Domů     Zajímavosti
Ovlivňují nás více geny nebo výchova?
21.stoleti
od 21.stoleti 22.9.2006

Co určuje naše chování? Jsme naprogramované stroje podle nějakého genetického programu? Nebo nás spíše ovlivňuje to, v jakém prostředí se naše osobnost formuje?Co určuje naše chování? Jsme naprogramované stroje podle nějakého genetického programu? Nebo nás spíše ovlivňuje to, v jakém prostředí se naše osobnost formuje?

Člověk je průsečíkem dvou okolností. Nese s sebou celým svým životem své tělo, svou krev, své geny. Je do značné míry závislý na stavu organismu, hormonálního systému, vegetatitivního systému, ale zejména genetické výbavy. Druhou vrstvu pak tvoří kulturní hodnoty, vzorce chování, tedy to, co by člověka mělo odlišovat od zvířat. Co ale hraje ve výsledné osobnosti člověka větší roli?

Dřímá v člověku zlo?
Mnozí staří myslitelé se zabývali problémem, zda je chování a jednání člověka předurčené a vrozené nebo je naučené. Nevyhnuli se tomu ani křesťanští filozofové. „Svatý Augustýn (354-430) tvrdil, že hřích Adama a Evy byl fatální a bude lidstvo doprovázet celý život. Proto je člověk předurčen ke konání zla,“ říká kulturní antropolog Václav Soukup z katedry kulturologie pražské FFUK.
Na učení svatého Augustýna navazovali i další filozofové, kteří byli přesvědčeni, že dřímající zlo v člověku je nutné spoutat. „Tuto linii podpořil anglický filozof Thomas Hobbes (1588–1679), který tvrdil, že je nutné mít nějakou ideu, jinak se lidstvo povraždí. Podobně i rakouský psycholog Zigmund Freud (1856-1939) předpokládal, že hlavní síla v člověku je destrukce, pudová složka. Dnešní sociobiologové, rovněž často obhajují to, že člověk je náchylný k agresivnímu chování,“ vysvětluje Václav Soukup.
Kde je jeden názor, brzy vznikne opozice. Tu v našem případě reprezentuje svatý Pelagius (nar. v Británii kolem roku 350). Ten tvrdil, že každý člověk má příležitost jít cestou dobra. Tuto teorii podporují především humanistické směry filozofie, hlásající teorii nenásilí, jako tomu bylo například u Gándhího (1869 – 1948). Tedy nikoliv nějaké predispozice, nýbrž člověk má možnost svobodného výběru svého jednání.

Pokus nevyšel
Problém, zda člověka více ovlivňuje to, co je vrozené nebo naučené, zajímá lidstvo odnepaměti. Například jistý faraón chtěl zjistit, zda existuje prapůvodní jazyk. Použil k tomu dost brutální způsob. Předpokládal, že když své děti nebude učit mluvit, začnou samy tímto prapůvodním jazykem hovořit. Experiment pochopitelně nevyšel a děti ponechané osudu zahynuly.

Boj na ostří nože
Postupem času získal tento spor podobu „boje“ mezi zastánci teze o genetickém programu, který si v sobě nosíme a stoupenci ovlivnění člověka kulturou. Dnes tento problém zajímá řadu vědních oborů, od psychologie přes pedagogiku až po kulturní antropologii. „Kulturní antropologie, která se zrodila jako způsob studia různých alternativních společností, cítila tento problém velmi ožehavě. Zejména pak ve 20. letech minulého století, kdy vzniklo hnutí eugeniků. Ti tvrdili, že vzorce lidského chování jsou předurčeny jakýmsi genetickým programem a jsou neměnné. Zakladatel moderní americké kulturní antropologie Franz Boas (1858 – 1942) s tím ovšem nesouhlasil, protože rozmanitost kultur na celém světě mu byla důkazem různých alternativ řešení konkrétních problémů,“ říká Václav Soukup.

