"Víme o vás, že jste zdatný kapitán a bylo by škoda nevyužít vašich služeb ve prospěch koruny," říká mocný muž a se zájmem si prohlíží námořníka s modrýma očima a nazrzlou bradkou. "Děkuji, Sire, za vaši přízeň," odpovídá kapitán s nejvyšší možnou zdvořilostí, jaké je obhroublý mořeplavec vůbec schopen a dodává: "Jsem připraven splnit každý rozkaz, který poslouží vlasti a královně."
Rozhovor se odehrává v jednom z londýnských paláců u Temže v roce 1577. Na jedné straně dlouhého stolu stojí Sir Francis Walsingham. Proti němu Francis Drake. Anglický námořník je narychlo povolán do Londýna. Pokyn k této cestě z přístavu v Plymouthu do hlavního města Drake nemůže neuposlechnout, protože jde o vysoce postaveného muže v královské administrativě. Sir Francis je totiž státním tajemníkem, o němž je všeobecně dobře známo, že v podstatě plní roli šedé eminence na dvoře královny Alžběty I.
Pokyny k velké objevitelské cestě
„Tak dobře,“ praví Sir Francis, poněkud se ušklíbne, když se snaží na své až dosud zachmuřené tváři potlačit úsměv a pokračuje: „Co byste říkal tomu, kdybyste se vydal do Jižní Ameriky?“
„Stříbro? Nebo zlato?“ táže se zvědavě Drake.
„Byla by to obchodní plavba, při které byste zastupoval sdružení vlivných dvořanů,“ říká Walsingham a Drake si v duchu říká, že jistě jde o takové dvořany, mezi nimiž právě před ním stojící státní tajemník nemůže chybět. Jen stěží by ho sem volal a tak důvěrně s ním rozmlouval o cestě za oceán.
„Máte na mysli plavbu spojenou s hledáním nových zemí? Něco na způsob přímé plavby s přistáním? Anebo se má jednat o obeplouvání? Tedy buď jako Kryštof Kolumbus nebo jako Fernando de Magellan?“
„Četl jste, doufám, spis toho Itala, který tehdy Magellana doprovázel…toho…toho?“ ptá se Walsingham, hledá v duchu příjmení autora spisu a přitom zkoumavě hledí do Drakeovy tváře.
„Spis se jmenuje Relazione del Primo Viaggio Intorno Al Mondo a jeho tvůrcem je Antonio Pigafetta,“ sebevědomě ze sebe vychrlí Drake a dodává: „Po našem se to celé přesně jmenuje Zpráva o první cestě kolem světa. Znám to snad zpaměti.“
„Ano, ano…máte pravdu. Mimochodem, vy umíte italsky?“ ptá se Walsingham a zvědavě zvedá obočí.
„Domluvím se na moři i v přístavních krčmách“.
Sir Francis Walsingham se usměje, ale zase hned zvážní a klade další otázku: „Takže jistě znáte nejen jeho přesný název, ale i vylíčení Magellanovy cesty kolem nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky.“
„Ano, Sire.“
Státní tajemník pak na stole rozloží velkou plachtu. Je to mapa námořních tras a dosud známých teritorií. Ukazováčkem se dotýká její nejspodnější části a říká:
„Vaším úkolem, pane Drakeu, bude tentokrát nejen proplout tím Magellanovým průlivem… tady mezi břehy Jižní Ameriky a Ohňovou zemí… jak to udělal v roce 1520 ten portugalský navigátor. On se pak vydal, jak víte lépe než já, dál, na západ, až k Filipínám. Ale na rozdíl od něho, vy byste se stočil hned kolmo nahoru. Na sever. A prozkoumal byste dnešní stav západního pobřeží Jižní Ameriky. Rozumíte, co mám na mysli?“
„Je mi to naprosto jasné, Sire.“
„Stručně řečeno, prozkoumáte pobřeží a hlavně místa, kde bude podle vašeho úsudku možné prodávat naše zboží a samozřejmě těžit vzácné kovy.“
„Mohu se, Sire, zeptat jakou máte představu o délce plavby?“
„Ne déle než jeden rok. Prozkoumejte pobřeží toho druhého oceánu. S místními gentlemany se samozřejmě snažte vyjít co nejlépe. Tedy přátelsky i obchodně. A věnujte jim dary. Ale nejvýše do padesáti liber.“
„Ale jak já tyto peníze…?“
„O tyto peníze, ani o celé finanční zajištění plavby se nestarejte,“ končí své expozé státní tajemník a ještě dodává: „Vše jde na náklady královské pokladny, ale nic jsem vám neřekl a vy také nikomu o tom nic neřeknete. Platí?“
„Ano, Sire. Máte mé slovo.“
„Šťastnou plavbu!“
Fragment písemného rozkazu
Státní tajemník svému hostu samozřejmě neprozradí, že plánovaná cesta je jeho vlastním přičiněním již předjednána s královnou Alžbětou I. Panovnici se projekt líbí a souhlasí s tím, že veškeré náklady spojené s Drakeovou výpravou budou hrazeny z královské pokladny.
