S podzimem od nás za teplem na jih odlétají vlašťovky i jiné ptačí druhy. Začíná migrace tažných ptáků. Mnozí jedinci ji bohužel nepřežijí. Pokud jde o cestu bez návratu zpět, nově se používá pojem irupce. Přibližme si unikátní cestovatelské případy.
1. Ptáci se vrací na známá místa
Většina odborníků se shoduje v odpovědi na otázku, proč stěhovaví ptáci míří ze severských končin na jih: V severské zimě si mohou totiž vybrat jen jednu ze tří možností: přizpůsobit se podmínkám, zahynout – anebo se načas přestěhovat do teplejších krajin.
Charakteristika migrace: Evropští pěvci letí do jižní Afriky asi 5 000 kilometrů. Stíhají to průměrně za 100 dnů. Mnoho ptáků (zejména hmyzožravých) cestuje v noci. Neplatí to samozřejmě o těch, kteří loví potravu za letu (např. jiřičky či vlaštovky). Odborníci opravili původní domněnku, že různé druhy ptáků táhnou každý rok výhradně zcela stejnými místy.
Způsob orientace: Často se uvádí využívání siločar magnetického pole Země. Nejuznávanější je teorie o vlivu světla.: Nejedná se jen o směr či úhel slunečních paprsků, které na tažné ptáky dopadají. (tzv. sluneční kompas), ale už i o postavení Měsíce a hvězd. Ptáci se chlubí perfektní zrakovou pamětí – údajně mají v mozku „mapu krajiny“(viděnou z nadhledu) a jakéhosi autopilota. Dobře si pamatují i pevné osvětlené body – např. majáky.
Energie: Využívání zásob tuku – nashromážděných pár dnů před letem – je šestkrát vydatnější než u cukru.. Nejnovější pokusy ukázaly, že běžný pták má při cestě na „letní byt“ až čtyřnásobnou energetickou spotřebu než obvykle.
Důležité: Neplatí už tvrzení, že celou předlouhou trasu ptáci proletí bez přestávky. Převažují ti, kteří letu věnují jen několik hodin denně – na vzdálenost od sto kilometrů výše; např. běžný denní průměr vlaštovky je 200 km. Výjimkou je přelet velkých vodních ploch.
2. Velryby nikdy nepochybí
Nejméně 10 milionů let předtím, než po souši začal poskakovat náš první praprapředek už vypouštěly vodní gejzíry velryby.
Charakteristika migrace: Většina z četných druhů velryb tráví teplejší měsíce v chladných severských vodách, často blízko pólu. Ochlazení je donutí plout do teplých moří. Tam se také rozmnožují, protože mládě má málo podkožního tuku. Např. keporkaci urazí k místu rozmnožování a zpět až 6500 km.
Způsob orientace:. Vedle využívání zraku (i ke sledování slunce a Měsíce) slouží tzv. echolokace s pomocí nízkofrekvenčních zvukových signálů. Např. delfíni mají sonar- zvláštní orgán v hlavě. Vydávají hlasitý a štěkavý zvuk, který po odrazu od jiných živočichů a předmětů zpětně zachytávají. Tím určí směr, vzdálenost a velikost překážky, od které se zvuk odráží. V tělech keporkaků byl nedávno nalezen minerál magnetit, což naznačuje, že registrují i magnetické pole Země.
Energie: Hojnost potravy do zásoby jim poskytují chladná severská moře. Během pobytu v teplejších zimovištích žijí často ze svých tukových rezerv
Důležité: Savci z řádu kytovců se prezentují v mnoha podobách. Největší dosud změřenou migrující velrybou byla samice plejtváka obecného, která měřila 33,58 m při hmotnosti 190 tun. Tolik váží například celá vesmírná stanice ISS, kroužící kolem naší planety. Délku cca pět metrů má chladné vody milující narval (Monodon monoceros), kterému navíc z úst trčí až třímetrový vinutý zub; jehož funkci se nedaří objasnit.
3. Kareta se vydává do světa
Dodnes neprozradila důvody putování želva kareta obrovská (Chelonia mydas) dlouhá kolem 120 cm.
Charakteristika migrace: Karety po většinu roku vegetují u brazilského pobřeží. Potom se však ozvou biologické hodiny a želví samice se vydá na plavbu dlouhou až přes 3000 km ke vzdáleným, odlehlým ostrovům. Někdy to jsou Galapágy, většinou však ostrůvek Ascension uprostřed jižního Atlantiku. Tam v noci vyleze z vln na pláž, po jejímž písku plouží své těžké tělo. Na příhodném místě vyhrabe ploutvemi jámu, do které naklade cca 140 vajíček. Vše pečlivě zasype a uhladí. Potom ji čeká zpáteční předlouhá pouť.