Život bez stresu
Franz Boas tedy poslal jednu ze svých žákyň Margareth Meadovou na Americkou Samou, kde měla tato nadaná dívka za úkol najít společnost, která měla odlišné kulturní vzory, jiné modely výchovy než euroamerická civilizace. „V západních kulturách je období dospívání považováno za období plné konfliktů. Jenže, když najdeme kulturu, kde tomu tak není, kde je dospívání téměř harmonické, pak to znamená, že nikoliv geny, ale kultura a výchovné techniky ovlivňují charakter a osobnost člověka,“ poznamenává Václav Soukup. Margareth Meadová strávila v tichomoří devět měsíců a po návratu vydala v roce 1928 knihu Dospívání na Samoa. V ní je předložen obraz kultury, která je místem života bez stresu, nikdo zde nikam nespěchá, a co je hlavní, období dospívání probíhá v pohodě a klidu. Zdálo se, že kultura nad geny zvítězila na celé čáře.

Výchova u kanibalů
Další výzkumy Margareth Meadové její teorii potvrdily. Ve 30. letech se vydala na Novou Guineu, kde podrobně studovala kulturu tří kmenů – Arapešů, Mundrugumurů, Čambulů. Zajímala jí hlavně role ženy v tamní společnosti.
U Arapešů, kteří byli velmi mírumilovní, byli děti bez rozdílu pohlaví vychovávány způsobem, jaký by evropská kultura označila za typicky ženský. Děti i dospělí byli nesmírně přátelští, emotivní a tolerantní.
Vedlejší kmen Mundrugumurů, což byli nebezpeční kanibalové, používali výchovné metody, za které by se nemusela stydět ani starověká Sparta. Způsob výchovy byl neemotivní, tvrdý a omezující. Dospělí lidé z tohoto kmene, muži i ženy, pak byli velmi agresivní. 
Třetí kmen Čambuli jasně ukázal sílu kulturního kontextu. Zde při výchově dětí byly sice dělány rozdíly mezi děvčaty a chlapci, ale přesně obráceně, než přijde přirozené Evropanům. Výsledkem takové výchovy pak bylo, že dospělí muži byli nesamostatní, hašteřiví, víc emotivně naladění a nejvíce je zajímalo, co si vezmou na sebe. Dospělé ženy pak dokázaly sehnat dostatek potravy, postarat se o rodinu a muže považovaly za slabší pohlaví. Zdálo se tedy, že tento výzkum opět potvrdil nadřazenost kultury nad geny.

Je kultura skutečně všemocná?
Teorie Margareth Meadové se stala na dlouhou dobu neotřesitelným vědeckým dogmatem. Řada publikací věnujících se tomuto tématu začínala slovy Již Margareth Meadová na Samoi prokázala že…
Rok 1983 však v odborných kruzích vyvolal šok. Právě v tom roce vychází kniha s názvem „Margareth Meadová: Zrození a zánik antropologické legendy“, jejíž autorem je australský antropolog Derek Freeman. Ten byl mimo jiné uznáván jako expert na samoánské kultury. Freeman zde přichází se zásadní tezí, že „teorie paní Meadové jsou jedním velkým omylem, který kulturní antropologii na více než padesát let zavedl do slepé uličky“. Freeman, který narozdíl od devítiměsíčního pobytu Meadové, prožil na Samoe 15 let, měl se samoánskou kulturou pochopitelně rozsáhlejší zkušenosti.
Freeman na Somoe našel společnost, která měla do idylického obrazu, jaký podala Meadová, hodně daleko. Byla to společnost neklidná a agresivní, podobná těm, jaká byla třeba ve Velké Británii v šedesátých letech minulého století. Freeman tvrdil, že Meadová během svého výzkumu byla místními obyvateli obelhána a že měla příliš málo zkušeností na to, aby její vývody byly dostatečně průkazné. „Freemanovo dílo zasáhlo značnou část kulturních antropologů, protože řada z nich řešila problém geny kontra kultura právě odkazem na práce Meadové,“ zdůrazňuje Václav Soukup.

