Na břehu řeky Marice poblíž bulharského Plovdivu se v zemi nacházejí ruiny velké opevněné osady starých Řeků, kterou pravděpodobně zničili Keltové. Tajemství starověkého Pistiru tady už třináctou sezónu odkrývají také čeští archeologové. I letošní rok přinesl další nečekané objevy.
Řečtí kolonisté zakládali své osady takřka výhradně na mořském pobřeží. Ani na území dnešního Bulharska tomu nebylo jinak. Výjimkou je právě Pistiros, založený v druhé půli 5. století př.n.l. až v nejzápadnějším cípu Hornothrácké nížiny. Důvodem byla přítomnost ložisek strategicky významných surovin, železné rudy a mědi. Osada zanikla počátkem 80. let 3. století př.n.l. za dramatických okolností, které se v posledních letech daří zpřesňovat i díky poznatkům, získaným českými badateli.
Svědectví kamenné desky
O existenci řeckého emporia (obchodní osada či město) na terase řeky Marice u obce Vetren neměli až do 80. let minulého století archeologové tušení. Tehdy došlo v oněch místech k rozsáhlé skrývce zeminy a v hlíně se začaly objevovat mince, střepy a opracované kamenné bloky z původního opevnění. Nálezy se naštěstí dostaly do rukou odborníků. Jedním z nich byl Mieczysław Domaradzki z Archeologického ústavu Bulharské akademie věd, z jehož iniciativy byl v roce 1988 na lokalitě zahájen výzkum, který také až do své smrti roku 1998 sám vedl.
Za to, že dnes známe i starověké jméno osady, vděčí archeologové šťastné náhodě, která jim přihrála do rukou žulovou stélu s tesaným nápisem. Kámen byl objeven roku 1990 při výzkumu římské stanice, postavené začátkem 4. století n.l. u silnice asi kilometr od emporia, jehož trosky tehdy posloužily římským stavebníkům jako zdroj materiálu. Nápis na kameni obsahuje znění dohody řeckých osadníků, původem z ostrova Thasu (byli to občané měst Maroneie a Apollonie), s místními thráckými panovníky kmene Odrysů. Řekům bylo umožněno sídlit na konkrétním místě, které se jmenovalo Pistiros. Svou osadu mohli obehnat hradbami, směli obhospodařovat okolní půdu a pást na ní svá zvířata. Mohli se také věnovat obchodu, což slibovalo velký přínos pro místní thrácké obyvatelstvo. Jeho vládci se v dohodě zavázali, že nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí řeckých osadníků.
Co odnesla řeka Marica?
Badatelé z Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se na výzkumech Pistiru podílejí od roku 1993, kdy Mieczysław Domaradzki navázal spolupráci s tehdejším ředitelem Janem Bouzkem, který je vedoucím české expedice v Bulharsku dodnes. Naši archeologové pracují v samotném centru emporia, u hlavní městské cesty, kde od roku 1998 zkoumají kamenné základy velké budovy, postavené zřejmě k obchodním účelům, a také trosky několika dalších staveb. Kromě českých a bulharských archeologů se na vykopávkách podílejí i Francouzi a Britové. Unikátní výzkumy odhalují, jak fungovaly vztahy řeckých kolonizátorů s místním obyvatelstvem na nejzazší periferii řecké moci.
Současné nálezy bohužel neumožňují stanovit původní rozlohu emporia. Část osady totiž odnesla řeka Marica, ve starověku nazývaná Hebros, Opevnění bylo poničeno i v období kolektivizace v 50. a 60. letech minulého století. Předpokládá se, že ve městě žilo několik set a možná i několik tisíc obyvatel. K přesnějšímu odhadu by badatelé potřebovali najít místo, kam osadníci z Pistiru ukládali své mrtvé. To se zatím bohužel nepodařilo. Nezbývá tedy než doufat, že hroby nevzala řeka, která kdysi bývala hlavní spojnicí řeckých osadníků s městy na pobřeží i jejich vzdálenou vlastí na jihu.
