I když se o našem genomu dá do určité míry říci, že se od šimpanzího liší jen v šesti procentech, považujeme se ve všech ohledech za chytřejší tvory. Třeba proto, že v těch šesti procentech je napsáno, že máme větší mozek. Jenže větší ještě neznamená lepší…
Japonský biolog, Tetsuro Matsuzawa, který se životem primátů na Kjótské univerzitě zabývá již déle než 30 let, odhalil několik mentálních schopností, ve kterých nás šimpanzi hravě strčí do kapsy. Pokud nás tedy někdy někdo vyzve na vědomostní souboj s opicí, nebuďme si tak úplně jistí, že máme vítězství pevně v hrsti.
Šimpanz
Zahrajme si pexeso
Ale raději ne se šimpanzem, mohli bychom si za chvilku připadat jako absolutní nešikové. Šimpanzi svou krátkodobou paměť potřebují na věci, které nám obstarává řeč a s ní související abstraktní myšlení. Zatímco člověk přemýšlí především ve slovech, šimpanz je odkázán na obrázky, známé pachy a související zvuky.
Pokud našeho nejbližšího příbuzného posadíme před monitor, kde na devíti čtvercích krátce problikne rozmístění číslovek od 1 do 9, následně mu nedělá problémy klikat na prázdné čtverce ve správné posloupnosti. Splete se jen zřídka. Jelikož prakticky shodné schopnosti vyžaduje jednoduchá dětská hra, ve které je zapotřebí otočit vždy dvě karty se stejnými obrázky, Tetsuro Matsuzawa tuto hru se šimpanzi rozhodně nedoporučuje hrát o peníze či jakékoli jiné hmotné statky.
Kdo to kouká z novin?
Šimpanzovi stačí párkrát vidět jednu osobu a pak už nemá problém ji podle fotografií rozeznat. Pokud bychom s ním chtěli v této schopnosti soupeřit, stačí mu však obrázky otočit hlavou vzhůru, lidské rysy v nich pak bude hledat s mnohem většími obtížemi. Zajímavé je, že tento efekt se vztahuje výhradně na lidské tváře, se šimpanzími si můžeme točit, jak chceme, ale lidoopa nezmateme. Smysl pro detail a pamatování si různých tvarů opět souvisí s nutností vybavit si v obrazu to, co si člověk může domyslet.
Chodící herbář
Pro šimpanze je životně důležité, aby věděli, kdy která rostlina je v jaké vegetační fázi a kde ji najít. Znalosti o rozmístění banánovníků v blízkém okolí, by jim byly k ničemu, kdyby nebylo zřejmé, v kterou roční dobu rodí chutné výživné plody. Dokáží si takto do paměti uložit 200 až 600 různých druhů. Japonský vědec jejich schopnost vysvětluje jakýmsi botanickým nadáním na rozpoznávání různých druhů. Otázkou ovšem je, jestli by si podobně nedokázali pamatovat i další objekty svého prostředí, kdyby jejich přesná identifikace měla znamenat přítomnost určitého druhu potravy.
Kulturní dědictví
Zvířata disponují kulturou, kterou si předávají učením z generace na generaci. Určitý poddruh šimpanzů z Jihovýchodní Asie dokáže rozbíjet ořechy za pomoci kamenů. Není to nijak jednoduchá procedura, musí se jí začít učit mezi druhým až pátým rokem věku a plně si ji osvojí až po pěti letech výcviku.
Tetsuro Matsuzawa pozoroval matku a dceru, jež byly od narození chovány v zajetí. Matka kromě běžného života ve výběhu „pracovala“ v laboratoři s počítačem a učila se různým dalším lidským dovednostem. Některé z nich později naučila i svou dceru, která v laboratoři nikdy nebyla. Oproti tomu rozbíjet ořechy kamenem, jak to dokázala populace jejich předků, nikdy ani jedna z nich neuměla. Šimpanzi ještě nevynalezli dělbu práce, a tak každý jedinec dané společnosti ovládá většinu dovedností, které zahrnuje celá „kultura“.
Člověk
Zahrajme si pexeso
Pexeso není dětská hra pouze z toho důvodu, že je velmi jednoduchá, a tak dospělce může snadno začít nudit. Děti jsou v ní evidentně lepší. Stejně jako lidoopi mají lepší krátkodobou paměť a obrázkům přikládají v komunikaci daleko větší význam než člověk, který dokáže plně využívat řeč. Pro dítě je mnohem jednodušší ukázat na sklenici s nápojem, než si o ni říct slovy.
Z několika neurologických studií vyplynulo, že rozvoj řečového centra má často negativní vliv na funkci krátkodobé obrazové paměti. Každý mozek má své limity a podle Tetsura Matsuzawy je velmi pravděpodobné, že pokud se soustředíme na jazyk, nezbývá už jednoduše kapacita na rozvoj krátkodobé paměti.
Kdo to kouká z novin?
Možná nad šimpanzí schopností rozpoznávat tváře jen mávneme rukou a řekneme si, že George Bushe nebo Charlese Darwina na obrázku poznáme stejně dobře jako šimpanz. A navíc nám nedělá problémy ani to, když se na ně díváme hlavou dolů. Je však zapotřebí si uvědomit, že rozeznat od sebe obrázky dvou šimpanzů nebo i jen příslušníků jiné etnické skupiny je mnohem těžší. Jen si vzpomeňme, jak nám ti Číňané připadají všichni stejní. Lidoopi i přes podobný handicap dokáží fotografie lidských tváří spojovat se živými postavami či osobnostmi s naprostou jistotou.
Chodící herbář
Člověk už si dávno k zachování vlastního života nepotřebuje pamatovat, že maliník je to pichlavé křoví, které se koncem léta obsype sladkými červenými plody, a vraní oko je jedovaté až hanba, takže si jej nesmí splést s borůvkou. Pro kalorie chodí do McDonalda a pro hojivé masti do lékárny. Takže je možná trochu nefér srovnávat běžné penzum našich znalostí asi o 150 rostlinách (zanícení botanikové prominou) s ohromným bylinkářským umem šimpanzů. My zase narozdíl od lidoopů víme, ve kterých hospodách točí dobré pivo a rozmístění obchodů s potravinami či stánků rychlého občerstvení nám obvykle nečiní žádné potíže už po jednom odpoledni stráveném v naprosto cizím městě.
Kulturní dědictví
Známý alpský pastevec Őtzi, jehož pozůstatky se v ledovci zachovaly déle než 5000 let, udivuje antropology technologickou vyspělostí tehdejších lidí. Dokázali vyrábět kamenné, kostěné a dřevěné nástroje, vydělávat kůži, šít oděvy a dokonce i ovládali jednoduchou akupunkturu. Vzhledem k velikosti tehdejších společností musel všechny tyto dovednosti zvládat každý jednotlivec, nanejvýš někdo z každé rodiny.
Modernímu člověku naopak naprostá většina znalostí současné kultury uniká. Zatímco se tedy množství z generaci na generaci přenášených vědomostí neustále zvětšuje, pro jednotlivce se tyto vědomosti stávají více nedostupnými.
Kdo je Tetsuro Matsuzawa
Narodil se v roce 1950 a v 70. letech začal studovat na Kjótské univerzitě filozofii, ze které ale brzy přeběhl k experimentální psychologii. Mentální schopnosti lidí jej však brzo samotné přestalo zajímat, a tak se jak jejich kořeny hledat jinde. Začalo to u potkanů a nižších primátů a skončilo to u šimpanzů. Tetsuro Matsuzawa v současnosti řídí Ústav pro výzkum primátů Kjótské univerzity. Své svěřence sleduje nejen v jejich přirozeném prostředí, ale seznamuje i se záludnostmi laboratoře. Jeho šimpanzi například musejí zvládat jednoduchou práci s počítačem, aby mohl provádět zkoušky jejich intelektu. Svou nejstarší samici jménem Ai, s níž pracuje od jejího narození v roce 1978, dokonce naučil za pomoci písmen jednoduše popisovat okolní prostředí.
Svět barev
Za 40 let hledání spojnic mezi lidským a šimpanzím vnímáním světa narazil Tetsuro Matsuzawa na mnoho zajímavých skutečností. Šimpanzi například rozeznávají stejnou část světelného spektra jako lidé. Japonec své svěřence naučil přiřazovat barvy k jejich anglickým názvům. Lidoopi pak dostali za úkol anglickými názvy pojmenovat jednotlivé části spektra. Počínali si u toho stejně jako lidé. Šimpanzi dokonce prokázali i další podobnost ve vnímání barev s lidmi. Stejně jako nás je dokázala zmást úloha, ve které měli přiřadit anglický název barvy inkoustu, jímž bylo vytištěno slovo popisující jinou barvu. Z výsledku pokusu vyplynulo, že šimpanzí mozek dokáže zpracovávat dvě informace najednou a rozpoznat případné nesrovnalosti. Taková míra komplikovanosti myšlení byla doposud přisuzována pouze lidem.