Způsob orientace: dosud nezjištěn.
Energie: Veskrze býložravé želvy si nastřádají zásoby před svojí plavbou.
Důležité: Kareta, která může mít za rok 6 – 7 snůšek, vždy vybere místo tak, aby měl písek správnou vlhkost a nezaplavil ho mořský příliv. Do 10 týdnů se vylíhnou malé želvičky, prohrabou se na povrch a společně prchají k moři. Mnohé však ukořistí rackové či krabi.
4. Lososi jsou trpělivými poutníky
Rub a líc jedné mince připomínají záhady migrace lososů a úhořů.
Charakter migrace: Lososi se poprvé setkávají s vodním živlem v řekách Asie a Severní Ameriky. Po čase se zase po proudu rodných řek vydávají do slaných hlubin oceánu, někdy vzdálených až 4000 km. Zde žijí někteří rok, jiní několik let. Potom se vrací zpět do rodných řek, aby na trdlišti přivedli na svět potomky.
Způsob orientace: Orientaci v moři zajišťuje magnetické pole Země. Avšak jak najdou po tisících kilometrech plavby svoji řeku? Nedávno vědci zjistili, že díky tzv. chemické paměti. Každý vodní tok má „pachovou stopu“, podle které losos pozná místa, kterými už kdysi plul. Energie: Při návratu uplavou až 100 km denně.Dochází k mnoha změnám – nepřijímají potravu, protože jim atrofují zažívací orgány. Mění se stavba těla i barva šupin, maso ztrácí vábnou barvu. Převažuje názor, že to je kvůli nadcházejícímu rozmnožování.
Nové poznatky: Do řek ke tření však z moře nevplouvají hned. U ústí,, v tzv. brakických vodách, se adaptují dříve než v mohutných hejnech plují dál. Odborníci tvrdili, že do řek, kde se narodili, se lososi vracejí až v dospělosti. Nyní už vědí, že zpáteční jízdenku využívají i v různých fázích dospívání.
5. Úhoři se nebojí ani souše
Sladkovodní úhoři říční (Anguilla anguilla) svůj životní cyklus oproti lososům obrátili. Charakter migrace: Štíhlí elegáni prožívají chvíli zrození v moři. To vysvětluje, proč lidé nikdy neviděli malé úhoříky, ačkoli tuto chutnou rybu znali nejméně 2500 let. Teprve roku 1856 italský zoolog ulovil podivnou rybku připomínající průzračný list konvalinky – larvu úhoře. Nikdo však nevěděl, kde se úhoři líhnou. Je to výhradně Sargasové moře v Atlantském oceánu, patřící do tzv. Bermudského trojúhelníku. Voda na ploše 3 000 000 km2 má velkou salinitu (slanost) – až 37 promile. V hlubinách (průměrná hloubka 5000 m) se rodí leptocefalové – budoucí úhoři. V moři se vyvíjejí asi tři roky.
Způsob orientace: Cesta na místo rozmnožování trvá mnoho měsíců, ale vždy tam doplují včas- díky instinktu. Přesný směr k Sargasovému moři určuje vnitřní kompas – určité orgány reagující na magnetické pole. Larvy úhořů k evropským břehům postupně přináší mohutný Golfský proud. Dosud se neví, jak najdou cestu zrovna do řeky, kde žili rodiče. Ti totiž většinou v Sargasovém moři po nakladení jiker a oplodnění zahynou.
Energie: Dospělý „vodní had“ mění barvu těla, zvětšují se mu oči a zdokonaluje čich. Tehdy se vydává na dlouhou cestu po proudu řeky. Pokud se náhodou dostane do vodní nádrže, jeho instinkt ho dokáže vyvést na suchou zemi, po které se plazí v noci, kdy je vlhký vzduch a orosená tráva. (Na souši , mimo sluneční žár, vydrží 35 – 40 hodin.)
Nové poznatky: Nejnovější hypotéza vychází z toho, že úhoři -aktivnější v době, kdy je co nejméně hvězd – spoléhají na čich, který prý mají nejvnímavější ze všech živočichů.
