Globální oteplování, ozonová díra, tornádo nebo orkán jsou pojmy, které běžně používáme. Používáme je však správně? 21. století se zeptalo odborníků.
Mezi lidmi panuje mnoho meteorologických bludů, mýtů a omylů. Někdy se může jednat jen o nesprávné pochopení odborných termínů, jindy jde o opravdový blud.
1. Průměrná teplota by byla jen -6oC
Mýtus: skleníkový efekt ohrožuje planetu
Skutečnost: přirozený jev
Jedním z častých témat je skleníkový efekt. Všeobecně je rozšířena představa, že je to veskrze negativní jev, za který může nezodpovědné chování člověka během posledních století. Přitom je to přirozený jev, bez něhož by život na Zemi nebyl ani možný.
Lze vypočítat, že díky přirozenému skleníkovému efektu je průměrná teplota nižších vrstev atmosféry, ve kterých se odehrává převážná část lidské činnosti, asi o 21 oC vyšší než bez něj (někteří odborníci udávají i hodnoty vyšší než 30 oC). Průměrná povrchová teplota na Zemi se pohybuje kolem 15oC, bez skleníkového efektu by tedy byla jen kolem -6oC.
Za současné životu příznivé podmínky vděčíme především vodní páře a oblakům a až s velkým odstupem oxidu uhličitému a některým dalším plynům v ovzduší. Ty totiž působí na tepelné záření Země jako částečná pokrývka a zmírňují tak rozdíl teplot.
2. Můžou za to skleníkové plyny!
Mýtus: globální oteplování ohřívá planetu
Skutečnost: zvýšení energie ve spodní části atmosféry
Jinou stránkou tedy je umělé zesilování tohoto přirozeného skleníkového efektu lidskou činností. Tady už věda vstupuje na tenký led. Právem hovoří o rostoucím množství skleníkových plynů v atmosféře, vedle oxidu uhličitého jsou to oxidy dusíku, metan, freony… Jeho výsledkem je tzv. globální oteplování.
Tento dnes obvykle používaný pojem není z hlediska svého věcného obsahu právě nejvhodnější, spíše by se mělo mluvit o zvýšení obsahu energie ve spodní části atmosféry. Důsledkem totiž nemusí být pouze zvýšení teploty u zemského povrchu, ale zejména růst intenzity atmosférické cirkulace, projevující se častějším výskytem extrémních projevů počasí.
Současná klimatologie se snaží nalézt odpovědi na otázky budoucího vývoje podnebí. Při jejich výpočtu se používají nejvýkonnější superpočítače. Přesto je předpovídání na desítky let dopředu velmi nejisté.
Podle nejnovějších předpovědí se třeba Středomoří bude za desítky let podobat pouštním oblastem. Podle jiných může úplné roztátí arktických ledovců vést až k zániku Golfského proudu, který evropské podnebí mocně otepluje. Pak by naopak došlo k citelnému ochlazení Evropy, takže pobřeží Norska by se podobalo současnému pobřeží Aljašky. Na tom, jakou měrou a jakým způsobem do těchto přirozených zákonitostí vstupuje člověk, se vědci prozatím nejsou schopni dohodnout.
3. Víc očí víc vidí!
Mýtus: družice předpovídají počasí
Skutečnost: získávání podkladů pro matematické modely
Zažitým mýtem je představa o meteorologických družicích jako tvůrcích předpovědi počasí. Naměřená data z družic slouží však jen jako podklad pro tvorbu předpovědi počasí, a to zejména na několik hodin dopředu. Sama družice tedy počasí nepředpovídá! K tomu meteorologům slouží hlavně výsledky numerických předpovědních modelů.
Družice, jakési prodloužené oči prognostika, mají mnoho výhod. Například jimi můžeme sledovat počasí na celé polokouli v jednom jediném okamžiku. Taková geostacionární družice Meteosat-9 nasnímá z výšky 36 000 km nad zemí (pro srovnání: obvod rovníku je 40 075 km) celou polokouli každých 15 minut. Tím meteorologům umožní sledovat počasí v podobě jakéhosi meteorologického filmu (známe je z televizních předpovědí) a studovat tak dynamiku atmosférických procesů.
Další výhodou je schopnost družice měřit v několika tzv. spektrálních pásmech, narozdíl od lidského oka, které je citlivé jen na viditelné záření, tedy spektrální pásmo o vlnových délkách 400 až 730 nm. Meteorologickou družici pak lze přirovnat k mytické nestvůře s několika očima, z nichž každé vidí v jiném spektrálním pásmu, například v infračervené části spektra, jež je pro lidské oko „neviditelné“. Takové pohledy se uplatňují zejména při detailnějším studiu horních částí oblačnosti, sloužící mimo jiné k určování intenzity bouřek nebo ke sledování stavu ozonosféry apod.