Ještě než velitel expedice vypluje, tak se k němu do přístavu znovu dostaví kurýr se zapečetěnou obálkou.
Drake podle pečeti i podle celkového vzezření posla okamžitě poznává, že odesilatelem je někdo z hodně vysokých pater. Roztrhne ji a jeho pohled nejdříve padne na podpis. Vidí, že se nemýlí. Podepsán je Sir Francis Walsingham.
Drake pomalu čte slovo od slova, větu po větě. I když chápe, že je to vlastně jen shrnutí toho všeho, co mu před několika dny nařizuje státní tajemník, přesto si s každou formulací pohrává jako kočka s myší. Je mu jasné, že i čárka za slovem zde představuje vysokou hru. Nechce se nechat napálit, ale také nemá zájem zůstat nevyužitý. Na tuto plavbu chce vyrazit. Je to věcí jeho nejvyšší cti. Proto chce mít všechno potvrzené „černé na bílém“ a tak tomu také je. Tento dopis, nebo-li dnešní terminologií řečeno, „cestovní příkaz ke služební cestě“, pečlivě uchovává v trezoru své kapitánské kajuty po celou dobu cesty, která se nejen protáhne, ale je postižena různými katastrofickými jevy, včetně požáru. Proto se v zachovalém textu, který následuje jako opis originálu, objevují mezery způsobené právě ohněm:
„… a dále zjistit… obchod ku prospěchu území Jejího Veličenstva. Nemají vládce, a proto je zde možné očekávat mnohá koření, léčiva a různé další zboží, které by mohlo prospět vládě Jejího Veličenstva a také… stavba mnoha lodí a ….jak již bylo řečeno, ve směru třiceti stupňů… Jižní moře (pokud bude považováno… výše zmíněným Francisem Drakem… aby dále), načež se vrátí zpět stejnou cestou, kterou připlul, a tato cesta má být s pomocí Boží uskutečněna ve dvanácti měsících. Přitom by však měl na pobřeží strávit pět měsíců, aby se seznámil s místními vládci a zeměmi.“
Na poslední chvíli rozkaz královny
Ale ještě než Francis Drake vypluje, dochází v jeho životě doslova k mimořádné události. Jednoho letního dne onoho roku 1577 totiž pro něho přijede kočár bez jakýchkokoli poznávacích znaků. Má si nasednout. Zprvu se domnívá, že pro něho opět poslal Sir Francis Walsingham, ale teprve za jízdy, když vidí, že vozka neklamně míří ke královskému paláci, chápe souvislost. Jeho poslání se zřejmě klade natolik velký důraz, že mu asi samotná panovnice hodlá popřát dobré větry do plachet.
„Drakeu,“ praví královna, „sleduji vás z povzdálí již delší dobu a nemohu se zbavit dojmu, že vaše odvážné činy při napadání ´zlaté žatvy´ na španělských a portugalských lodích plujících z Nového světa by se měly více využít ve prospěch našeho království. Myslím tím i v obchodě“.
„Ano, Vaše Veličenstvo, není mým větším cílem nic jiného, než dosáhnout ´druhého moře´, tedy zopakovat Magallenovu cestu, vydat se do Tichého oceánu a prozkoumat jihoamerickou pevninu ze západní strany a přispět k dalšímu vzestupu našeho obchodu.“
„Jistě,“ říká královna a rychle dodává: „Ale také bych byla velice ráda, kdybych se mohla Filipovi II. odvděčit za různé nepříjemnosti, kterými ně již delší dobu obšťastňuje.“
Drake je zticha a panovnice mu vysvětluje, že jediné místo, kde může na španělského krále Filipa II. zaútočit, se nachází právě v Americe, odkud pochází ve formě stříbra vlastně celé jeho bohatství. Královna dobře ví, že Francis Drake zřejmě bude v momentální situaci jediným britským námořním kapitánem, jenž dokáže takové poslání elegantně propojit s obchodním průzkumem.
„Ale Drakeu, spoléhám na vás jako na muže rytířského chování. Pokud by se snad mělo přihodit, že náš společný tajný plán nevyjde a vy byste, nedej Bože, měl být zajat, tak mi nezbude nic jiného, než popřít, že bych cokoli o vaší činnosti věděla.“
Pirátem ve státních službách
Drakeovo plenění španělských osad během této jeho plavby, tedy v letech 1577 až 1580, jsou tudíž z hlediska mezinárodního práva jasnými akty pirátství, pokud lze o tehdejších normách chování na moři vůbec hovořit o právu. Drakeovo počínání by mohlo být považované za zákonné jen potud, pokud by v té době Anglie a Španělsko vedly válku, což se nekonalo. Anebo by Drake musel mít dopis od královny s nařízením zaútočit na španělské námořní obchodní trasy v odvetu za ztráty způsobené Španěly Angličanům. Drake si je dobře vědom, že rozdíl mezi korzárem, tedy zločincem na jedné straně a pirátem ve státní službě na straně druhé spočívá právě v existenci takového dopisu. A ten mu Alžběta samozřejmě neposkytne. Každý kapitán lodi bez takové „diplomatické“ ochrany je automaticky považován za námořního lupiče se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Alžběta I. sice plně spoléhá na kapitána Drakea, ale písemně mu nic nemůže dát, protože by tím fakticky vyhlásila Španělsku nežádoucí válku. Drake si ovšem uvědomuje, že v případě zajetí zůstane sám, bez pomoci. A naopak dobře rozumí i tomu, že se vlastně Londýn může v takovém choulostivém případě odvolat právě na Walsinghamův dopis s tím, že kapitán překročil svou pravomoc. Celá tato akce je velkým riskantním podnikem. Na jeho konci je budˇ úspěch s bohatou odměnou nebo oprátka.
