Některé vědecké spory jsou natolik vášnivé, že již dávno překročily hranice vědy samotné. Dodnes vzbuzuje tvrdé diskuse nejen mezi experty, ale i mezi širokou veřejností po celém světě například Darwinova teorie evoluce.
30. června roku 1860 se v hale univerzity v Oxfordu v jižní Anglii konalo každoroční zasedání Britské společnosti pro pokrok ve vědě. Veřejnost čekala více než vzrušenou debatu. Před půl rokem se totiž na pultech knihkupectví objevila kniha britského přírodovědce Charlese Darwina, která nesla název O původu druhů přirozeným výběrem. Obsah knihy do značné míry postavil na hlavu tehdejší představy o původu člověka.
V oxfordské aule se na svůj výstup chystal biskup Samuel Wilberforce, přezdívaný Licoměrný Sam. To, že na Darwina útočily církevní kruhy, je pochopitelné, Darwinovo pojetí evoluce totiž naprosto rozbíjelo teologická učení o tom, že svět byl stvořen Bohem.
Hozená rukavice
Vědecké kruhy si s myšlenkou evoluce pohrávaly již před Darwinem. Devatenácté století už sice bylo vědě nakloněno, ale evoluční teorie byly stále pokládány doslova za kacířské. Kreacionisté, tedy ti, kteří byli a jsou přesvědčeni, že svět vznikl božím zásahem, zastánce evoluce napadali, že ke své teorii nepřikládají jediný důkaz.
Byl to právě Charles Darwin, který do teorie evoluce přidal ono chybějící základní kolečko, důkaz. Ve svém díle píše: „Uvědomme si, jak nekonečně spletité a dokonale do sebe zapadající jsou vzájemné vztahy všech organických bytostí k sobě navzájem i k fyzikálním podmínkám jejich života a jak nekonečně pestrá rozmanitost struktury proto může být v měnících se podmínkách užitečná každé bytosti (…) Jestliže se takové variace opravdu vyskytují, můžeme pochybovat o tom, že jedinci, kteří mají, byť nepatrné výhody nad ostatními, budou mít největší šanci přežít a rozmnožovat se jako druh? Toto zachování příznivých individuálních rozdílů a variací jsem nazval Přirozeným výběrem neboli Přežitím nejzdatnějšího.
Nabroušené drápy
Církevní kruhy okamžitě zbystřily. Darwin byl křesťan a byl přesvědčen, že jeho dílo není v žádném případě útokem na církev. Jenže ta začala bít na poplach, což plachého Darwina vyděsilo. Obhajobu svých prací tedy přenechal jiným, například britskému biologovi Thomasu Huxleymu. Ten sice o některých částech Darwinova učení pochyboval, ale Darwinovi napsal povzbuzující dopis: „A pokud jde o křiklouny, kteří budou štěkat a ječet, musíte si vzpomenout, že někteří z Vašich přátel jsou za všech okolností vybaveni značnou bojovností. Brousím si drápy a zobák, abych byl připraven.“
Krátce před oxfordským zasedáním, přednášel Huxley o myšlenkách tehdy již nemocného Darwina v britské královské instituci. Zde mimo jiné prohlásil, že církev nemá právo dohlížet na vědu, čímž se mu podařilo mezi duchovenstvem a sebou vykopat válečnou sekeru.
Jsme příbuzní opic?
Zatímco Darwin ležel nemocný doma, Huxley váhal, zda se oxfordského zasedání zúčastní. Věděl, že v aule bude množství duchovních a atmosféra proti němu nebude zrovna přátelsky naladěna. Přesto se nakonec do jámy lvové vydal.
Zasedání bylo zahájeno a všichni cíttili ve vzduchu vibrace, klid před bouří. Asi po hodině se ujal slova biskup Samuel Wilberforce. Milým tónem plénu oznámil, že by rád udělal několik poznámek. Pronesl několik obecných tezí, dokonce složil Huxleymu poklonu – tušil, že se Huxley proti němu postaví – a konečně se dostal k jádru sporu. Darwinovu teorii označil jen za domněnku, nic víc. Použil k tomu i příklad, prý by se cítil velmi špatně, kdyby mu kdokoliv předložil důkaz, že nějaká opice ze zoologické zahrady je jeho příbuzným. Tohle sice Darwin nikdy netvrdil, ale Wilberforce svůj příklad dotáhl ad absurdum. Obrátil se k Huxleymu a otázal se ho, zda jeho opičí původ pochází ze strany babičky nebo dědečka.
Fakta jsou přesvědčivá!