Šperky se zatím nenašly
Život obyvatel Pistiru, kovovýrobců a obchodníků, byl prostší a obtížnější, než život v jiných řeckých sídlech té doby. Přesto byli osadníci díky svým kontaktům v mnohém bohatší, než okolní thrácké kmeny. Zatímco Thrákové bydleli především v dřevohlinitých zahloubených chýších, za hradbami Pistiru stály typické řecké domy na kamenných základech, k jejichž konstrukci často posloužily opracované říční valouny. Stěny byly z nepálených cihel, častěji však z dřevěných břeven propletených pruty, s hliněnou omítkou. Zdi místností byly patrně omítány vápennou maltou. Střechy kryly pálené střešní tašky, což byla v 5. a 4. století př.n.l. ta nejmodernější vymoženost. Kromě staveb s kamennými základy stály v emporiu i hospodářské budovy z lehčího materiálu.
V některých objektech byla skladiště a na jejich vnitřních dvorcích řemeslnické dílny, kde se zpracovávalo železo, měď a pravděpodobně i zlato. Vyráběly se tu nejen polotovary, ale také hotové výrobky, například různé součásti bronzových nádob, o čemž svědčí nálezy terakotových (keramických) odlévacích forem. Nelze vyloučit ani výrobu šperků, o níž však zatím neexistují žádné nezvratné důkazy. Výrobky se exportovaly po vodě. Někdy však obchodníci zřejmě volili cestu kratší, ale náročnější, přímo na jih, přes horské průsmyky v Rodopech. Dokazují to nálezy řeckých mincí a také střepů keramiky.
Stříbrný poklad!
V troskách Pistiru bylo v poslední době nalezeno velké množství transportních amfor na víno a také velkých keramických zásobnic. Tyto nádoby jsou důležitým datovacím materiálem. Bývaly totiž opatřovány tzv. kolky, tedy značkami výrobce, díky nimž se dá poměrně přesně určit, kdy byly vyrobeny.
Významnými nálezy jsou také keramické nádoby z Athén, zdobené červenofigurovými náměty. Na základě srovnání s jinými podobnými nálezy dovedou pak odborníci určit, odkud tato luxusní keramika pocházela. Mohou také přesně datovat její vznik a tím i stáří konkrétních nálezů.
Velkou vypovídací hodnotu pro datování vykopávek mají i mince, kterých se v Pistiru našlo rovněž velké množství. Největší poklad objevili v roce 1998 právě čeští badatelé – keramickou nádobu, plnou stříbrných mincí, zakopanou v metr hluboké jámě. Mincí bylo 558 a jednalo se o stříbrné drachmy a tetradrachmy, vyražené v době vlády makedonských králů Filippa II., Alexandra III. Velikého a jeho nástupce Lýsimacha (zemřel roku 281 př.n.l.). Navrchu pak ležely tři zlaté statéry z Alexandrových dob. Poklad vážil kolem čtyř kilogramů a dodnes patří k nejvzácnějším nálezům z Pistiru!
Byli mezi nájezdníky i Keltové z Čech?
Byli obyvateli Pistiru stálí osadníci, kteří tam žili dlouhodobě, zakládali rodiny a vychovávali děti? „Zjistit něco podobného je těžké,“ odpovídá 21. STOLETÍ archeolog Jiří Musil, který se českých vykopávek v Pistiru účastní od samého počátku. „Dá se však předpokládat, zejména na základě rozboru nápisu, nalezeného při výzkumu římské stanice, že část obyvatel zde opravdu strávila většinu života.“
Komu z nich patřil poklad, za který se tehdy dalo pořídit až několikasethlavé stádo dobytka? Proč jej majitel ukryl a nikdy se pro něj nevrátil? Jak prozrazují samotné mince, poklad byl zakopán nedlouho před pádem emporia. Snad byl jeho majitelem kupec, který do Pistiru přijel, aby se pokusil navázat na staré obchodní vztahy s místním obyvatelstvem. Své záměry, spojené jistě s vidinou tučného zisku, však nerealizoval. Zřejmě mu v tom zabránily události, které v 80. letech 3. století př.n.l. proměnily město ve spáleniště.