„Vytáhnout kotvy! „
Po tomto povelu, který kapitán Francis Drake zvolá 15.listopadu 1577 v plymouthském přístavu, se výprava pěti lodí – Pelican, Elisabeth, Marigold, Swan a skladovací koráb Christopher –- vydává na velkou cestu směrem k Jižní Americe. Ale start se nevydaří. Prudká bouře zakrátko poškodí několik plavidel a donutí expedici k hledání útočiště v nejbližším přístavu, kterým je Falmouth na poloostrově Cornwall. Odtud se všichni vracejí zpět do Plymouthu. Po opravě nebo výměně poškozených částí se Drake rozhodne 13. prosince 1577 k zopakování startu. Tentokrát to vyjde a tak se pět lodí se 164 muži na palubách v čele s galeonou Pelican – vlajkovou lodí kapitána Drakea – vydává napříč Atlantským oceánem.
Pelican alias Golden Hind
Co je známo o plavidlu, z jehož paluby Drake řídí odvážnou expedici? Tehdy brázdí moře světadílů různě velké galeony, ale Pelican náleží k menším typům. Je postaven kolem roku 1570. Přesné rozměry sice nejsou známy, ale experti z oblasti námořní historikové odhadují jeho délku na 26 metrů (což je jako dva běžné městské autobusy), šířku na 5 a půl metru a ponor něco málo přes 2 metry. Plocha je asi 300 čtverečních metrů. Výzbroj tvoří 18 děl. Pokud jde o nosnost, tak se udává kolem 100 tun.
Během plavby pak Drake dává své galeoně nové jméno – Golden Hind (Zlatá laň). Je to prý na počest erbu Christophera Hattona, význačného dvořana, jenž zaujímá v administrativě významné místo hned vedle Sira Francise Walsinghama a patří k organizátorům Drakeovy výpravy.
Proč je expedice svěřena Drakeovi?
Na tuto otázku je možné postavit protiotázku. Kdo je vlastně Francis Drake? Co je známo o jeho životě? Zejména z doby, která předchází jeho pověsti výborného mořeplavce?
Datum jeho narození zůstává zakryté v tajemném hávu neurčitosti. Je známo jen tolik, že na svět přichází někdy kolem roku 1540 či snad 1541. Je synem rolníka z Tavistocku v hrabství Devonshire. Od mládí je vášnivým protestantem a odpůrcem katolického Španělska. Na moře se dostává již jako dvanáctiletý plavčík-učedník na jedné místní obchodní lodi. Ale na oceán vyplouvá až roku 1566, když se na přímluvu svého vzdáleného příbuzného Johna Hawkinse dostává do výpravy kapitána Johna Lovella, směřující ke guinejskému pobřeží. Tato cesta mu uděluje tvrdou lekci. Je otřesen, když vidí, jak jsou naloďováni lidé tmavé pleti jako otroci v okovech.
Poprvé velitelem
Když mu John Hawkins nabídne místo kapitána na lodi Judith, která v jeho sestavě pluje opět s otroky do Karibské oblasti, Drake sice souhlasí, ale právě nyní se vystupňuje jeho nenávist vůči španělským obchodníkům s lidmi. V průběhu této cesty získává Drake i další cenné zkušenosti. V rozporu se všemi předchozími úmluvami je Hawkinsova flotila přepadena Španěly v malém mexickém přístavu San Juan de Ulú a členové britské posádky zmasakrováni. Uniknout se podaří jen lodím Minion vedené Hawkinsem a Drakeově Judith. Když v lednu 1569 přivezou obě lodě informace o tomto krveprolití způsobeném proradnými Španěly do Plymouthu, je již téměř každému zcela zjevné, že na mořských pláních žádný smír mezi Angličany a Španěly není možný. A právě proto kapitáni královny Alžběty již nikdy nedokáží zapomenout na věrolomnost ze Juan de Ulú.
A co Drake? Pro něho je tato událost poslední kapkou. Stačí, když jen zahlédne španělskou loď a příslovečný pohár trpělivosti přeteče. Kapitánovo srdce se promění v kámen, je pevně rozhodnut ji okamžitě zničit, bez ohledu na to, zda je Anglie se Španělskem ve válce či nikoliv. Ale na druhé straně jeho srdce dovede také přetéci lítostí a citem, když vidí galejníky tmavé pleti a kde může, tak jim dává svobodu. Stejně tak platí, že Drake vždy a všude šetří životy civilních osob.
Nejzdatnějším korzárem
Ačkoli celá řada dalších námořních kapitánů následuje jeho příkladu, Drake zůstává hlavním protagonistou této nevypovězené války. Španělé ho nenávidí. Snaží se všech sil o jeho dopadení. Král Filip II. vypisuje na jeho hlavu odměnu 20 000 dukátů, což je v přepočtu na kurs roku 2007 asi 200 000 000 korun!! Je to však marná snaha. Drake se dokáže na moři skvěle orientovat a výborně pohybovat, snad jako žádný z jeho vrstevníků. Jeho „drzost“ vůči Španělům dosahuje takové míry, že během pouhých dvou let – 1571 a 1572 – pronikne dvakrát do regionu Panamské šíje, který je součástí španělského generálního kapitanátu Guatemala, kde nejdříve zničí řadu španělských lodí a pak se vrací do Anglie s bohatou kořistí. Když v panamském přístavu Nombre de Dios pátrá po zlatu, které sem Španělé přenášejí z Peru, osvobozuje velkou skupinu otroků cimarrones. Jsou to galejníci afrického původu, kteří mu z vděčnosti pomáhají proti Španělům. Jeden z nich, jistý Diego, je Drakeovi zvlášť sympatický a bere ho sebou do Anglie a na další cesty.
Stále myslí na cestu kolem světa
Na radu dvorních činitelů pak Drake zůstává na jistý čas v ústraní. Panují totiž obavy z mezinárodních komplikací, které hrozí pověsti Anglie z jeho pirátských dobrodružství. Nejsou to však léta strávená v nečinnosti. Drake stále přemýšlí o cestě kolem světa. Mozek mučí úvahami o existenci tajemných teritorií v Pacifiku a oči trápí až do pozdních hodin pod matným svitem svíček zkoumáním detailů na mapách. A zejména stále přemýšlí o slavné cestě portugalského navigátora Fernanda Magellana.
Poučení z cesty Fernaoa de Magalhaese
V duchu tomuto slovutnému plavci, jenž se ovšem portugalsky nechává všude zapisovat jako Fernao de Magalhaes, jistě odpouští za to, že vykonává svojí historickou cestu ve službách španělské koruny. Se vzrušením čte již po několikáté, jak Magellan po dvou měsících zdržení v ústí řeky Santa Cruz na 50o jižní šířky konečně 21. října 1520 objevuje vstup do hledaného průlivu, ačkoliv si to v této chvíli patrně nikdo z výpravy neuvědomuje. Drake studuje slovo po slovu, jak popisuje nebezpečí samotného proplouvání tímto úsekem, které zde vytvářejí četné útesy, zrádné proudy a silné protivětry. Skutečnost, že Magellanovi trvá 38 dní, než průlivem propluje, se stává Drakeovi zároveň výzvou, aby se jednou sám pokusil o překonání tohoto rekordu. Drake hledá u Magellana také poučení, jak čelit vzpourám při takových dálkových plavbách a zda má inspirátory okamžitě nechat pověsit nebo volit metodu přísného kapitána, jenž umí odpouštět. V roce 1521 se Magellan dostává do prostoru jižně Filipín a tak se vskutku stává prvním mužem, jenž obepluje celý svět a nalezne cestu k Ostrovům koření plavbou západním směrem.
Nevděk světem vládne
A ještě jedno poučení si Drake bere z Magellanova osudu. Jedná se o chybu, kterou Magellan dělá, když se nechá v oblasti filipínského ostrova Mactan zatáhnout místním vladařem do jeho sporu s jiným domorodým náčelníkem. V tomto boji je zabit. Drake si rovněž všímá, že vůči Magellanovi panuje v jeho rodné zemi averze.
„Takový byl konec Fernaa de Magalhaes, jenž byl od našeho pána odsouzen pro zradu, kterou spáchal králi tím, že mu nesprávnostmi chtěl odejmout, co mu náleželo…“ Taková žlučovitá slova píše o titánu mezi mořeplavci kronikář Castanheda. Drake vidí, že doma vskutku nikdo není prorokem a proto se sám předem připravuje, aby ho takový osud nepotkal.
Rok 1577
Necelých deset dní před vánočními svátky se Drakeova flotila již nachází na vlnách širého Atlantiku. Nudu dlouhé plavby bez obzorů posléze vystřídá pohled na pevninu. Na kalendáři je červen 1578 výprava se blíží k zálivu San Juan. Je to stejné místo, kde před šedesáti lety musí Magellan potlačit nebezpečnou vzpouru. Drake není pověrčivý, jako mnozí námořníci, ale mráz mu běhá po zádech, když na stejném místě musí i on čelit krveprolévání. Nikdy se totiž nevyšetří okolnosti, za jakých je tam zabit Thomas Doughty, mladý dvořan, který doprovází výpravu jako zmocněnec shora vzpomínaného Sira Christophera Hattona.
