Je to vztah starý čtvrt milionu let. A přestože je jednostranný, je stále pevný. Štěnice domácí (Cimex lectularius), drobný parazit, který leckomu po nocích pije krev, je s lidmi už tak dlouho, že se z něj stal věrný společník celé civilizace..

Podle nové studie publikované v časopise Biology Letters začala tato nevábná romance už před 245 tisíci lety, kdy se štěnice odvrátila od svých původních hostitelů, kterým nebyl nikdo jiný než netopýři, a objevila lákavější zdroj potravy:

krev raného člověka, který udělal tu chybu, že si ustlal ve stejné jeskyni jako netopýři. „V zahradě štěnici nenajdete. Jsou na nás zcela závislé, bez nás se nešíří,“ poukazuje entomolog Warren Booth z Virginie Tech.

Nejprve to ale nebylo jednoduché. Nomádský způsob raných lidí života rozmachu parazita bránil. Ale pak, přibližně před 13 000 lety, jak se lidé začali usazovat a stavět města, začal štěnicím zlatý věk. „Když se lidé rozhodli, že chtějí být blízko jiným lidem, štěnice slavily. Pro ně to byl dar z nebes,“ říká spoluautorka studie Lindsay Milesová.

Ať už ve starověkých městech Blízkého východu, nebo dnešních činžácích, ale klidně i v honosných vilách, štěnice jsou člověku stále věrné. Genetické analýzy ukazují, že jejich vazba na člověka je ještě starší než u potkanů či švábů.

„Mohly kdykoli z člověka seskočit, ale zůstaly. To o lecčem svědčí,“ dodává biolog Brian Verrelli z Virginie Commonwealth University.

Štěnice zažily i úpadky, například před 40 tisíci lety, kdy lidé opustili jeskyně a začali více putovat. Došlo ke genetickému zúžení populace, ale parazit to zvládl překvapivě dobře. „Štěnicím inbreeding vůbec nevadí,“ říká s nadsázkou německý odborník Klaus Reinhardt, který se studie nezúčastnil.

Štěnice jsou v mnoha ohledech fascinující. Dokážou přežít rok bez potravy. Jejich kousnutí člověk téměř necítí, při vpichu vstříknou anestetikum i protisrážlivou látku. A jejich reprodukční taktika? Neobvyklá a bolestivá. Samec doslova propíchne samičce břicho a vpraví sperma přímo do tělní dutiny.

Jak z hororu je jejich schopnost přežít chemické útoky. Když se po druhé světové válce začalo plošně používat DDT, štěnice téměř zmizely. Vypadalo to na rozvod století. Ale ten trval jen pár let. Štěnice se rychle geneticky přizpůsobily a objevily enzymy, které jed rozložily dřív, než je mohl zabít. A jejich návrat byl triumfální.

Dnes se daří štěnicím díky levnému cestování a urbanizaci lépe než kdy dřív. Jedna jediná gravidní samička v kufru dokáže během šesti měsíců zplodit až 30 000 potomků. V paneláku se pak dokáže rozšířit do několika bytů během celkem krátké doby.

Jak říká Booth: „Stačí jedna a máte problém.“ A co on sám, badatel, který zasvětil štěnicím dvacet let života? „Infestaci jsem nikdy neměl,“ říká s úsměvem. „V hotelu dávám kufr na kovový stojan a doma všechno oblečení rovnou házím do pračky.“.

Tisíce let starý svazek tak pokračuje dál. A přestože lidé by tento vztah dozajista rádi ukončili ukončili, štěnice jim zatím zůstává věrná.