Co se vlastně v Pistiru tehdy stalo? Nálezy podle archeologů naznačují, že viníky zkázy byli Keltové, kteří tehdy vpadli ze severu na Balkán a později i na Peloponésos. V panujícím chaosu se zpřetrhaly svazky se Středomořím i okolními kmeny a emporion zanikl.
Mezi nájezdníky mohli být i Keltové z Čech. V ruinách města se totiž našel nejen keltský meč a kopí, ale i tzv. duchcovská laténská spona. Zdá se být proto do jisté míry symbolické, že mezi těmi, kdo dnes trosky Pistiru dobývají ze země, jsou právě čeští badatelé.
Poklady jsou výjimkou
Zatím poslední, opět velice úspěšná sezóna českých archeologů v Pistiru proběhla letos v srpnu. Členové expedice při ní mimo jiné zdokumentovali základy nároží jedné z věží východní brány opevnění, postavené z jemně opracovaných kamenných bloků, s výplní z říčních valounů a vápence. Zdi věže byly z nepálených cihel.
Podařilo se také potvrdit, že velká budova s kamennými základy, kterou badatelé zkoumají již řadu sezón, skutečně zanikla v první čtvrtině 3. století př.n.l., nejspíše násilně.
Vzhledem k tomu, že aktivita českých archeologů v Bulharsku ani letošním rokem nekončí, příležitostí k podobným objevům bude ještě spousta.
Více se dozvíte:
http://www.rozhlas.cz/sever/planetarium/_zprava/250909 (rozhovor s Jiřím Musilem)
http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/194054
Jan Bouzek: Thrákové. Praha 1990
Kdo to byli Thrákové?
Už v 8. století př.n.l obývali Thrákové východní část Balkánu od Egejského moře k Podunají a černomořskou oblast od severozápadu Malé Asie až k ústí řeky Dněstru. Proslavili se jako udatní válečníci, schopní zemědělci a dobytkáři. Těžili železo, měď i drahé kovy a uměli je dovedně zpracovávat. Čile obchodovali s Řeckem a významně přispěli k počátkům řecké kultury a antiky vůbec. Jejich národ byl však rozdroben do množství kmenů, které spolu často válčily.
Prvním kmenem, kterému se podařilo vytvořit na území Thrákie mocnou říši, byli v 5. a 4. století př.n.l. Odrysové. Zlatý věk nastal za vlády odryského krále Kotyse I. (382/3 – 359 př.n.l.) a jeho nástupců a pokračoval i v době, kdy území Thrákie spadalo do mocenské sféry makedonských panovníků Filippa II. a Alexandra III. Velikého.
Odryská říše zanikla po vpádu Keltů a vzniku keltského království na jihu Thrákie (někdy mezi lety 279 – 277 př.n.l.), které trvalo 60 let. V průběhu 2. a 1. století př.n.l. se pak země dostala pod nadvládu Římanů. Mnozí Thrákové se romanizovali, ale nadále si udrželi národní povědomí, a to až do 5. nebo 6. století n.l., kdy splynuli s novými příchozími, Protobulhary a Slovany.
Stopy řeckých kolonizátorů v Bulharsku
Nejaktivnějšími kolonizátory černomořské Thrákie byli občané řeckých měst Milétu a Megary. Svá města a osady zakládali koncem 7. nebo v průběhu 6. století př.n.l. na strategicky významných místech mořského pobřeží, kde byla zároveň úrodná půda.
Jejich pozůstatky se dnes v Bulharsku většinou skrývají pod novější zástavbou současných měst Apollónia (Sozopol), Odéssos (Varna), Dionýsopolis (Balčik), Anchialos (Pomorie), Mesémbria (Nesebăr), Agathopolis (Achtopol) aj.
