Od roku 1901 se každý říjen ve švédském Stockholmu udělují nejprestižnější mezinárodní vědecká ocenění, Nobelovy ceny. V USA na Harvardské univerzitě se však od roku 1991 v tu dobu pravidelně koná i humornější ceremonie pro ty, kterým to ve Stockholmu „nějak“ nevyšlo, prostě antinobelovky.
Cena Ig Nobel je zdařilou parodií na pravé švédské nobelovky, která se odkazuje na fiktivního, nemístně hloupého bratra Alfréda Nobela, Ignáta. Její podtitul hlásá, že odměňuje objevy, které nemohou a ani by neměly být nikdy opakovány.
Už z toho vyplývá, že se nejedná o vrcholná díla výkvětu světových laboratoří, ale o poněkud nepovedené nebo nesmyslné práce. Nicméně s výjimkou prvního ročníku se oceněním vyloženě baví i samotní výherci, ochotně se dostavují na slavnostní předání ceny a hýří tu úsměvy a vtipem.
Kouzlo nechtěného
Garant soutěže, humoristický vědecký časopis Annals of Improbable Research (Kronika podivných výzkumů), si totiž stanovil podmínku, že výherce musí s udělením ceny předem souhlasit. Vědci tak často již při sepisování práce tak trochu počítají s tím, že se jejich dílko „zapíše do dějin“ a proslaví je podobnou měrou jako jejich nesrovnatelně úspěšnější kolegy, přebírající zlaté plakety ve Stockholmu.
Co si však budeme nalhávat, najdou se i „objevy“, které, ač nyní vyznívají opravdu komicky, byly původně zamýšleny smrtelně vážně. Najít hranici mezi záměrnou recesí a kouzlem nechtěného vtipu je často nemožné, a vlastně i úplně zbytečné. A tak organizátorům na konci každoroční ceremonie nezbývá, než se s přítomnými rozloučit slovy „Pokud jste nic nevyhráli, a zvláště pak, pokud jste vyhráli, přejeme pro příště více štěstí!“
Vzpoura proti ocenění
Vzhledem k nutnému souhlasu se ocenění nedočkalo ani přílišné kritiky vědců. Snad neznámějším projevem nevole vůči Ig Nobelovi byla v roce 1995 akce oxfordského barona Roberta Maye, vedoucího vědeckého poradce britské vlády. Ten požadoval, aby organizátoři nadále neudělovali cenu britským pracím, jelikož tím zesměšňují vážně míněný výzkum.
Jeho prohlášení však odmítali i angličtí vědci a následné zveřejnění článku v časopise Chemistry and Industry, ve kterém kritizovali baronovy argumenty, učinilo diplomatickému nátlaku definitivně přítrž.
Ostuda pro Pepsi-Colu?
Hned v prvním ročníku se mezi oceněnými pracemi blýsklo i dílo známého švýcarského autora knih o mimozemských návštěvách naší planety a jejich vlivech na lidstvo, Ericha von Dänikena. Jeho dílo Chariots of the Gods?: Unsolved Mysteries of the Past z roku 1968 si odneslo cenu za literaturu a kromě jiného Dänikenovi vysloužilo i rozhovor v ryze nevědeckém časopise Playboy.
Hloupý Ignát se nezalekl ani takového giganta, jakým je společnost Pepsi-Cola. Ta v roce 1993 získala jeho cenu za mír, když proti sobě dokázala poštvat jednotný dav 800 000 navzájem naprosto rozdílných lidí. Stala se totiž garantem soutěže o milion amerických dolarů a na konci soutěže pak dokázala zveřejnit špatné výherní číslo. Rozhořčení soutěžící různých ras, národů i společenského postavení nikdy nebyli tak zajedno.
Levitující žába
Za 16 ročníků se toho urodilo opravdu požehnaně, a tak si představíme jen ty nejzajímavější práce. Mezi ně bezesporu patřila létající žába, za kterou si Ig Nobela odnesli v roce 2000 André Geim z Nijmegenské univerzity (Holandsko) a Sir Michael Berry z Bristolské univerzity (Velká Británie).
Jejich experiment vedl k „objevnému“ zjištění, že i živý obratlovec může levitovat na magnetickém polštáři. Zajímavé je, že druhý z autorů, Sir Michael Berry, není na vědeckém poli žádným neznámým šarlatánem, který si své výzkumy smolí doma v garáží, ale uznávaným fyzikem a matematikem. Proslavil se zejména popsáním geometrické fáze (později nazvané Berryho fáze), vysvětlující určité fyzikální vlastnosti povrchů. V roce 1984 byl přijat za člena Královské londýnské společnosti a v roce 1996 dokonce pasován na rytíře.
