Jako blesk z čistého nebe nám cosi prudce přeruší šnůru života, nasává klinická smrt. Co se však v té době děje s lidským vědomím? Názory lékařů a pacientů se různí!
„Prolétáváme tmavým prostorem (nejčastěji tunelem či trychtýřem. Jako žárovka můru nás přitahuje místo odkud se line příjemné až oslnivé světlo. Někdy se bleskurychle odvíjí film celého života. V krásné krajině, většinou za doprovodu něžné hudby, se setkáváme se známými lidmi (často rodiči), kteří už dávno zemřeli. Rádi bychom mezi nimi zůstali, ale kdosi nám sdělí, že se musíme vrátit zpět na pozemský svět. Z nadhledu sledujeme vlastní tělo, a kolem něj třeba lékaře. Zřetelně slyšíme jejich hlasy.“ Mnozí lidé takto líčí nahlédnutí na druhou stranu „opony života“, odborně nazývané klinická smrt.
Zažil to i Karel IV.?
Stavidla obrovského zájmu o záhadný fenomém zdvihl v roce 1975 americký lékař Raymond A. Moody knihou „Život po životě“. V té době se lékařská technika rozvinula tak, že umožňovala úspěšnou resuscitaci při srdeční zástavě. Něco podobného bývalo v minulosti pouhou výjimkou. Přesto historie dochovala svědectví lidí, kteří klinickou smrt přežili. Měl to být i osobní zážitek Karla IV.
Řada vědců však tvrdí, že tento jev reálně vůbec neexistuje. Nejčastějším argumentem je, že se jedná pouze o halucinace mozku, který nemá dostatek kyslíku. Shodnost zážitků vysvětlují tím, že všichni lidé mají stejnou stavbu mozku, tudíž i stejné zážitky.
Jejich odpůrci to vyvracejí tím, že by tedy museli být všichni lidé stejní a stejně se i chovat. Jindy se zážitky spojené s klinickou smrtí vysvětlují používáním drog či fyzikálními vlivy, jako třeba silným přetížením, kdy se odkrví mozek a člověk omdlívá.
Pohřbívají se živí lidé?
Ovšem zastánci klinické smrti poukazují na to, že tento stav často netrvá jen pouhých pár minut potřebných k resuscitaci pomocí přístrojů, kdy je údajně mozek bez přívodu kyslíku. Badatel Jaromír Kozák dokonce uvádí, že doba několika minut nic neznamená. „Ti, kdo zemřeli, se probrali zcela samovolně po řadě hodin, ale i dnů.“
Tak dlouho zcela jistě nemohou „dobíhat“ poslední elektrické impulsy v mozku, které pečlivě zobrazuje křivka encefalografu. Z toho Kozák vyvozuje až hororovou představu pokud jde o osoby ve stavu klinické smrti: „Díky naší nevědomosti všechny tvory v tomto stavu zabíjíme tím, že je považujeme za mrtvé, a to nás vede k tomu, že je buď pohřbíváme, nebo jim odebíráme orgány. To je tragický rys, který provází klinickou smrt již mnoho staletí.“
Nejspíš i proto se kdysi stalo zvykem pohřbívat nejméně až tři dny poté, kdy postižený naposledy zavřel oči. Kdysi u nebožtíků stávaly i „stráže mrtvých“, kdyby se zesnulý třeba náhle probral a potřeboval pomoc.
Navíc podle nejnovějších zjištění většina těch, kteří prožijí klinickou smrt, nemají vůbec žádné zážitky. Celosvětově se to týká 80 % dospělých a 70 % dětí. To signalizuje, že klinická smrt není prostým čistě fyziologickým projevem umírání. Mnozí výzkumníci z toho vyvozují nezávislost duše na fyzickém těle!
ANO
Hana Höschlová,
publicistka, spisovatelka
Prožila jsem to sama!
Spojení se záhrobím, lákavá cesta do tunelu, který slibuje zbavit se starostí a bolesti, zůstat v blaženém stavu vlastní nehmotnosti. Mne klinická smrt potkala po porodu dcery. Když hrozilo, že vykrvácím a lékaři měli právě nejvíc napilno, ocitla jsem se někde nahoře pod vysokým klenutým stropem pražské porodnice U Apolináře a sledovala naprosto nezúčastněně to hemžení dole pode mnou. Čas jako by se zastavil, cítila jsem klid a zvláštní lehkost. Zatímco se tělo třáslo zimou, zřejmě z velké ztráty krve, já si plula prostorem jako v bavlnce.
Než jsem v roce 2002 napsala knížku „Návraty z druhého břehu“, vyslechla jsem mnoho osudů, poznala hodně názorů. Na jedné straně zcela konkrétní zkušenost s podivným úkazem, na straně druhé vědecky neuchopitelné prožitky.
Zejména lékaři byli značně skeptičtí k mým poznatkům. Některé věci ale nedokázali zdůvodnit, takže ač neradi, neochotně připouštěli jistou možnost. Například herečka Jana Andresíková, která prožila několik variant klinické smrti, slyšela na vlastní uši, jak doktor říká personálu: „Ztratili jsme ji!“ Nedokázala se pohnout, vykřiknout, že neumřela, že tady ještě je. Když všechno dobře dopadlo a zase byla zpátky v nemocničním pokoji, šokovala lékaře tím, že mu dopodrobna vyprávěla, co přesně říkal, kde přitom stála sestra a co držela v ruce. Jana popsala situaci, kterou vlastně vůbec kvůli bezvědomí neměla znát, a doktor to neuměl vysvětlit.
Většina lidí, s nimiž jsem mluvila, popisovala, že se najednou ocitli ve velice příjemném prostředí. Chtěli zůstat napořád, ale nesměli. Někdo je vrátil zpátky do bolesti a strachu. Tyto návraty si lidé zdůvodňují tím, že ještě mají na světě co vykonat. Postarat se o potomky, dostavět dům a nebo tady jen tak být pro někoho druhého. Bohužel od těch, kteří přešli na druhou stranu, nemáme šanci se nic dozvědět. Zůstává tedy klinická smrt jako zvláštní potvrzení toho, že existuje cosi, co zjednodušeně nazýváme duší. Kdo to zažil na vlastní kůži, nepochybuje!
NE
MUDr. František Koukolík, CSc.
neuropatolog
Mozku se jen nedostává kyslíku a krve
Nedávno sledovali neurologové ženu, která trpěla epilepsií. Součástí předoperační přípravy bylo velmi jemné elektrické dráždění kůry pravého temenního laloku mozku v místě zvaném angulární závit. Když se zvýšila intenzita dráždění, cítila pacientka, že je mimo tělo. Řekla: „Vidím sama sebe shora, ležím v posteli, ale vidím jen své paže a nohy.“
Při dalším zintenzivnění podnětu nemocná sdělila, že se dívá shora na svoje vlastní tělo a současně pluje ve výšce asi dvou metrů nad postelí. Místo, které lékaři dráždili, nebylo zdrojem epileptických záchvatů. Jeden z klíčových informačních uzlů mapy našeho tělesného schématu objevili tedy odborníci víceméně náhodou.
Zjistili také, že jeho umělé podráždění vyvolává iluzi zkracování a pohybu končetin nebo zdání pobytu mimo tělo a shlížení na něj shůry. Iluze zřejmě vzniká kvůli porušení slučování dotykových a dalších informací z těla se zprávami o poloze hlavy, které plynou z vnitřního ucha.
V kritických stavech, za něž můžeme považovat srdeční zástavu a kříšení, se vážně narušuje zásobování mozkové kůry krví a kyslíkem. Některé části mozkové kůry pak zpracovávají informace odchylně. Výsledkem může být řada neobvyklých iluzorních prožitků. Iluze, že lidé vystupují z vlastního těla, mezi takové prožitky patří.
Jak to vidí 21. STOLETÍ?