6. Sarančata stěhovavá jméno nezapřou
Největší katastrofu způsobenou živými tvory za posledních 20 mají na svědomí miliardy nenasytných sarančat v horké Africe. Ničivá mnohamiliardová hmyzí armáda v roce 2004 rychle postupovala do mnoha jiných krajin. Zasáhla i jižní Evropu.
Charakter migrace: Saranče žije v suchých savanách, kde neškodí. S příchodem vhodného vlhkého počasí se však zvyšuje hojnost potravy, takže se vylíhne a přežije velké množství jedinců. Shlukují se do obrovských hejn, které může tvořit až 100 miliard jedinců. Tak se vydají za deštěm, přičemž likvidují veškerou zeleň, která se jim dostane do cesty.
Způsob orientace: Základním instinktem je udržet se uvnitř hejna, které je často hříčkou větru.
Energie: Sarančata spásají zeleň, ale i vrchní části typických plodin – kukuřice, prosa, manioku, a podzemnice olejné (z plodů pocházejí arašídy). V převážně zemědělských zemích tím přivolávají hladomory,
Nové poznatky: Dospělé saranče zkonzumuje denně tolik, kolik samo váží – jeden až dva gramy. Hejno o půl milionu jedinců spase za den úrodu, která by nasytila 2500 lidí, stačila pro 10 slonů či 25 velbloudů. Osmdesát milionů sarančat sežere 160 tun vegetace denně. Biomasa pak chybí domácím i volně žijícím zvířatům, která hromadně hynou hlady.
7. Pták rybák létá mezi póly
Světovým rekordmanem ve vzdušném ptačím stěhování je rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea). Nevelký pták z hnízdišť v Arktidě zalétá skoro až do Antarktidy – a pak zas naopak. Tak každoročně uletí za teplejším podnebím přes 40 tisíc km, což je celý obvod naší planety a prožije celých osm měsíců ve vzduchu. Potravu si obstarává za letu lovem ryb, na které se snáší střemhlavým útokem. Poblíž obou zemských pólů pobývá vždy v době, kdy tam vládne nepřetržitý polární den.
8. Kolibřík uletí až 2000 km
Přes 300 druhů kolibříků představuje nejmenší ptáky z řádu svišťounů. Od zobáku k ocasu měří obvykle pět až osm centimetrů. Maličký kolibřík červený (Archilochus colubris) před letem musí mít v zásobě dva gramy tuku, aby přeletěl 1000 km přes Mexický záliv. Při 18 hodinách letu křidélky udělá 3,24 miliony pohybů. V případě potřeby ptáček jen o něco větší než čmelák tak uletí na jeden zátah 2000 km, což je například vzdálenost z Prahy do .Londýna a zpět.
9. Čápi používají vysílačky
Jak se asi zatváříte, když výjimečnou náhodou spatříte dlouhonohého čápa, který má na zádech baťoh, v něm dokonce malý satelitní vysílač?
Kdyby uměl mluvit, zobákem by vycvakal, že se účastní se akce Českého rozhlasu. Od vedoucího projektu -Miroslava Bobka jsme se dozvěděli: „ Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů. Od roku 1995 jsme v rámci projektu Africká odysea mapovali za pomoci družic tah čápů černých z Evropy do Afriky a získali překvapující množství nových poznatků . V roce 2002 začal projekt Nová odysea. Nejprve jsme sledovali čápy černé ze západní Sibiře, poté jsme udělali krok na východ – do Mongolska. V rámci projektu Flying over Natura 2000 nyní sledujeme tah čápů z osmi evropských zemí.“(Více na webových adresách: rozhlas.cz/flyingover a http://www.rozhlas.cz/odysea).
Čápi navázali na dlouholetou tradici sledování tažných ptáků. Už v roce 1899 dánský profesor Hans Christian Mortensen poprvé označil ptáky (konkrétně špačky) zinkovými kroužky, což výrazně zlepšilo možnosti sledování migrace. O rok později byla zřízena první kroužkovací stanice u nás – v Liběchově u Mělníka. K hlavnímu rozmachu kroužkování u nás došlo od roku 1934 zásluhou kroužkovací stanice Národního muzea v Praze. Od začátku 20. století tak vzniklo po světě mnoho kroužkovacích stanic, které umožňují mapovat trasy tažných ptáků. Poslední léta přinesla telemetrické sledování pomocí malých vysílaček na těle ptáka – třeba čápa.
Ke sledování se používají i radary. Např. v Severní Americe u mysu Cape Cod tato technika za jedinou noc zaznamenala přelet 10 milionů ptáků.
