Jen těžko lze se stoprocentní jistotou odhadovat, jak bude vypadat rozložení kontinentů na Zemi ve vzdálené budoucnosti.
Některé scénáře ale přece jen existují. Nejspíš se za nějakých 250 miliónů let téměř všechny světadíly spojí do jednoho superkontinentu „Pangea Ultima“. Ostatně, s podobným kontinentem má Země už svou zkušenost, existoval na ní již před 300 miliony let.
Před 300 miliony lety
Kontinenty tvoří obrovskou pevninskou masu, složenou ze severního superkontinentu Pangea a jižního Gondwana. Oba obklopoval jednotný superoceán Pantalasa. Podle některých teorií však Gondwana vznikla až rozlomením Pangey. Tak společně s Gondwanou měla ještě vzniknout Laurasie. Gondwana dala později vzniknout Jižní Americe, Austrálii, Africe, Indii a Antarktidě, Laurasie pak severní Americe, Evropě a Asii.
Současnost
Dno oceánu se na středoatlantickém hřbetu neustále rozšiřuje. Znamená to, že každým rokem je Atlantik širší o 3,6 centimetru. Letecké společnosti asi větší vzdálenost mezi New Yorkem a Prahou zatím nezaznamenají, ale tento jev je trvalý, takže vzdálenost mezi oběma městy se pomalu ale jistě zvětšuje. Podobný proces probíhá i ve východním Pacifiku.
Za 50 milionů let
Atlantský a Indiánský oceán jsou rozevřené. Afrika narazila do Evropy a Středního východu, čímž postupně zaniká Rudé a Středozemní moře. Vzniká masa rotuje po směru hodinových ručiček. Britům, pokud ještě nějací budou, se tak podaří dobýt severní pól, aniž by vytáhli paty z domova. Naopak, obě Ameriky se otáčejí proti směru hodinových ručiček. Austrálie postupně směřuje k jihovýchodní Asii, která jí jde naproti, k nárazu dojde asi na desáté rovnoběžce jižní šířky.
Za 250 milionů let
Vzniká superkontinent Pangea Ultima. V polárních krajích se střetly Afrika a Severní Amerika. Pro Atlantik to znamená, že po éře rozšiřovaní se stane uzavřeným mořem. Podobně dopadne i to, co zbylo z Indického oceánu, když se potká Patagonie a Indonésie. Antarktida a Austrálie se setkají a jediným oceánem bude Tichý superoceán.
Jak vznikají hory?
Zemská litosféra (pevný obal Země tvořený zemskou kůrou a nejsvrchnějšími vrstvami zemského pláště) je tvořena sedmi základními a mnoha menšími tektonickými deskami. Její tloušťka se pohybuje obvykle v rozpětí 70 – 100 km, extrémní hodnoty představují zhruba 2 km, kterých dosahuje na oceánské kůře, a 150 km, kterých dosahuje pod masívy horstev.
Desky plují po polotekuté vrstvě zemského pláště, astenosféře. Když se dvě litosférické desky pohybují proti sobě, nemohou se vyhnout srážce. Můžou pak nastat následující možnosti:
Subdukce – jedna deska se začne podsouvat pod druhou (typická pro oceánsko-kontinentální rozhraní
Obdukce – oceánská deska se začne nasouvat na pevninskou desku
Orogeneze – dvě desky se zapříčí a nastane horotvorný proces . Například pohoří Himaláje vzniklo tak, že Indická deska se zasunula pod Euroasijskou
V místech, kde se desky stýkají a navzájem se podsunují či nadsunují jedna na druhou, bývá zemská kůra rozlámaná tak, že si zde magma, které je pod velkým tlakem, může najít cestu na zemský povrch. Tak vzniká sopečná činnost.
Na roztahování oceánů, tedy procesu, který momentálně probíhá třeba v Atlantiku, má pohyb tektonických desek rovněž zásadní vliv. V tomto případě se desky od sebe vzdalují, pro magma se tak uvolní prostor a může vzniknout nový oceánský hřbet. Jeden takový roste ve východním Pacifiku rychlostí 32,2 centimetrů za rok.
Pokud dvě desky plují vedle sebe a třou se, vzniká zemětřesení. Třením totiž vzniká velké množství energie, které se někde musí uvolnit. To se často děje například v oblasti San Francisca.