Odborně dostal tento jev název Lazarův syndrom (anglicky označovaný Near Death Experience). Americký psycholog Donald K. Siegel tento stav nazývá „komplexní vizí“. Mozek, kterému po výpadku komunikace se smysly už chybí zevní podněty, si začne vytvářet obrazy vlastní. Podle jiných jde o mystickou zkušenost, kterou nelze vysvětlit halucinacemi.
S klinickou smrtí mají nejvíce zkušeností v USA, kde se o své zážitky z „cesty na druhý břeh “ podělilo 10 milionů lidí, tedy téměř jako obyvatel ČR. Ve vyspělých zemích se „podruhé narodilo“ téměř 200 milionů osob. Ovšem podle odborníků to může být mnohem více. Zásluhou resuscitační (oživovací) techniky totiž zůstávají dnes mnozí takto postižení jedinci v takovém stavu pouhých pár minut, takže všechny zážitky nestačí ani prožít.
Když mozek vypne…
U klinické smrti, kdy se u mozku také objeví tzv. kyslíkový dluh, však k poškození mozku nedochází. Nedávno to objasnili vědci závěrem, že v tomto případě se v buňkách postižené tkáně mění metabolismus, látková přeměna. Dochází k tzv. anaerobní glykolýze, za hromadění kyseliny mléčné. Ta patrně nejen chrání buňky před odumřením, ale spouští mechanismus ještě hlubší ochrany. K tomu slouží teprve nyní objevené iontové kanálky, které přivedou kyslík k buňkám a současně je v nich zadrží. V tomto stavu může osoba přežít velmi dlouhou dobu, pokud mozek jako „velín“ vypne činnost dalších orgánů. Lze to obrazně přirovnat k restartování počítače.
Takový stav se dá vyvolat i pomocí různých meditativních technik. Už ve starém Egyptě i Řecku dovedli ve svatyních (nekromanteiony) navodit řízenou klinickou smrt.
Ani renomovaní vědci se zatím zcela neshodnou, s jakým fenoménem se tu setkáváme. Někteří hovoří o halucinacích, biomorfóze (biologické proměně) mozku, jiní o změněných chemických podmínkách. Stále víc jich však sází na skutečné zážitky a na to, že tajemný stav klinické smrti existuje.
21. STOLETÍ má za to, že jednoznačné stanovisko k problému zatím nelze zaujmout. Na to si zatím budeme muset ještě nějaký čas počkat.
Více se dozvíte:
Hana Höschlová: Návraty z druhého břehu, Fontána, 2002
Raymon A. Moody: Život po životě, Knižní klub, 2005
Jaromír Kozák: Nahlédnutí za oponu smrti, Fontána, 2006
Kdy člověk přežije?
Doc. MUDr. Karel Šuk, CSc., pro 21. STOLETÍ popsal klinickou smrt jako stav, kdy dochází k postižení mozku, kterému se nedostává kyslík. „Ostatní tělesné orgány však stále pracují. Jde o kritických asi pět minut, kdy je zapotřebí zásobit mozek kyslíkem, jinak by se člověk proměnil v preparát napojený na přístroje, které by zajišťovaly základní životní funkce. Když se podaří včas dovést kyslík k mozku, člověk přežije a může se vrátit do plnohodnotného života.“
Nedovařený oběd
Velmi bezprostřední zkušenosti má psychiatr MUDr. Jan Cimiícký: „S klinickou smrtí jsem se setkával, když jsem vyšetřoval pacienty před transplantací srdce. Pro mne bylo velkým překvapením, že všichni lidé už předtím prožili jednu či dvě klinické smrti a popisovali ji jako něco příjemného. Neměli vůbec strach. Shodovali se na krásně osvětleném prostoru, kterému říkali slunce či dokonce Pán Bůh. Tam poznávali siluety lidí, kteří nemluvili, ale odpovídali na jejich myšlenky svými myšlenkami. Nejvíc mě zaujalo, že se vždy objevil někdo, o kom oni věděli, že evidentně zemřel. Právě ten je vrátil nazpátek – většinou z nečekaných důvodů, například nedovařenému obědu či nařezanému dříví na chalupě rodičům. Ti lidé se vraceli, ač velmi neradi.“
