ušima.
Rakety pro 21. století
Vynášení družic bylo na horní hranici možností Lambdy, nebo spíše ještě kousek nad ní. Proto Itokawa už v polovině 60. let zahájil vývoj další série raket Mí (Mu); Mu-3 převzala od roku 1971 vypouštění malých družic. V roce 1997 byla dokončena třicetimetrová verze M–5, schopná dopravit na oběžnou dráhu 1800 kg (jako velké osobní auto) a se 4. stupněm 550 kg až do meziplanetárního prostoru. Startuje obvykle jednou ročně: na jaře 2003 vynesla sondu Hayabusa k planetce Itokawa…
Všechny dosavadní rakety byly na pevné pohonné látky. Vývoj kapalinových raketových motorů se Japoncům nedařil. Problémy vyřešili originálně: koncem 60. let zakoupili licenci na výrobu americké rakety Delta. Rázem získali spolehlivý nosič a hlavně čas na vývoj vlastní techniky.
Trval déle a stál víc, než předpokládali, ale do 21. století vstoupili Japonci s moderní raketou H-2A, která vynese na nízkou oběžnou dráhu 11,7 t (na dráhu přechodovou ke geostacionární přes 5 tun). Má výšku 53 m, průměr 4 m hmotnost při startu 285 tun a v obou hlavních stupních jsou kyslíkovodíkové motory (LE-7A má tah 1,1 MN).
Na Měsíc nejdříve v roce 2025
Japonský raketový a kosmický výzkum řídí od října 2003 kosmická organizace JAXA s ročním rozpočtem 2 až 2,5 miliardy dolarů. Pokrývá téměř všechny oblasti kosmonautiky, ale prozatím se nepočítá s vlastními pilotovanými lety – stačí účast na stavbě Mezinárodní kosmické stanice ISS a spolupráce s USA, v jejímž rámci se Japonci až dosud podíleli na programech dvou desítek výprav raketoplánu. V dlouhodobých plánech figuruje kolem roku 2025 stanice na Měsíci… Japonsko nemá velikášské ambice a nesoupeří v kosmonautice s ostatním světem, ale cílevědomě kráčí svým tempem kupředu.
První kroky v kolébce raket
Ve stejné době jako v Japonsku se začalo s kosmonautikou i v Číně, kde sice kdysi spatřily světlo světa první rakety na černý střelný prach, avšak rozvoj raketové techniky je spojen až s návratem Tsien Hsue-Shena z USA, kde tento vynikající vědec a organizátor studoval pod vedením prof. von Kármana. Stal se předním teoretikem raketového pohonu a spoluzakladatelem JPL v Kalifornii, kde se podílel na konstrukci prvních amerických moderních raket. Byl členem týmu odborníků, kteří měli první příležitost seznámit se po válce s německými specialisty vč. von Brauna. Roku 1949 získal vytoužené americké občanství, avšak vzápětí se dostal do konfliktu s FBI. Po pětiletém domácím vězení byl posléze repatriován do Číny – a pouhý rok poté se stává otcem čínského kosmického programu. Tak, jak si v historii Rusové nesčíslněkrát zoufali nad tím, že kdysi prodali Aljašku Američanům, tak si mnohokrát Američani vyčítali, že vyhnali Tsiena….
Roku 1956 byl formulován dvanáctiletý plán vývoje raketové techniky ve spolupráci se SSSR a začala výstavba raketové základny Jiuquan (Ťiou-Čchüanu v provincii Gansu (Kan-su). Když Maova Čínská lidová republika nadšeně vítala třetí sovětský Sputnik dva dny po jeho startu (tedy 17. 5. 1958), nezapomněla se zmínit o brzkém letu čínské družice. Tehdy to svět přijal jako folklor zapadající mezi 99. a 100. „vážné varování americkému imperialismu“.
Číňané v té době licenčně vyráběli ruské kopie německé V-2 a v lednu 1958 zahájili „Projekt 581“, zaměřený na vypuštění vlastní družice už v prosinci 1959. Jenže realizace byla náročnější a poté, co Sověti neposkytli slibovanou (tehdy novou) balistickou raketu R-12, stal se projekt nereálný. V létě 1960 politická roztržka vyvrcholila stažením všech sovětských specialistů.
