Ropucha obrovská (Bufo marinus) byla původně doma v Jižní Americe, ale dnes je z ní „světoobčan“, který vážně ohrožuje okupovanou přírodu. Zbraň proti ropuše vědci dosud hledají marně!
Australská invaze
Ropucha se rozšířila především v oblastech, kde se pěstuje cukrová třtina a banány. Častá je na ostrovech teplého klimatického pásu. Lidé ji úmyslně vysazovali na mnoha místech světa v dobré víře, že poslouží jako biologická zbraň proti hmyzím škůdcům.
Z jihoamerické domoviny tak pronikla do Japonska, na ostrovy v Karibském moři, na Havaj a Fidži, na Novou Guineu či na Filipíny. Do Austrálie ji dovezli v roce 1935 pěstitelé cukrové třtiny. Na počátku dnešní žabí kalamity bylo 101 ropuch obrovských, které Australané během jediného roku rozmnožili na 65 000 kusů. Ty pak vypustili na plantáže v naději, že žáby zlikvidují dva druhy brouků, kteří jim ničili cukrovou třtinu.
To otevřelo žábě, která dorůstá délky až 30 centimetrů a hmotnosti kolem dvou kilogramů, dveře k obsazení nejmenšího kontinentu. Žáby, k hrůze všech, nechaly brouky bez povšimnutí a vydaly se na cestu Austrálií.
Broučí škůdce cukrové třtiny pak zlikvidovala ve 40. letech žhavá novinka, insekticid DDT. Zbraň proti ropuše vědci dosud marně hledají!
Otrava jedovatými žábami
Žravé ropuchy nyní devastují původní australské bezobratlé živočichy a vážně ohrožují i obratlovce a některé predátory. Za ušima mají totiž velké jedové žlázy s prudkým toxinem. Masožravci se proto jejich jedem snadno otráví. K nejohroženějším konzumentům ropuch patří kunovec severní, vačnatec dorůstající velikosti králíka. Tomu již beztak hrozí vyhubení, protože velikost jeho populace z přirozených důvodů prudce klesá. Samci se v období námluv vysílí pářením natolik, že do jednoho uhynou. Také samice jsou krátkověké, a tak se na konci období námluv populace kunovců pokaždé drasticky ztenčí a doslova balancuje na pokraji zániku.
Pokud v té chvíli zvířata sežerou smrtící dávku ropuch obrovských, může být jejich osud zcela zpečetěn. Z míst, kam ropuchy pronikly, už kunovci zcela zmizeli. Osud těchto zvířat výmluvně dokumentoval výsledek nedávného sledování v australském národním parku Kakadu, kde biologové označili poslední kunovce miniaturními vysílačkami. Všechny do jednoho našli mrtvé, s neklamnými známkami otravy toxinem ropuchy obrovské.
Hadi s malou tlamou se neotráví!
K živočichům ohroženým ropuší invazí patří i ještěr Varanus panoptes, i když ten snad má podle odborníků přeci jen jakous takous šanci na přežití. V nebezpečí se ocitli i australští hadi. Někteří se ropuše vyhýbají, jiní jsou k jejímu jedu poměrně odolní. Mnozí však ropuchy loví a doplácejí na to. V Austrálii je takto ohroženo až 49 druhů hadů.
Vědci už pozorují mezi žábami a hady jakési evoluční závody ve zbrojení. U pakobry australské zaznamenali vývojový trend k obraně proti ropušímu jedu. Tito hadi totiž mají s každou další generací menší a menší tlamy. Hadi s malou tlamou se neotráví, protože nedokážou spolknout velké ropuchy, vyzbrojené smrtelnou dávkou toxinu.
Proč jsou žáby nohatější?
Evoluci „za pochodu“ prodělává i samotná ropucha obrovská. Žáby pronikají do nových oblastí stále větší rychlostí. Vědci je dokonce podezírali, že snad někdy musí cestovat jinak než „po svých“, například že jsou převezeny na novou lokalitu s nákladem kamionů. Za jedinou deštivou noc totiž ropucha urazí bezmála dva kilometry. Žádná jiná žába tak velkou vzdálenost v tak krátkém čase nezdolá.
Záhadu rychlého postupu ropuch odhalilo až srovnání exemplářů žab z třicátých let 20. století se současnými australskými ropuchami. Při něm se k překvapení vědců ukázalo, že současné ropuchy mají o čtvrtinu delší nohy a jsou tak schopny vyvinout až pětkrát vyšší rychlost. Dlouhonohé žáby jsou i vytrvalejší a zdolávají mnohem delší vzdálenosti než krátkonohé ropuchy.
Čelo migrační vlny tak tvoří „nejnohatější“ žáby a v jejím týlu pochodují žáby se stále kratšíma nohama. V usedlých necestujících populacích ropuch obrovských nacházeli vědci především krátkonohé exempláře. Zdá se, že evoluce nejprve vybaví žáby k dlouhým cestám a pak je opět přizpůsobí k usedlému životu.
Podobné výzkumy dokazují ošidnost předpovědí rychlosti postupu vetřelců na základě historických údajů. V Austrálii v letech 1940 až 1960 postupovaly ropuchy obrovské tempem 10 kilometrů za rok. Dnes nejsou výjimkou ani roční posuny o 60 kilometrů.
S virem do protiútoku
Zatím se australští ochránci přírody snaží odklidit žabám ohrožené živočichy z cesty. Odchytávají například přežívající kunovce severní a vysazují je na ostrovy při pobřeží, kam žáby přes mořské úžiny nemohou. Pokud by se někdy podařilo ropuchy zlikvidovat, mohly by se kunovci na pevninu zase vrátit.
Vědci mezitím intenzivně zkoumají dědičnou informaci ropuchy obrovské a pátrají po genech, které řídí proměnu pulců v dospělou žábu. Jejich funkci by chtěli blokovat žabím virem, upraveným metodami genového inženýrství. Pulci napadení tímto virem by nedokončili vývoj a uhynuli by. Tento postup však lze uplatnit jen v případě, že virus nebude škodit ostatním australským žábám. Určitá šance tu je, protože v Austrálii žádný jiný zástupce ropuch nežije.
Vnímavost australských žab k viru by však musela být nejdříve důkladně prověřena. Ani pak ale nelze vyloučit možnost mutace viru, kterým by se mikroskopický žabí vrah přizpůsobil domácím australským obojživelníkům. Nelze ale opíjet ani fakt, že ropuchy žijí v blízkých asijských zemích. Ty by zavlečení viru z Austrálie vystavilo akutnímu ohrožení.
Ohněm a mečem
Ochránci proto upírají naděje spíše k přírodním prostředkům, například k řízeným požárům buše. Australští domorodci vypalovali buš opakovaně po malých územích.
Dnes se však Australané ohně v buši bojí a snaží se mu předcházet. V krajině se tak po léta hromadí suchá, vysoce hořlavá vegetace. Když pak opravdu přijde požár, devastuje rozsáhlá území. Původní australská fauna i flóra tím těžce trpí.
Opatrnější „přirozené“ vypalování by za sebou nechávalo podstatně pestřejší krajinu s vypálenými i nevypálenými plochami a život v takové krajině by nekladl na živočichy tak velké nároky. Snad by je to obrnilo i k následkům ropuší invaze.
Budou chránit vetřelce?
Ropucha obrovská se brzy může stát chráněným živočichem. Jeden z australských států, Queensland, totiž zvažuje, že by se ropucha mohla stát oficiálním státním symbolem. Queenslandské úřady uvedly, že dostaly několik žádostí obyvatel, aby se ropucha dostala na seznam národního dědictví. Kdyby úřady tyto žádosti schválily, toxický obojživelník, kterého žijí na severu Austrálie milióny, bude chráněn.
Podle výkonné ředitelky Národního trustu Penny Cook byla nominace ropuchy nejrychlejší v existenci seznamu národního dědictví, ale podle jejích slov tento návrh důkladně přezkoumají. „Myslím, že ropucha obrovská sehrála významnou roli v naší historii v 70. letech“ řekla. „Historie, to nejsou jen samé dobré věci.“
Podle profesora Iana Lowa z Australské nadace na zachování divoké přírody je otázkou, zda ropuchu, jako skutečnou hrozbu původní australské fauny, oslavovat jako národní symbol. „Ropucha obrovská není nic, na co bychom měli být hrdí. Podle mě by se lidé nad tím měli dvakrát zamyslet.“