„Zaséval neklid mezi posádkami, podněcoval muže na mém Pelicanu ke vzpouře a vzhledem k tomu, že stále mluvil o svém spojení s °temnými silami° představoval hrozbu pro celou výpravu.“
Asi těmito slovy se pak vyjadřuje sám kapitán Drake o případu, který je nucen v zájmu jednoty všech posádek řešit velmi přísně. Bez ohledu na své konexe na nejvyšších místech u královského dvora v Londýně je Doughty uvězněn, obviněn z přípravy spiknutí a sťat. Zlí jazykové ovšem nezůstávají potichu a tvrdí, že je třeba si položit otázku, zda velitel expedice až příliš nežárlí na mladého, inteligentního a samozřejmě i nepohodlného svědka svých „triků“ a nechává ho i jako nebezpečného rivala popravit pod záminkou vzpoury.
Autorita v pravou chvíli
Ať je tomu tak či onak, jedno je jisté. Drake si natrvalo upevňuje autoritu. Potřebuje to zrovna v hodině „dvanácté“, protože se právě chystá vyrazit do Magellanova průlivu. Ačkoli se dlouhodobě připravuje na tento okamžik, má do všech podrobností prostudovaný postup slavného portugalského navigátora na stejném místě a zná všechna nebezpečí, přesto zde přichází o Marigold a musí poslat Elizabeth zpět do Anglie. Nově upevněná autorita se mu pak vrací se stonásobnou ozvěnou, když propluje do Tichého oceánu a přesně podle Walsinghamova pokynu obrací kurs na sever a pluje podél západních břehů jihoamerického kontinentu. Drake se zde rovněž projevuje jako bystrý badatel. Zjišťuje, že Tierra del Fuego, tedy území na jih od Magellanova průlivu (Ohňová země), není součástí jihoamerického kontinentu, jak se až dosud tvrdí, nýbrž souostrovím.
Opět v botách piráta
Francis Drake je ve své kůži. Opět se mu naskytne řada příležitostí k pirátským útokům na španělské pozice. Jeho bleskové a nečekané nájezdy Španěly zcela překvapují. Drakeovi se přitom podaří mimořádně zajímavý úlovek, když se odváží i na mnohem větší galeonu Cacafuego, která veze náklad stříbra z Peru. Ale jakmile se dozví o osudu svého velkého přítele, kapitána John Oxenhama, který je u Panamské šíje zajat, nabídne Španělům ukořistěné stříbro za jeho propuštění. Je odmítnut a Oxenham v Limě popraven. Přitom Oxenham ještě před svým zajetím se sám zmocní španělské lodě, projeví na piráta až nečekanou humanitu a její posádku propustí na svobodu. Projev krutosti Španělů v Drakeovi ještě více posílí jeho nenávist vůči Madridu.
Dál a dál na sever
Drake si razí cestu dál na sever, po jeho pravé ruce zůstávají břehy Nikaragui, Mexika i Kalifornie, až dorazí do oblasti, která se dnes nachází na pomezí USA a Kanady, tedy k poloostrovu Vancouver. Od pravdy zřejmě nejsou daleko historikové, kteří tvrdí, že Drake v těchto místech hledá cestu z tak zvaného Anianského průlivu. Jinak řečeno, usiluje nalezení severozápadní trasy, kterou se Angličané chtějí dostat k ostrovům koření, aniž by bylo nutné obeplouvat Jižní Ameriku. Další logický výklad říká, že Drake zde východisko nenalézá a proto se vrací poněkud jižněji, a sice do prostoru, pro který v současnosti existuje zeměpisné pojmenování Sanfranciský záliv, kde na čas spouští kotvy.
Cook nebo Drake?
Ale existují dohady, že Drake kotvy spouští přece jen někde severněji. Jestliže je oficiálně za objevitele břehů západní Kanady považován anglický mořeplavec James Cook (1728-1779), je to zřejmě Drake, který se do stejných míst dostává o nějakých sto devadesát let dříve. Tento podivuhodný „překlep“ ve výkladu dějin námořních objevů vysvětluje skupina amerických geografů, historiků a archeologů v čele s profesory Georgem Davidsonem, Herbertem Boltonem a Aubreyem Neashem. A také o tom píše Samuel Bawlf ve své knize, která v roce 2001 vychází pod titulem Sir Francis Drake´s Secret Voyage to the Northwest Coast of America (Tajná cesta Sira Francise Drakea k americkému severozápadnímu pobřeží). Drake podle těchto úvah přistává nikoli v oblasti San Franciska, nýbrž severněji, tedy u břehů kanadského Vancouveru. Drake to prý záměrně neuvádí v lodním deníku, neboť se domnívá, že se jedná o vyústění všemi pátrači tolik hledané severozápadní cesty spojující Atlantik s Tichým oceánem a chce tuto strategicky důležitou informaci uchránit před rizikem, aby se v případě jeho zajetí nedostala do španělských rukou. Drake při své průzkumné cestě vplouvá do ústí úžin Strait of Juan de Fuca na pomezí dnešního amerického státu Washington a kanadského ostrova Vancouver a dál zřejmě vidí pokračování vodní cesty Puget Sound, která však probíhá jen kolem ostrova Vancouver a končí asi po 130 kilometrech jako zátoka v místech dnešního města Olympia (stát Washington). To už Drake nemůže zjistit, protože spěchá dál, za kořením.