10. Monarcha stěhovavý může být pyšný
Čest svém jménu dělá oranžovočerný motýl monarcha stěhovavý (Danaus plexippus). Nejen pro půvabný vzhled se stal miláčkem hojně cestujících obyvatel severní Ameriky, která je – vedle jižní Kanady — jeho domovinou. Motýlek s rozpětím křídel cca deset centimetrů se vydává na trasy, k jejichž zvládnutí člověk potřebuje letadlo. V letních měsících vegetuje na živné rostlině , kterou je klejicha hedvábná. Když se však ohlásí podzim, biologické hodinky v mozečku dají signál k cestě za teplem – zejména na Floridu, do Kalifornie a Mexika. Let se někdy protáhne na téměř 3000 km. Křehčí tvorové nejprve letí v malých skupinkách, ze kterých se občas vytvoří obrovská hejna. (V roce 1885 se v New Jersey objevilo obrovské motýlí hejno, které po přistání pokrylo plochu 320 kilometrů dlouhou a pět kilometrů širokou.) Mírnou zimu tam prožijí v jakémsi polospánku na „motýlích stromech“ – jedlích balzámových. Brzy na jaře se monarchové páří a už v březnu se noví motýlci vydávají na zpáteční cestu k severu. Cestou kladou vajíčka. Jakmile samička tak splní tradiční poslání, uhyne. Z vajíček se rodí noví jedinci, kteří přebírají letovou štafetu via sever. Při krátkém životě, který se datuje kolem osmi měsíců, někteří motýli uletí kolem 6000 kilometrů. Tím překonávají i rekordy mnoha druhů tažných ptáků. Podobné cestovatele můžeme najít však i u nás. Například obrovský noční motýl lišaj svlačcový (12 cm velký) k nám nyní zalétá čím dál častěji a musí překonat vzdálenost 3000 kilometrů až ze severní Afriky.
Tudy vedou cesty tažných ptáků
Každý ví, že migrace ptáků není žádnou improvizací, ale že se různé ptačí druhy po generace vrací tradičními trasami. Opeřencům, zvláště drobnějším, jde často až o život.
Tah většiny ptáků z chladnoucí Evropy do teplé Afriky vede třemi hlavní směry:
1. Ze severní a jihovýchodní Evropy jihozápadním směrem přes západní Evropu a Pyrenejský poloostrov.
2. Druhá trasa jde téměř přímočaře ze severu na jih přes Itálii a Sicílii.
3. Třetí (jihovýchodní) cesta směřuje přes Balkánský poloostrov a Malou Asii.
Polští ornitologové podrobně liší následující cesty:
Evropa
1.Západoevropská (skandinávsko – iberijská): Od Bílého moře na jižní pobřeží Baltského moře, západním směrem po pobřeží Dánska, Holandska a Francie. Tam se spojí s ptáky letícími z Anglie, Islandu a Grónska. Směr pokračuje nad západním pobřežím Iberijského poloostrova a přes Gibraltar do západní Afriky.
2.středomořská:– Apeninský poloostrov, podél italského pobřeží, přes Sicílii k africkým břehům v Tunisu.
3.směr : Z Balkánského poloostrova přes Řecko a Krétu do Egypta.
4. cesta: jihovýchodní Evropa –Bospor – Malá Asie (Turecko, Sýrie a Palestina) a podél Nilu do rovníkové Afriky.
5. cesta , tzv. kaspická: Z východní části Ruska a západní Sibiře ke Kaspickému moři, kde najdeme velká zimoviště vodních ptáků.
Severní Amerika
Vzdušní poutníci využívají dva hlavní směry – východní a západní, oba však směřují na jih!
1. Východní směr: východní pobřeží USA přes Antily do Venezuely u Guayany.
2. Západní trasa: Podél západního pobřeží USA do Kalifornie a v Jižní Americe podél And do Argentiny a Patagonie.
Asie
Trasy se táhnou podél dlouhých řek – Ob, Jenisej, Lena anebo nad východním pobřežím Tichého oceánu.
Afrika
Hlavní tah: údolím Nilu k Viktoriinu jezeru a dál na jih
Více se dozvíte:
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr, 2002
Zvíře, Euromedia – Knižní klub, 2002
A. Branson, Život zvířat, nakladatelství Vašut, 2001
http://www.livescience.com/animals/top10_animal_migration_journeys.1,html