Vítr vane z východu
Avšak sny i ruská technologie Číně zůstaly. A především houževnatý dr. Tsien! Na podzim 1960 dohlížel na první start čínské R-2 a vypracoval studii mezikontinentální rakety. Staral se o výrobu počítačů, zakládal ústavy, podílel se na vývoji raket a neúnavně vychovával své následovníky. První raketou středního doletu byla počátkem 60. let kopie sovětské R-5, známé v kódu NATO jako „Shyster“ – čínská modifikace DF-2A s doletem 1300 km nesla roku 1966 i testovanou atomovou bombu.
Ale již další raketa, DF-3 (Dong-Feng – „Východní vítr“) s doletem 2500 km, vyvíjená od roku 1964, byla ryze čínská (v 80. letech byla Saudské Arábii prodána verze DF-3A s doletem 2800 km). Její startovní hmotnost byla 64 tun, délka 24 m a průměr 2,25 m. Poháněly ji motory na kombinaci asymetrického dimetylhydrazinu a kyseliny dusičité s oxidem dusičitým, vyvíjející tah 1224 kN a při premiéře v prosinci 1966 dosáhla výšky 500 km.
Dlouhý pochod
Počátkem 1965 mohl Tsien prohlásit, že do pěti až šesti let je schopen vypustit družici a Čou En Lai to uvítal s nadšením. Zahájil „Projekt 651“ a už na podzim se přikročilo ke konstrukci nosné rakety CZ-1 (Čchang Čeng alias Long March = Dlouhý pochod) adaptací systémů z ještě nevyzkoušené DF-3.
CZ-1 o nosnosti 300 kg měla délku 29,4 m a startovní hmotnost 81,3 tun. 1. stupeň o délce 17,8 m a průměru 2,25 m měl hmotnost 64 t a 4 motory YF-2A na kyselinu dusičnou a asymetrický dimetylhydrazin vyvíjely celkový tah 1225 kN. 2. stupeň měl hmotnost 15 t, délku 5,4 m a jeden motor YF-2A o tahu 306 kN. 3. stupeň o hmotnosti 2 t měl průměr 0,77 m, délku 4 m a motor GF-02 na pevné pohonné látky vyvíjel tah 181 kN.
V květnu 1966 byl schválen návrh družice. Jenže začala zuřit tzv. kulturní revoluce, kdy byly perzekuovány desítky raketových specialistů; sám Tsien byl ostře kritizován a sesazen z vedoucích pozic, avšak nakonec vzat pod „nejvyšší“ ochranu. Přesto se techniku podařilo dokončit v předstihu a v březnu 1969 dopravit na kosmodrom Jiuquan. Start se ve vší tajnosti uskutečnil 16. 11., avšak pro poruchu programátoru 2. stupně se raketa po 69 sekundách zřítila. Dokumentární záběry byly odtajněny teprve roku 2001.
Vše klaplo až podruhé. Po osmihodinové přípravě se raketa 24. 4. 1970 vydala na třináctiminutovou cestu, na jejímž konci se z vesmíru ozvala píseň „Východ je rudý“ – Dong Fang Hong (Tung-fang chung). Toto jméno obdržela družice o hmotnosti 173 kg. Čína se stala pátým státem ve vesmíru, s družicí mnohokrát větší než Japonci a s raketou, schopnou dalšího vývoje.
Božská loď revolucionářů
Už v polovině 60. let byla provedena řada raketových startů s biologickými objekty (myšky, psíci) a pracovalo se na projektu špionážní družice s návratovým modulem, takže hned roku 1970 vznikly plány na pilotovaný kosmický let. Vývoj návratového modulu se však zdržel a když byl v polovině 70. let konečně hotov, politický zájem o let člověka opadl. A to bylo dobře; dnes víme, že projekt byl velmi riskantní bez dostatečného technického zázemí. Čas dozrál až v 90. letech. Seriózně a s rozvahou byla za ruské asistence připravena nová kosmická loď (vypadá jako Sojuz, ale není to Sojuz). Po dostatečném vyzkoušení do ní usedl první „tajkonaut“ a v říjnu 2003 se úspěšně vrátil na Zemi.
Čína se tím stala výsadním členem kosmického klubu a mohla se v něm usadit do měkkého křesla. V 21. století se cílem číslo 1 stává Měsíc a z pozice třetí kosmické velmoci Čínu zřejmě jen tak hned nikdo nesesadí – i když její vědecký výzkum vesmíru je prozatím méně přínosný než japonský nebo západoevropský.