Změna kursu: na západ
Drake se odtud vydává napříč nekonečnými vodními pláněmi Tichého oceánu, míjí Palauské ostrovy a jižní Filipíny, až nakonec přistává v Ternate na „Ostrovech koření“, jak se říká Molukám. Jde o starobylé islámské sultanáty s neméně dlouhou vzájemnou nevraživostí. Díky pěstování hřebíčku – nejvíce na celém světě – jsou tito sultáni zároveň nejbohatšími a nejmocnějšími sultány v celém regionu Indonésie. První Evropané, kteří sem přijíždějí roku 1512, jsou Portugalci. Místní sultán jim dovolí vystavět pevnost, ale vztahy mezi Ternaťeny a Portugalci jsou od začátku její výstavby v roce 1522 velmi napjaté. Nakonec to dochází tak daleko, že jsou odtud Portugalci vyháněni. A tak se Drake vlastně vůbec nediví, že sultán Baab Uláh chce využít jeho přistání proti Portugalcům. Ale Drake se podle poučení z Magallenových chyb nenechává zaplést do těchto rozbrojů, nakládá celkem šest tun koření a pokračuje v cestě.
Kolem mysu Dobré naděje do Plymouthu
V nevyzpytatelných vodách mezi Molukami a Jávou čeká na Zlatou laň zrada. Drakeova vlajková galeona naráží na podmořskou skálu a jen málo chybí k jejímu ztroskotání. Drake neztrácí rozvahu ani odvahu a opět se projevuje jako velký mořeplavec. Takřka „na koleni“ se svými lidmi plavidlo u pobřeží jižní Jávy opraví a zanedlouho vyrazí dál. A to už se nachází v Indickém oceánu. V červnu 1580 obeplouvá jižní Afriku kolem mysu Dobré naděje, nabírá kurs na sever a po dvou letech doráží 26. září téhož roku do plymouthského přístavu s 58 muži a jedinou zbývající lodí, která je však napěchována velkým nákladem koření a údajně 26 tunami španělského pokladu. Polovina zlata a stříbra jde samozřejmě ve prospěch královny.
Neopakovatelný úspěch
Drakeova plavba se stává událostí číslo 1. Obrovský ekonomický přínos, vojenské úspěchy při ničení španělských lodí i objevitelské poznatky sice motivují další anglické navigátory k podobné cestě, ale žádný z nich nedokáže to, čím a jak Drake překonává vše, co se až dosud při takové dlouhé expedici někomu podaří. Královna Alžběta I. dokonce navštěvuje 4. dubna 1581 Drakea na jeho Zlaté lani, kde ho pasuje na rytíře. Drake je tedy povýšen do šlechtického stavu s právem užívat titul Sir. Královna sice zakazuje pod nejpřísnějšími tresty mluvit nebo psát o všech Drakeových aktivitách během cesty, ale postará se, aby se novopečený Sir Francis stal starostou Plymouthu a členem parlamentu.
Drake se aktivně podílí na porážce „neporazitelné“ Armady
Drake se pak znovu věnuje bojovým aktivitám. Bojuje proti Španělům v Karibské oblasti. V letech 1585 až 1586 vede úspěšné nájezdy na Santo Domingo, Cartagenu a Saint Augustine. V následujícím roce se nechá slyšet, že „přižehne vous španělského krále.“ Málem se to vyplní, když ve zmíněném roce napadne Cádiz a město vyplení.
Alžběta I. se ve své dovedné zahraniční politice opírá mimo jiné o pomoc francouzských hugenotů a sama podporuje nizozemské provincie, které se bouří proti nadvládě Filipa II. Zostření vztahů mezi Anglií a Španělskem pak vede Filipa II. k rozhodnutí vyřešit politické rozepře válkou.
K sestavení válečného plánu pověřuje v roce 1583 vévodu Santa Cruze. Podle tohoto ambiciózního projektu, jenž je schválen v dubnu 1586, má mít španělské loďstvo 150 válečných plavidel. Jsou mu uloženy v podstatě dva úkoly: Zaprvé zničit anglickou flotilu. A zadruhé zabezpečit spolehlivou přepravu vojska v síle asi 100 000 mužů na dalších 360 transportních lodí k ústí Temže. Odtud se pak španělské invazní vojsko má vydat na pochod k dobytí Londýna. Zprávy o chystání této akce se dostávají i k uším anglických vyzvědačů. Proto Alžběta pověřuje osobně Drakea, aby se pokusil proniknout do španělských přístavů a ověřil, zda získané zprávy nejsou jen klamnou informací.
Drake opět u královny
„Buďte vítán, Sire Francisi,“ s úsměvem říká Alžběta, když podává ruku k políbení kapitánovi, na jehož koženém kabátci ještě nestačí oschnout sprška ranního deště, která ho přepadne, když sestoupí z paluby Zlaté laně na můstek v londýnském přístavu po dlouhé cestě z Cádizu.
„Vaše Veličenstvo, dovolte, abych vám ještě zčerstva podal zprávy o tom, co jsme viděli ve španělských přístavech,“ říká Francis Drake, když se z hlubokého úklonu před panovnicí opět napřímí.
„Hořím zvědavostí, mluvte,“ praví Alžběta a je vidět, že s napětím očekává hlášení svého nejlepšího námořníka.