Kdo má pravdu?
Když francouzský filosof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau (1712-1778) přišel s teorií, že moderní člověk je divoch, spoutaný obyčeji, mravy a zákony, jistě netušil, že po téměř 200 letech dá mladá americká antropoložka Margareth Meadová jeho slovům svými výzkumy za pravdu. Meadová tvrdila, že to, co bylo dosud považováno za biologickou stránku věci, je vlastně ovlivněno kulturou. Nespoutaný sex, který podle ní na ostrově Samoa panoval, byl dán především tím, že zde nepanovalo křesťanství a díky tomu se Samoánci mohli svobodněji rozvíjet. Meadová byla přesvědčena, že lidská přirozenost neexistuje vůbec, nebo je velmi tvárná.
Ač se Freeman s Meadovou nikdy nesetkal, jejich protichůdné názory jsou symbolem dvou vědeckých teorií stojících proti sobě. Freeman mimo jiné odmítl obraz volné lásky, která podle Meadové měla na ostrově panovat. Ve své práci mimo jiné píše: „V rámci tradiční samoánské hierarchie bylo dokázání panenství nevěsty považováno za ‚nezbytné‘. Veřejné potvrzení jejího panenství bylo přijatou normou, jak zabránit situaci, kdy by mohl ženich ztratit čest, pokud by se ukázalo, že někdo jiný měl s jeho nastávající pohlavní styk.“ Vůči Meadové, v době vydání Freemanovy knihy již zesnulé si neodpustil ani následující slova: „Všechny encyklopedie a učebnice přijaly závěry této knihy, ale tyto závěry jsou naprosto mylné. V celé historii behaviorálních věd neexistuje žádný jiný případ takovéhoto sebeoklamání“

Co je výhodnější?
Problém geny versus kultura je tak opět na stole a to až do dnešních dnů. Se svou troškou do mlýna přispívají i vědci z jiných vědních oborů. Například americký biolog Edward Wilson již v 70. letech minulého století aplikoval poznatky z evoluční biologie na chování člověka. Přišel s myšlenkou genetických programů, které zvýhodňují určité modely chování. „To se týká takových oblastí lidského chování, jako je například teritorialita, sexualita nebo agresivita,“ přibližuje Wilsnovy myšlenky Václav Soukup. „Agresivita závisí na tom, zda je výhodné bránit své území, nebo závisí na historii daného národa. Bránit poušť nikterak výhodné není, proto třeba Křováci na ní žijící, mají pověst mírumilovného národa.“
Určité materiální hodnoty lze na základě genetických podnětů jako je agrese nebo teritorialismus vysvětlit. Když pak však Wilson vysvětloval i náboženství a duchovní hodnoty jako důsledek geneticky zakódovaných vzorců chování, tak právě zde se objevilo slabší místo zastánců genetického přístupu.

Napůl anděl, napůl zvíře
Kdo má tedy pravdu? Zastánci kulturního přístupu nebo obhájci genetického programu? Někteří evoluční psychologové prosazují výklad ve kterém se spojují poznatky z evoluční biologie s poznatky psychologie. Koneckonců, už Edward Wilson zdůrazňoval, že k pochopení principů lidského chování je třeba skloubit názory biologů s teoriemi psychologů a kulturních antropologů. Někteří psychologové jdou ještě dál. Podle nich je lidská mysl podobná modelu počítače a funguje jako software, který je naprogramován k řešení problémů.
Typickým příkladem může být výběr partnerů. Genetický kód nám podle evolučních psychologů říká: „Měj co nejvíce schopného potomstva.“ Ovšem, takový kód vyžaduje jiné chování u mužů a u žen. Žena je orientována na kvalitu, její potenciální partner by měl mít geny, které zajistí přežití dětí. Pro muže je z hlediska přírodního výběru mnohem lepší orientovat se na kvantitu. Žena tedy podle této teorie vyžaduje muže finančně zabezpečeného, s dobrým postavením ve společnosti nebo alespoň pilného. Ale, je to jen teorie. „Asi nelze říci úplně stoprocentně, co nás ovlivňuje víc, zda kultura nebo geny. V některých segmentech lidského chování hrají rozhodující roli geny, v jiných, a s vývojem lidstva stále více, hraje svou roli kultura. Asi nejblíže pravdě byl francouzský filozof Blaise Pascal (1623-1662), když řekl, že člověk je napůl anděl a napůl zvíře,“ uzavírá Václav Soukup.