Přesto si vlastnictví Ig Nobelovy ceny patřičně užívá a nikde se s ní netají.
Jsou kačeři úchylní?
Bezesporu k nevydařenějším pracím patří výzkumy, které se snaží najít paralely některých rysů lidského chování u zvířat, případně člověka do zvířecích hrátek rovnou zapojit. A tak organizátoři v roce 2002 ocenili příspěvek nazvaný Námluvné chování krocanů vůči lidem v podmínkách britského venkova. Autoři se v ní zcela vážně zabývali tím, čím mohou lidé krocany sexuálně vzrušovat.
Cenu za biologii si hned rok nato (2003) odnesla studie z velmi podobného soudku. Zabývala se totiž homosexuální nekrofilií (pohlavní úchylka, projevující se sexuálním zájmem o mrtvoly) u divokých kachen. To vše na základě jediného „zdokumentovaného“ případu tohoto chování. U kačerů člověk nikdy neví, nicméně se sluší kriticky poznamenat, že ten nebožák na fotografiích si smrti svého opeřeného partnera spíše nevšiml, než že by ji vítal či dokonce schválně zapříčinil.
Tentýž rok se ptáci dokonce podepsali i na ceně za chemii. Tentokrát však za úspěchem japonských badatelů nestála ptačí chlípnost, ale netečnost. Vědcům totiž nešlo do hlavy, proč si městští holubi odmítají všímat jedné konkrétní bronzové sochy, a tak ji podrobili kompletnímu chemickému rozboru a holuby zase testům oblíbenosti jednotlivých látek.
Proč ryby pšoukají?
Naši malou republiku uprostřed Evropy může těšit, že se harvardský humor nevyhnul ani „objevné“ práci, na které se podíleli čeští vědci. V roce 1997 si cenu za biologii odnesla mezinárodní studie věnovaná měření mozkových vln při čichání k různým druhům pryže.
Čichání ke všemu možnému je obecně často oceňovaná činnost, v některých oborech dokonce i prestižní povolání. V roce 2005 však byl odměněn tým z Adelainské univerzity (USA) za čichání k žábám. Výzkum odhalil, že vzrušená žába voní! Některé druhy údajně voní po kešu oříšcích, některé zas jako indické koření, jiné jako čerstvě posekaná tráva a spousta jich prostě jen odporně páchne. Studie už však nedokázala odpovědět, jaký význam pozorované pachy mají. Jednou z hypotéz je, že usmrcují neopatrné komáry.
S přivřením obou očí bychom do této kategorie mohli zařadit i kanadskou práci, která si cenu za biologii odnesla v roce 2004. Přišla se zjištěním, že severské ryby herynci spolu komunikují za pomoci „pšoukání“.
Jak zvládnout škytavku
I v loňském ročníku se harvardské ceremonie dočkalo pár vydařených kousků. V oblasti lékařství to byla práce s názvem „Ukončení nezvladatelné škytavky za pomoci rektální masáže prstem“. Pro její vznik se staly klíčovými podklady z jisté pohotovosti, na kterou dorazil nešťastník nepřetržitě škytající 72,5 hodiny.
Autor studie Francis Fesmire z University of Tennessee se při záchraně pacienta řídil poznatkem, že elektrický impuls do bloudivého nervu vyvolá stahy bránice, a proto se snažil stimulací nervu škytání ukončit. Klasické metody jako zadržení dechu, plazení jazyka, ani tlak na oční bulvy údajně nepomáhaly, a tak Fesmire musel přitvrdit.
Vzpomněl si, že masáž rekta zpomaluje srdeční tep, mohla by tedy podobně působit i na bránici. A fungovalo to! Nicméně podle jeho slov je metoda, ačkoli evidentně funguje, zbytečně nepříjemná. „K nesrovnatelně intenzivnější stimulaci bloudivého nervu dochází při orgasmu. Takže od této chvíle budu všem pacientům na léčbu škytavky doporučovat sex,“ dělal si Fesmire viditelně ze svého ocenění větší legraci než samotní organizátoři „soutěže.“
Jsou to jen hloupí ptáci?