4. Méně ozonu je už i nad Arktidou
Mýtus: v ozonové vrstvě je díra
Skutečnost: oblast atmosféry, v níž je množství ozonu sníženo až o desítky procent
Stratosférický ozon (maximální koncentrace tohoto plynu jsou u nás ve výškách 22–25 km) je jedním z nejdůležitějších stopových plynů v atmosféře. Hraje významnou roli nejen v klimatu naší planety, ale působí také jako přirozený slunečník, chránící život na Zemi zejména před tzv. biologicky aktivní složkou ultrafialového záření Slunce. Už jen 10 % zvýšení množství ultrafialové radiace, dopadající dlouhodobě na zemský povrch, by se u obyvatelstva bílé pleti projevilo značným nárůstem výskytu rakoviny kůže. Úplné zničení ozonosféry by pak způsobilo zánik života na naší planetě.
V posledních desetiletích pozorujeme ve stratosféře nad Antarktidou významné úbytky v koncentracích ozonu. Avšak používaný termín ozonová díra není nejvhodnějším. Nejedná se totiž o oblast bez ozonu, jak by se zdálo, to by mělo pro Antarktidu katastrofální následky. Je to spíše oblast, v níž je množství tohoto drahocenného plynu sníženo až o desítky procent. I tak však jde o nesmírně vážný stav! Navíc se, podle nejnovějších zjištění, náznaky takového úbytku ozonu začínají objevovat i nad Arktidou.
5. Není vítr jako vítr!
Mýtus: tornádo, hurikán nebo orkán je jedno a to samé
Skutečnost: každý z těchto jevů má jiné vlastnosti
Často dochází také k nesprávnému používání termínů tornádo, hurikán nebo orkán, a to i ve sdělovacích prostředcích.
Tornádem je rotující vzdušný vír, který se spouští z bouřkového oblaku na zemský povrch, kde ničí vše, co mu přijde do cesty. Účinkem silné rotace (obvodová rychlost i větší než 100 m/s – 360 km/h) a tím vznikajícího podtlaku dochází ve víru ke kondenzaci vodní páry a vír se tak stává viditelným. Tornádo působí na zemský povrch nesmírně devastačně, avšak kvůli relativně malým rozměrům (průměr desítky nebo stovky metrů) není plošný rozsah škod velký. Spíše vytváří jakési obří stopy v krajině. Nejintenzivnější tornáda jsou pozorována na území USA v povodí řeky Mississippi. I u nás se vyskytuje ročně několik tornád, ale jejich devastující účinek je nesrovnatelně menší.
Kyrill nebyl orkán
Do zcela jiné kategorie atmosférických jevů patří orkán. Striktně vzato se takto nazývá dvanáctý (nejvyšší) stupeň Beaufortovy stupnice síly větru, který odpovídá rychlostem 118 km/h a výše. Také jeho působení je ničivé, avšak narozdíl od tornáda se týká větších oblastí, může zasáhnout celé území, například Česka nebo i polovinu Evropy.
Orkán u nás souvisí s výskytem hlubokých tlakových níží, postupujících z Atlantiku nad Evropu. Letos v lednu například ničivě zasáhla velkou část Evropy výrazná tlaková níže Kyrill. Přestože sdělovací prostředky hovořily o orkánu, pravý orkán se na našem území v lednu vyskytoval snad jen v nevyšších polohách českých hor. Jinde totiž vítr dosahoval 12. stupně Beauforta jen v krátkodobých nárazech, ne tedy v dlouhodobých průměrných rychlostech větru. I tak bylo působení tlakové níže Kyrill ničivé.
Smrtící kombinace
Tou nejstrašnější tváří dynamiky atmosféry je bezesporu hurikán, nejvyšší stadium tropické cyklony. Ve světě se můžeme také setkat s pojmy tajfun, cyklon či willy-willy, které označují totéž.
Tropické cyklony vznikají nad teplými mořskými vodami tropických oblastí a ve stadiu maximálního vývoje mají v průměru několik set kilometrů. Charakteristickým znakem hurikánů je tzv. oko cyklony v jejich středu, o průměru několika desítek kilometrů, a oblačný pás rotující na severní polokouli proti směru chodu hodinových ručiček.
Mohutné přílivové vlny, přívalové deště, nesmírně silný vítr ničivého účinku, to všechno lze spojit s výskytem hurikánu. Jeho oblačné pásy jsou tvořeny mohutnými bouřkovými mraky, ze kterých se také někdy může navíc spustit tornádo. Není smrtelnější atmosférické kombinace!
Intenzita škod způsobených hurikánem není sice lokálně tak strašná jako u samostatných intenzivních tornád, ovšem jejich plošný rozsah bývá obrovský. Takový hurikán může svou přílivovou vlnou zpustošit např. pobřežní oblasti několika států USA.
6. Co meteorolog nemůže?
Mýtus: počasí lze předpovědět s velkým předstihem
Skutečnost: poměrně přesná je předpověď na týden dopředu
Přes velkou snahu meteorologů se dosud nepodařilo vymýtit představy o možném časovém předstihu předpovědi počasí. A tak již v srpnu se někteří lidé domnívají, že mohou získat informace o tom, jak bude na Silvestra v Paříži, kam si právě zakoupili zájezd.
Rozumný meteorolog neponese svou kůži na trh za předpověď na delší období než jeden týden, a ti „odvážnější“ z nich na 14 dnů dopředu. Při současném stavu vědy a techniky není prostě možné předpovídat podobu konkrétního počasí na období delší než dva týdny. Dlouhodobé prognózy počasí se proto vyjadřují jen obecně, počasí se v nich předpovídá na celé dekády a také jejich úspěšnost není vysoká.
7. Špatný barometr
Mýtus: barometr občas lže
Skutečnost: naše představa jasného počasí je mylná
Mnoho domácností je dnes vybaveno pokojovým barometrem. Na podzim a v zimě tyto přístroje často ukazují zdánlivě rozporuplné informace. Přestože naměří vysoký tlak, a „teoreticky“ by tedy mělo být slunečno, počasí venku je, zejména v nižších polohách, zcela jiné – nízká oblačnost, malá dohlednost, mrholení nebo slabé sněžení.
Lže nám barometr přímo do očí? Ne, ukazuje správně, jen naše představa jasného počasí je mylná. Mohou za to sestupné pohyby v oblastech vysokého tlaku vzduchu, které mají na svědomí teplotní inverze v určité výšce nad povrchem. Pod touto inverzní vrstvou se pak vytvoří tzv. inverzní oblačnost, která nám zakryje Slunce. Nad ní, obvykle na horách, panuje jasno nebo jen malá oblačnost a zpravidla je tam i tepleji.
8. Když bolí klouby…
Mýtus: při změně tlaku bolí klouby
Skutečnost: změny atmosférického tlaku naše tělo nezaznamená
Nepopiratelným a všeobecně známým faktem je citlivost lidí na stav a změny počasí, zvaná meteorosenzibilita. Velice sporným je však spojování různých potíží, třeba bolestí kloubů, jen se změnami atmosférického tlaku. I největší atmosférické změny tlaku vzduchu jsou totiž relativně malé např. ve srovnání se změnou tlaku při překonání výškového rozdílu několika pater výtahem.
Jisté ale je, že atmosféra na člověka nepůsobí jen jednou svou charakteristikou, ale celým komplexem prvků, samotné změny tlaku jsou tedy spíše bezvýznamné. Lidský organismus je mnohem citlivější třeba na tepelný stres vyvolaný dusným počasím, tedy kombinaci vysoké teploty a vlhkosti vzduchu, spojených s malou rychlostí větru.
Více se dozvíte:
Meteorologický slovník výkladový a terminologický, Academia 1993.
Jan Bednář: Meteorologie, Portál, 2003.
John Houghton: Globální oteplování, Academia, AV ČR, 1998.
Milan Šálek: Jak se zrodilo jméno cyklony Kyrill, Meteorologické zprávy, 2007/1.
Jako ve skleníku
Přirozený skleníkový efekt je v podstatě o oteplení nižších vrstev atmosféry v důsledku jejích schopností propouštět krátkovlnné sluneční záření k zemskému povrchu a pohlcovat dlouhovlnné záření zemského povrchu. Atmosférické plyny poměrně slabě pohlcují elektromagnetickou radiaci kratších vlnových délek, nejvíce zastoupených ve slunečním záření, která tak v případě bezoblačné oblohy proniká k zemskému povrchu jen málo zeslabená.
V podstatně větších vlnových délkách, charakteristických pro elektromagnetickou radiaci vyzařovanou zemským povrchem vzhůru, však atmosféra mnohem silněji pohlcuje. Omezuje tím únik energie záření do vnějšího prostoru. Obdobné poměry panují například ve sklenících, kde stejně selektivně propouští sklo krátkovlnné a dlouhovlnné záření.
Zdánlivý zmatek v předpovědi
Občas si v chladném půlroku můžeme všimnout, že ačkoliv se v předpovědi počasí hovoří o blížící se studené frontě, nakonec se oteplí. Za tento zmatek může inverzní charakter počasí, vyskytující se ve sledované oblasti před touto frontou. Kvůli němu je totiž v nižších polohách nevlídné vlezlé počasí, které fronta svou dynamikou z nižších poloh „vymete“ a tím přinese oteplení. Ne tak na horách, kde je při inverzi slunečno a teplo. Tam se ochlazení za studenou frontou dostaví.
Bludný Měsíc
A jak je to s vlivem Měsíce na počasí? Je obecně známo, že svým gravitačním působením vyvolává Měsíc, stejně jako Slunce, příliv a odliv na moři. Méně se však ví, že takové periodické pohyby spojené s působením Měsíce a Slunce se vyskytují i v atmosféře. Tyto pohyby se však vzhledem k její malé hustotě projevují jen nepatrným kolísáním tlaku vzduchu. Vzhledem k celkové dynamice atmosféry jsou tyto vlivy bezvýznamné.