„Ve Španělsku se vskutku připravuje velká námořní síla. Říkají ji Armada. V jejím čele stojí vévoda Medina Sidonia. Na vybavení má k dispozici asi 4 milióny dukátů. Sidonia dostává posily i z Portugalska. Z Lisabonu je už teď na cestě asi 60 velkých galeon s jedním tisícem děl a ještě několik dalších pomocných plavidel.“
„Kolik bude mít Filip podle všeho odhadu celkem lodí, když proti nám skutečně zaútočí?“ zeptá se královna a dává pokyn vedle stojícím písařům, aby zbystřili pozornost.
„Vaše Veličenstvo, já to vidím tak, že se Armada může skládat celkem ze 125 nebo 130 lodí s nějakými 30 000 muži na palubách. Z tohoto počtu je asi 2000 veslařů, 8000 námořníků a téměř 20 000 vojáků, kteří mají za úkol vést boj muže proti muži, když dojde ke spojení dvou lodí na moři.“
„Zajímá nás ovšem také Holandsko. Máte v tomto ohledu nějaké poznatky?“ dotazuje se královna.
„Ano, dověděli jsme se, ovšem bez záruky, že z holandských přístavů, které se nacházejí pod španělskou kontrolou, by se k Armadě ještě měla připojit další vyloďovací plavidla s 30 000 vojáky pod velením vévody Alexandra z Parmy.“
„Jak se vám nyní dařilo plnit choulostivé úkoly, o nichž jsme již spolu jednou mluvili a o kterých já nic oficiálně nevím a nechci vědět?“ dotazuje se královna a rukou dává pokyn všem přítomným, kromě Sira Francise Walsinghama, aby opustili místnost.
„Vaše Veličenstvo, dovolte abych vás informoval, že jsme aktivní nejen v průzkumu, ale i v ničení španělských lodí a přístavních zařízení všude tam, kde je to možné.“
„Mluvte, prosím, konkrétně,“ poznamenává královna, která je viditelně nervózní.
„Naše bilance je prostá: V Cádizu, odkud právě připlouváme, je mými lidmi zlikvidován celý přístav a zničeno 30 lodí. V zajetí máme 6 španělských galér. A nakonec vezeme domů jako válečnou kořist portugalskou loď San Felipe, která se vrací z Indie a je plná exotického koření a drahocenných předmětů.“
Pirát do čela útoku
Královna je spokojena a záhy dává pokyn admirálovi Charlesu Howardovi, vrchnímu veliteli anglického loďstva, aby se smířil s tím, že do čela úderných eskader budou postaveni Francis Drake a John Hawkins – tedy muži, kteří jsou v jeho očích stále „jen“ piráti, i když královna Drakeovi uděluje hodnost viceadmirála. Ale nakonec je Howard spokojen, protože právě tito „státní piráti“ se lvím podílem zaslouží na úspěšné obraně anglického pobřeží.
Začíná válka
Angličané jsou zpočátku mírně překvapeni. Ale nikoli zaskočeni. Nečekají, že se Armada tak rychle objeví v kanálu La Manche. Na úrovni Plymouthu, kde číhá Drake, se španělské lodi objevují 20. července 1588. Dále postupují k francouzskému přístavu Calais v bojové sestavě složené ze tří linií. V čele první linie pluje San Martin, vlajková galeona vévody Mediny Sidonia a 24 největších lodí. Z obou boků se jako ohrána nachází ještě jedna galeota. Ve druhé linii jsou dopravní a zásobovací plavidla, které jsou na křídlech chráněny galérami. A konečně ve třetí linii plují opět válečné plachetnice s galeotami na bocích.
Následující den se anglické loďstvo přibližuje ke třetí linii Španělů a napadne ji. Anglické menší galeony se silnou dělostřeleckou výzbrojí v bočních bateriích z dálky pálí na španělská plavidla. Medina Sidonia dává rozkaz k boji. Španělská třetí linie se obrací a její plavidla se snaží udeřit na anglické lodě a dobýt je v boji muže proti muži. Angličané jsou početně v menšině a tak se boji zblízka vyhýbají. Ale zato stále intenzivně vedou dělostřeleckou palbu na lodě Armady.
Trestuhodná chyba španělského velitele
Nastává 24. červenec 1588 a s ním přichází i bezvětří. Medina Sidonia se dopouští chyby. Promešká možnost využít této situace k útoku svých galér a galeot, která jsou mimo jiné vybavena i vesly, a úplně svoji flotilu zakotvuje mezi Calais a Gravelingem. Angličané si mezitím mohou doplnit munici a zásoby. Zatímco si Medina Sidonia vyměňuje depeše s vévodou z Parmy, který je s invazním vojskem blokován u Dunkerque, Angličané se chystají k protizteči. Uprostřed noci na 29. červenec 1588 Drake řídí vypouštění hořících zápalných lodí proti kotvícím plavidlům Armady. Španělé propadnou panice, zoufale přesekávají lana a snaží se odplout z dosahu ohně. Nastává chaos, lodě se mezi sebou srážejí a některé dokonce narážejí na pobřeží. A hned ráno Drake organizuje přímý úder anglických lodí do boku španělské flotily. Vane jim příznivý severozápadní vítr a jejich děla neomylně drtí jedno španělské plavidlo za druhým. Když se Španělům vůbec nedaří využít ani početní převahu svého mužstva k boji zblízka, Medina Sidonia přeruší boj a odvádí Armadu z bojiště. Neustupuje stejnou cestou, tedy kanálem La Manche, neboť se obává dalších střetů s Angličany. Rozhoduje se obeplout Anglii. Ale spikne se proti němu i příroda, když v silné bouři u Orknejských ostrovů mnoho lodí z torza jeho Armady ztroskotá u skotského a irského pobřeží.