Existuje gen alkoholismu?
Skupina holandských vědců tvrdí, že za alkoholismus a sklony k násilnictví může jeden konkrétní gen. Ten nese označení MAO-A. Vědci tvrdí, že se tento gen ve vyšší míře objevuje u určitých etnik, například u původních obyvatel Nového Zélandu Maorů. Ti pochopitelně proti této hypotéze protestují. I když se mezi Maory statisticky vyskytuje relativně mnoho alkoholiků a agresivních jedinců, Maorové jsou přesvědčeni, že podobné teorie mohou jen prohlubovat rasismus.

Je incestní tabu vrozené nebo naučené?
Dlouho se mělo za to, že incestní tabu je záležitostí kulturních vzorců. Mít intimní styk s otcem, s matkou s bratrem je prostě nepřípustné. Americký biolog Edward Wilson se na celý problém podíval z jiného úhlu. Podle něj je incestní tabu naprogramované geny, protože zabraňuje defektům u potomků. Své tvrzení doložil příkladem ze života současné Číny. Zde se stává, že rodina vychovávající třeba chlapečka, adoptuje holčičku za tím účelem, aby se z ní později stala synova nevěsta. Jenže. Podle Wilsona je v naší mysli naprogramováno pravidlo, že budeme cítit minimální nebo vůbec žádnou sexuální přitažlivost k tomu, s kým jsme vychováváni. Proto se pak rodina diví, když v dospělosti mladý jinoch a adoptovaná dívka o sebe nejeví zájem.

reklama
Související články
Evropská komise schválila novou celoevropskou strategii kybernetické bezpečnosti, známou jako směrnice NIS 2. V platnost by měla vstoupit v roce 2024 a bude mít zásadní dopad na fungování více než 6000c českých firem a organizací. Zavádí totiž řadu pravidel pro zajištění bezpečnosti jejich kyberprostoru proti hackerským útokům. Podle expertů na kyberbezpečnost však pro naplnění takového […]
Jejich výroba započala někdy v polovině 20. století – PFAS neboli nesmrtelné chemikálie. Lidé je používají pro odpuzení vody a mastnoty z obalů potravin, rekreačního oblečení či koberců. Pro zdraví člověka jsou vysoce toxické, co ale s tím, když je přijímáme spolu s vodou a potravinami? Okem je spatřit nelze, tudíž nejsou pro člověka viditelné, […]
Pro mnoho lidí je Alopecia areata přechodným problémem, při němž se malá místa vypadávání vlasů spontánně zotaví během několika měsíců. Pro ostatní je ale realita poněkud jiná. Z jedné italské studie vyplynulo, že jedna třetina pacientů se ztrátou vlasů na hlavě o 25 až 50 % měla při dlouhodobém sledování stále aktivní skvrnité onemocnění, přičemž […]
Nedávný výzkum se pokusil hlouběji prozkoumat družnost koček porovnáním jejich preferencí pro interakci s lidmi s jejich preferencemi pro jídlo, hračky a vůně. Autoři studie našli podobný počet koček, které preferovaly interakci s lidmi, než těch, které preferovaly jídlo. Výrazně menší skupina koček preferovala hračky a vůně. Upřednostňování hraní nebo mazlení s lidmi před jídlem je v rozporu s […]
Tři vědecké týmy vyvinuly levný, účinný a recyklovatelný nanomateriál, který dokáže ve vodě nejen odhalit, ale také likvidovat těžké kovy, zejména kadmium a olovo. Jde o výsledek spolupráce vědců z Českého institutu výzkumu a pokročilých technologií – CATRIN Univerzity Palackého v Olomouci, ostravské VŠB-TUO a Katalánského institutu pro nanovědy a nanotechnologie (ICN2) v Barceloně. Kontaminace […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz