Dokonalé maskování, jež doposud měla své místo pouze v science fiction, se zřejmě již brzy přestěhuje na stránky technologických učebnic.

Obraz světa kolem nás vidíme díky tomu, že jeho součásti mění směr i složení dopadajícího světelného záření. Část paprsků, propustí dál, část pohltí a přemění na tepelnou energii a část jich pod jiným úhlem odrazí zpět do prostoru. Britští optičtí experti z Imperial College of London pod vedením Johna Pendryho přišli nyní s metodou na výrobu materiálu, který dokáže veškeré dopadající světlo přesměrovat za sebe. Díky takovému „obtékání světla“ se pak předmět ukrytý pod touto látkou stává zcela neviditelným. Nevrhá dokonce ani žádný stín.

Dálnice pro fotony
Již v minulosti padlo několik návrhů, jak vyrobit neviditelný materiál. Jedna z takových teorií uvažovala o přesném stanovení optických vlastností určitého předmětu. Předmět by se zakryl materiálem, který by tyto vlastnosti negoval. Lze si to představit jako soustavu zrcadel, která by odražené světlo lámala zpět do původního směru.
Tato myšlenka však měla několik nepříjemných úskalí. Například nepočítala s pohlcenou částí světla, ale hlavně by bylo zapotřebí takovou úpravu složitě provádět u objektů různých tvarů pokaždé jinak.
Plášť podle Pedryho návrhu by naopak dokázal schovat jakýkoli předmět bez ohledu na jeho tvar. Britští vědci vycházejí z vlastností tzv. metamateriálů, tedy kovových elektronických kompozitních materiálů, jejichž strukturu lze uspořádat tak, aby jimi mohlo procházet světlo podle přesně daných podmínek. Průchod paprsku lze nastavovat díky tomu, že takové látky dokáží ovlivňovat vztahy mezi elektrickým a magnetickým polem a směrem toku záření.
„Právě jsme dospěli do fáze, kdy přesně víme, jaké vlastnosti musí náš metamateriál mít,“ říká k tomu Pendry. „Teď už stačí jen tyto vlastnosti přesně do puntíku dostat do skutečné látky“.

Ošklivé neuvidíme
Může se zdát, že od teorie k praxi bude ještě dlouhá cesta, nicméně vědci si věří a slibují vyvinout požadovaný metamateriál v průběhu příštího desetiletí. K takovému optimismu je vede mimo jiné skutečnost, že podobnou látku se jim už vyrobit podařilo. Jednalo se však o materiál, který dokázal „přesměrovávat“ záření jen s větší vlnovou délkou, než má viditelné spektrum. Lidské oko je sice nezaznamená, ale právě takové elektromagnetické záření dokáží zachytit radary.
Vcelku se tedy nabízí, že Pedryho látka, kterou slibuje vyrobit do 18 měsíců, najde uplatnění především ve vojenství, kde by posloužila pro maskování před radary.
Ke „zkrocení“ krátkovlnných paprsků, které jsme schopni vidět, je zapotřebí vyvinout podobný kompozit (složený materiál), nicméně s nanostrukturními rysy. U nich je ovšem přesné nastavení optických vlastností mnohem obtížnější záležitostí.
Pokud by se záměr skutečně zdařil, našel by kromě vojenství a tajných služeb uplatnění i v běžném životě. Uvažuje se například o „zahalení“ nevzhledných budov, namísto nichž bychom viděli jen krajinu za nimi.

Neviditelnost i bez metamateriálů
V roce 2003 představil japonský vědec Susumu Tachi svůj plášť neviditelnosti založený na aktivní kamufláži. Ta probíhá tak, že několik miniaturních kamer snímá pozadí objektu a získaný obraz je ihned promítán na povrch zakrývaného předmětu. Efekt nicméně není stoprocentní a svému účelu dobře poslouží pouze u pomalu se pohybujících objektů, případně v nepříliš členitém prostředí.
Japonec sice postup předváděl u kabátu, nicméně záhy poté se objevila i neviditelná sukně a za několik měsíců i průhledná zeď. U nehybných rovných objektů je však využití „videokamufláže“ zbytečně složitou záležitostí. Stačilo by místo kamer využít šikovně rozmístěné soustavy zrcadel.