Oceněn byl také výzkum mozku datlů. Američtí autoři studie chtěli přijít na kloub tomu, jak je možné, že si datel nepoškodí mozek ani při 12 000 prudkých úderech zobákem do stromu denně. Přišli na to, že se u datlů vyvinula houbovitá vrstva tkáně v lebce, která drží mozek podobně, jako měkké vycpávky poštovních balíků s křehkým obsahem. Kromě toho těsně před nárazem se datli snaží očima tlačit na mozek tak, aby jej udrželi na místě.
Autoři studie také došli k závěru, že do stromů tímto způsobem buší jen druhy s malým mozkem. Už se ale nemohou shodnout na tom, jestli malou velikostí mozku ptáci předcházejí většímu poškození, nebo jestli mlátit hlavou do dřeva mohlo napadnout jen ptáky s velmi malým mozkem, a ti chytřejší raději volili jiný způsob shánění potravy.
Randolph Blake z Vanderbilt University v Tennessee zas „uspěl“ a odnesl si cenu za akustiku se svým výzkumem zvuku skřípaní nehtů po tabuli. Přišel na to, že tento zvuk svou frekvencí odpovídá varovnému křiku šimpanzů. Vyvozuje z toho závěr, že skřípot se stal tolika lidem nepříjemným přesně z tohoto důvodu. Jedná se prý o instinktivní reakci na varovný signál.
Zvláště hloupým způsobem…
Ceny Ig Nobel však nejsou jedinou taškařicí, která paroduje udělování vědeckých cen. Jinou formu satiry představují i Darwinovy ceny pro lidi, kteří se zapříčiněním vlastní smrti či sterilizace (a tím i ukončením šance na předání svých genů další generaci) zvláště hloupým způsobem zasadili o „ozdravení“ lidského genofondu.
Získal ji například jistý Polák Krystof Azninski, který si v roce 1995 sám uřízl hlavu motorovou pilou. Opil se s kamarády a pak nazí běhali po zahradě a vymýšleli, kdo udělá největší „chlapárnu“. Nejdříve se mlátili zmrzlými tuříny po hlavě, poté našli motorovou pilu a sázeli se, kdo si uřízne špičku chodidla. Azninski nechtěl, aby jej někdo trumfnul, tak raději bez prodlení pravil „a kdo dokáže tohle“ a rovnou se popravil.
Stejně neuvěřitelně může znít i historka, kdy sedm lidí zachraňovalo kuře spadlé do studny. Nikdo, kromě kuřete, nepřežil!
Ocenění si však zasloužili i obyčejní zapomnětlivci. Třeba když rybář lovící za pomoci elektrického proudu při sběru pobitých ryb zapomněl, že nevypnul proud. Jeden ospalý Američan si zas uprostřed noci spletl nabitý revolver na nočním stolku s vyzvánějícím mobilem, přiložil ho k uchu á stiskl spoušť… Jindy se zas terorista nevzpomněl, že v tom balíčku, který se mu vrátil z pošty, je jeho vlastní bomba.
Humoristický časopis o vědě
Americký časopis Annals of Improbable Research (Kronika podivných výzkumů) vychází od roku 1995 šestkrát do roka a věnuje se čistě seriózním vědeckým pracím. Jen z trochu jiného pohledu. Ono také mnohdy ani nelze jinak, než na některých studiích nenechat nit suchou. Například srovnání jablek a pomerančů za pomoci infračervené spektroskopie si asi nic jiného nezaslouží.
Redakce se ale také občas sníží i k vlastním výzkumům a pak se věnuje takovým důležitým věcem, jako je testování jídelen vědeckých ústavů.
Bludný balvan
Ani v Čechách se věda nevyhne satiře, a tak obdobu cen Ig Nobel známe i z domácího prostředí. Český klub skeptiků SISYFOS každoročně odměňuje počiny, které považuje za „zbloudilé“ a často společensky nebezpečné. Dlužno ovšem kriticky poznamenat, že si poněkud zužuje obzory a zaměřuje se čistě na ezoteriku, okultismus a paranormální jevy, což je vzhledem ke košatosti českého výzkumu občas trochu škoda.
Ani loňský ročník nebyl výjimkou, a tak zlatý balvan obdržel Antonín Baudyš mladší za propagaci a výklad astrologie a minulých životů, stříbrný by si býval odnesl (kdyby o něj stál) Jaromír Kozák za alternativní přínos egyptologii, spiritismu a kvantové mechanice a bronzový kámen čekal hned na několik osob a institucí za propagaci zejména (jak jinak) astrologie.