Wilberforce se posadil a obecenstvo vyzvalo Huxleye, aby promluvil. Ten mluvil krátce. Prohlásil, že v rozpravě nezaregistroval nic, co by vědu mohlo poškodit. Nejtěžší kalibr si však schoval na závěr svého vystoupení: „Na závěr bych chtěl říct, že co se týče původu z opice, nepociťoval bych to jako hanbu mít takový původ. Jako hanbu bych však cítil, kdybych pocházel z někoho, kdo ponižujícím způsobem zaprodal dary kulturnosti a výmluvnosti službám předsudkům a falši.“
Obecenstvo bylo v tu chvíli k neutišení. Mezi oběma tábory létaly urážky, guvernér Nového Zélandu mával biblí a vykřikoval, že jen ona je jediným zdrojem vědění. Nakonec dostal slovo botanik Joseph Hooker. Obvinil Wilberforce, že Darwinovu knihu nečetl a sám se přiznal, že před 15 roky evolucionistické teorii sám nevěřil. Ale jeho vlastní výzkum ho přesvědčil, že „fakta, která byla předtím nevysvětlitelná, se pomocí této teorie postupně vyjasňovala a moje přesvědčení se tak postupně muselo bezděčně změnit.“
Darwinův ústupek
Wilberforce se však nevzdal. Do jednoho časopisu poslal svou recenzi na Darwinovu knihu. Vycházel v ní z klasických církevních dogmat. „Lidská nadřazenost nad zemí, lidská moc artikulované řeči, dar rozumu, svobodná vůle, vtělení Věčného Syna, vnitřní síla Věčného Ducha, to vše je naprosto neslučitelné se zneuctívajícím názorem o zvířecím původu toho, koho Bůh stvořil k obrazu svému.“
Na stranu biskupa se postavil tehdy uznávaný anatom Sir Richard Owen. Ten nepřímo napadal Darwina skrze útoky na Huxleye. Oba se navzájem v pamfletech častovali výrazy typu „prolhaný Pithecus nebo primát“.
Nejsmutnější byl z vývoje situace sám Darwin. Jeho žena, se kterou měl deset dětí, se trápila rozpolceností mezi hlubokou vírou v Boha a respektem k práci svého manžela. To na milujícího přírodovědce velmi působilo. Snad i proto přidal Darwin do druhého vydání své knihy větičku, kde píše, že „Na počátku byl život Stvořitelem vdechnut do několika forem života, ba možná jen do jedné“.
Podpora přišla i z Čech
Lavina však již byla stržena. K evolucionismu se časem přihlašovalo stále více vědců. Významně mu svými výzkumy pomohl i český mnich a botanik Johann Gregor Mendel. Ten svými experimenty s hrachem rozpoznal mechanismus, který vede k modifikacím a mutacím.
Mendel své objevy publikoval již šest let před Darwinovým stěžejním dílem, jenže český časopis, ve kterém Mendelovo pojednání vyšlo, se k Darwinovi mohl jen těžko dostat. Kdyby se tak stalo, jistě by Darwinovi obhájci byli jistější.
Zákaz vyučování evoluční teorie!
Začátek 20. století už zcela jasně upřednostňoval evoluci. Chopil se jí kdekdo, včetně marxistů. Jenže církev se nevzdávala a bylo zcela jedno o jakou církev se jedná. Evolucionistická teorie byla i nadále nepřijatelná pro ortodoxní židy, bigotní křesťany nebo fundamentalistické muslimy.
Již ve 20. letech 20. století byl v některých amerických státech vydán zákaz vyučování darvinistických tezí na školách. V Tennessee se v té době dokonce uskutečnil slavný soudní proces, který měl rozhodnout, zda mají pravdu evolucionisté nebo kreacionisté. Evolucionisté tehdy zvítězili, ale v Tennessee se evoluce mohla vyučovat až od roku 1967.
V některých končinách světa je však spor stále aktuální. Například současný americký prezident George W. Bush prohlásil, že ve školách by se měla v rámci názorové rozmanitosti vyučovat teorie inteligentního stvoření. Konzervativní křesťané na jihu USA se mnohde (např. v Kansasu) s úspěchem snaží kreacionismus oživit a vrátit jej do škol. Ostatně, podle průzkumů, polovina Američanů věří, že člověk byl před 10 000 lety stvořen Bohem.
Konflikt stále neskončil
V poslední době je populární teorie tzv. inteligentního designu. Tvrdí, že evoluce sice existuje, ale je předem naplánována stvořitelem. Jde v podstatě o skrytý kreacionismus. Ač lidé vyznávající toto své přesvědčení prohráli řadu soudních pří, postupně se jim daří pronikat do školských systémů.
Leckde v USA je slovo evolucionista synonymem k nějaké urážce. Bigotní konzervativci stále více pronikají do veřejných míst, ostatně, mají velmi silnou oporu v současné administrativě v Bílém domě.
Charles Darwin, přesvědčený křesťan a zároveň velký vědec by byl dnes v rozpacích. Jeho současníci ho popisovali jako velmi milého, hodného a štědrého člověka, který nesnášel konflikty. Jeho teorie však paradoxně vyvolává konflikty dodnes. V současnosti jím mnohde pohrdají, což si nedovolili ani lidé v jeho době.
Když v roce 1882 zemřel, byl pochován ve Westminsterském opatství poblíž dalšího velkého vědce Isaaca Newtona.
Charles Robert Darwin
(12. února 1809 – 19. dubna 1882)
byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Svou teorii opíral o přírodní a pohlavní výběr.
Byl synem lékaře a vnukem botanika. Vystudoval teologii na University of Cambridge v jižní Anglii, studia ukončil v roce 1831. Zpočátku se zabýval studiem geologických formací v horách Walesu, načež se roku 1831 vydal na bezmála pětiletou výzkumnou cestu kolem světa na lodi HMS Beagle (27. prosince 1831 – 2. října 1836). Během této plavby Darwin shromáždil cenný přírodovědecký materiál a uspořádal svou základní koncepci přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí, jejímž hlavním hybatelem měl být dle jeho názoru přírodní výběr. Nejzásadnější byl pro něj v tomto ohledu pětitýdenní pobyt na Galapágách.
Kreacionisté
soudí, že svět byl stvořen Bohem za sedm dní před 6000 až 10 000 lety, tak, jak je to popsáno v úvodní knize Bible Genesis. Téměř všichni vědci a mnozí teologové tento názor odmítají a přijímají evoluční teorii Charlese Darwina.