Zbývající část „nepřemožitelného“ španělského loďstva se dostává domů až 22. září 1588. Slavná Armada tímto neúspěšným tažením ztrácí 64 lodí a téměř 15 000 mužů. Rozběsněný Filip II. se snaží postavit novou flotilu. Ale informace o tom se opět dozvídá Francis Drake. Královna Alžběta vydává příkaz, aby to byl právě on, jenž zasadí nepříteli poslední a rozhodující úder. Drake v čele tří eskader napadne přístavy La Coruna, Periche a samotný Lisabon, kde přemůže odpor místních posádek a rozestavěná plavidla okamžitě spálí. Končí válka se Španělskem, které tímto opouští roli mocnosti a naopak začíná další vzestup Anglie.
Poslední expedice
Sir Francis Drake umírá 27. ledna 1596, když kotví u panamských břehů. Příčinou skonu je údajně dyzentérie. Jeho ostatky jsou uloženy v olověné rakvi a pohřbeny v moři nedaleko Puerto Bello. Ve Velké Británii je dodnes uctíván jako národní hrdina. Jeho socha stojí v londýnském přístavu a replika lodě Zlatá laň zde kotví jako živá připomínka vskutku významné osobnosti alžbětinské éry.
Francis Drake – osobní život
Slavný kapitán je za svůj život dvakrát ženatý. Poprvé se žení ve svých 25 letech s Mary Newmanovou, která však roku 1583 umírá. O dva roky později se Drake znovu žení. Jeho druhou chotí je Elizabeth Sydanhamová, která pochází z rodiny vyšších společenských kruhů. Ani z prvního, ani z druhého manželství nemá Drake žádné děti.
Alžběta I.
Dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleyonové přichází na svět 7. září 1553. Anglickou královnou se stává v roce 1558, když předtím musí vést boj o uznání svých práv na anglický trům (nevlastní sestra Marie Tudorovna ji nechá zavřít do londýnského Toweru). Ve svém umírněném absolutismu se opírá o anglikánskou církev, novou šlechtu a obchodní kruhy. Potlačuje katolicko-feudální opozici (Norfolkovo povstání, poprava Marie Stuartovny), vystupuje proti puritánům a vede válku se Španělskem, která vrcholí v roce 1588 rozdrcením španělského loďstva. Za její vlády vznikají počátky anglického kolonialismu od porobení Irska, přes zámořské plavby a založení Virgínie na americké pevnině až po vznik Východoindické společnosti. Současně nastává doba rozmachu renesančního umění zosobněným zejména dílem Williama Shakespeara. Alžběta I. odchází ze života 24. března 1603.
Filip II.
Po smrti římsko-německého císaře a španělského krále Karla V. se jeho nástupcem na španělském trůně stává Filip II. (1527-1598), manžel Marie Tudorovny, jenž jistý čas přebývá v Anglii, kde se snaží prosazovat propapežskou politiku. V roce 1555 dostává od otce správu v Nizozemsku a o rok později se stává králem Španělska (s koloniemi v Americe a Africe) s vládou nad Sicílií, Neapolskem, Sardinií a Milánskem. Po vymření portugalské královské dynastie (1578) dokonce na určitou dobu spojuje obě království na Pyrenejském poloostrově. V té době je Anglie – ještě pod vládou katolické královny Marie – ve vleku Španělska. Ale po nástupu Alžběty I. se situace prudce mění, nová královna se odklání od Madridu a provádí samostatnou zahraniční politiku.
Hlavní druhy válečných plavidel éry Francise Drakea
Galeona – specializovaná plachetní válečná loď s 3-5 stěžni a výtlakem až 1000 tun, často s několikapatrovou zádí s nad sebou se zužujícími kastely (plošiny se zábradlím jako opora střelců pro ostřelování nepřátel) a dopředu vybíhajícím klounem, vyzbrojená děly několika ráží.
Galéra – dlouhá štíhlá válečná veslice s výtlakem asi 100 tun, s 1-2 stěžni a vybavena přibližně padesáti vesly s 300 veslaři (obvykle galejníci).
Galeota – menší válečná veslová lodˇ s menším počtem vesel (16-22) a pomocným pohonem latinské plachty (trojúhelníková připevněná k ráhnu nejdelší stranou) na jediném stěžni, vyzbrojena 1-3 děly na přídi.
Caravella – plachetní lodˇs dvěma až třemi stěžni, později též se čtyřrohými plachtami, na zádi dlouhý kastel a na přídi nástavba lichoběžníkového půdorysu.
