Cena Ig Nobel pro revoluční léčbu škytavky
Kromě pravých švédských Nobelových cen se každoročně na Harvardu udělují antinobelovky za výzkumy mírně řečeno rozporuplného významu. Název Ig Nobel odkazuje na fiktivního, nemístě hloupého, bratra Alfréda Nobela, Ignáta, většinou je také spojován s ignoranstvím. Letos se harvardské ceremonie dočkalo hned několik zajímavých kousků. V oblasti lékařství to byla práce s názvem „Ukončení nezvladatelné škytavky za pomoci rektální masáže prstem“. Pro její vznik se staly klíčovými podklady z jisté pohotovosti, na kterou dorazil nešťastník nepřetržitě škytající 72,5 hodiny. Autor studie Francis Fesmire z University of Tennessee se při záchraně pacienta řídil poznatkem, že elektrický impuls do bloudivého nervu vyvolá stahy bránice, proto se snažil stimulací stejného nervu proces také ukončit. Údajně nepomáhalo zadržení dechu, plazení jazyka, ani tlak na oční bulvy, a tak musel přitvrdit. Vzpomněl si, že masáž rekta zpomaluje srdeční tep, mohla by tedy by podobně působit i na bránici. A fungovalo to. Nicméně podle jeho slov je metoda, ačkoli evidentně funguje, zbytečně nepříjemná. „K nesrovnatelně intenzivnější stimulaci bloudivého nervu dochází při orgasmu. Takže od této chvíli budu všem pacientům na léčbu škytavky doporučovat sex,“ viditelně si ze svého ocenění dělá Fesmire větší legraci než samotní organizátoři „soutěže.“
Oceněn byl také výzkum mozku datlů. Autoři studie chtěli přijít na kloub tomu, jak je možné, že si datel nepoškodí mozek ani přes 12 000 prudkých úderů zobákem do stromu denně. Přišli na to, že se u datlů vyvinula houbovitá vrstva tkáně na lebce, která drží mozek na místě podobně jako měkké vycpávky poštovních balíků s křehkým obsahem. Kromě toho těsně před nárazem se datli snaží očima tlačit na mozek tak, aby jej udrželi na místě. Autoři studie také došli k závěru, že do stromů tímto způsobem buší jen druhy s malým mozkem. Už se ale nemohou shodnout na tom, jestli malou velikostí předcházejí většímu poškození, nebo jestli mlátit hlavou do dřeva mohlo poprvé napadnou jen ptáky s velmi malým mozkem, a ti chytřejší raději volili jiný způsob shánění potravy.
Randolph Blake z Vanderbilt University v Tennessee „uspěl“ se svým výzkumem zvuku skřípaní nehtů po tabuli. Přišel na to, že tento zvuk svou frekvencí odpovídá varovnému křiku šimpanzů. Vyvozuje z toho závěr, že skřípot se stal tolika lidem nepříjemný přesně z tohoto důvodu. Jedná se prý o instinktivní reakci na varovný signál.
