Celá naše planeta je doslova protkána krasovými útvary s množstvím hlubokých propastí, jeskyní s úchvatnou výzdobou, tajemných ponorných řek…Ani naše území není výjimkou. Co však o nich víme? Co je to vlastně kras? Jaké jsou nejnovější poznatky odborníků v tomto oboru?
Kras nepochází od slova „krásný“
Kras je běžný geografický termín, jímž označujeme převážně vápencovou krajinu s kamenitým povrchem, řídkou vegetací, s přírodními podzemními prostorami a nedostatkem povrchových vod. Zdá se, že tento název kras používáme proto, že jde o krajinu krásnou. O krásách takové krajiny nepochybujeme, ale původ termínu je zcela jiný.
Na území Slovinska kdysi sídlily ilyrské kmeny, které tamější vápencové krajině říkali „kar“, což v jejich jazyce znamenalo kámen. Pak se do Slovinska dostali Římané a slovo si upravili na Carsus. Pozdější slovanští obyvatelé názvem Kras dodnes nazývají vápencovou planinu severovýchodně od Terstu, ovšem již na území Slovinska. Slovinský Kras zas není daleko od Rakouska, kde byl poněmčen na Karst a v této formě převzat do mnoha jazyků, včetně anglického a ruského. Ke konci 19. století pracoval ve Slovinsku a Chorvatsku významný srbský geograf profesor Jovan Cvijić a ten povýšil lokální název Kras na obecný odborný termín, který je v této formě nebo jako karst používán dodnes.
Je to hlavně vápenec!
Když řekneme kras, vybaví se nám vápenec. Vápence jsou sedimentární horniny, tvořené převážně uhličitanem vápenatým, kalcitem. Od jiných hornin, třeba pískovců, jílovců, žul, čedičů a mnohých jiných se liší tím, že jsou ve vodách rozpustnější. Jejich rozpustnost sice není taková, aby nám mizel před očima, jako třeba kuchyňská sůl, ale za desítky a stovky let v nich voda vylouží i vyhlodá charakteristický krasový povrch i podzemí.
Kras není ani ve Evropě ani na světě žádnou výjimkou. Vždyť jeho stavební kámen, vápenec, pokrývá 12 % nezaledněného povrchu souše. Z této rozlohy má 10 % povrchu krasový charakter. I neodborník rozpozná krasové území, často na první pohled, podle rozesetých vápencových balvanů, ostrých hran skalních brázd (škrapů), trychtýřových prohlubin závrtů, propastí, jeskyní, suchých údolí bez stálých toků a mnohdy i podle sporé vegetace. Při podrobnějším seznámení pak objeví toky nořící se do hlubin země.
Krasy jsou různě vyvinuté, odborníci říkají krasům dokonalý holokarst a takovým krasům, které jsou ještě v stadiu vývoje, merokarst. Pokud je síla (mocnost) vápenců velká a vápence jsou bez příměsí, je dostatek geologického času a vhodné klima, pak se může vytvořit kras dokonalý. Nevadí ani časté příměsi dolomitu ve vápencích. Dolomit, uhličitan vápenatohořečnatý, je totiž jen o malinko méně rozpustný než vápenec.
Od závrtů k propastem
Odborné názvy krasových útvarů zavedl do literatury hlavně zmíněný srbský profesor Jovan Cvijić. Původně byly slovinské a chorvatské, mnohé z nich však zmezinárodněly, jako termíny polje, dolina, uvala.
Škrapy jsou pro krasový povrch nejtypičtější. Jsou to různě, často bizarně tvarované skalky, obvykle s ostrými hřbety. Někdy jsou souvislejší, jindy se rozpadnou na nepravidelné bloky, nakonec až na ostrohranné balvany. Vidíme na nich, jak v nich voda vyleptává žlábky, rýhy, praskliny, okrouhlé dutiny.
Závrty jsou nálevkovité prohlubiny, nejčastěji o průměru deseti až padesáti metrů. Jsou to v podstatě trychtýře, v nichž se shromažďuje dešťová voda, která jimi proniká do podzemí. Některé z nich jsou zanesené půdou a hlínou. Často jsou propojeny s podzemními dutinami, dokonce i s velkými jeskynními systémy. Ty bývají někdy objeveny právě díky závrtům.
Polje – Velkým závrtům, i kilometrovým a větším, říkal Cvijić polje a říká se jim tak dodnes. Jsou to okrouhlé sníženiny, kolem dokola uzavřené a někdy vyplněné vodou. Některá balkánská jezera jsou vlastně polje, jedním z je Ochridské jezero o ploše 349 km2.. V našem krasu se tyto útvary nevyskytují. Velkým, částečně propadlým závrtům se též říká doliny.
Uvaly – synonymum krasových údolí. Chorvatský, později mezinárodní termín.
Propasti jsou otevřené vertikální dutiny se strmými, ba i kolmými stěnami.
Mnohdy přecházejí do jeskynních systémů, často jsou zaplněny vodou. Najít dno propasti, a tím změřit její hloubku, znamená proto ponořit se až do několikadesetimetrových hloubek. Propasti často vznikají zřícením stropu podzemních jeskynních systémů. Naše nejhlubší propast, Hranická, je se svými 244 m jen trpaslíkem proti tisícimetrovým propastem evropským. Např. v blízkém Slovinsku v Julských Alpách je nejhlubší propastí Cehi II s 1 370 metry. Náš nejdelší třicetičtyřkilometrový systém jeskynních chodeb v Amatérské jeskyni Moravského krasu má slušnou světovou úroveň.
Síla vody rozbíjí skály
Dokonalý kras je na povrchu suchý a srážková voda prosakuje nebo se propadá do podzemí. Tekoucí voda je pak pohlcována dutinami zvanými ponory, propadání, či hltače. Na okraji krasu, po dlouhé pouti podzemními systémy chodeb, mohou vody opět vytékat na povrch jako takzvané vyvěračky.
Mnohá údolí jsou uzavřena strmou stěnou nad ponory, proto se takovým údolím říká, že jsou slepá. Mohou však být i poloslepá, pokud stěna neuzavírá údolí úplně. Tím je třeba v Moravském krasu údolí potoka Bílé vody, zvané též Holštejnské. Někdy eroze uzavírající skalní stěnu rozmetala tak, že z ní zbyly jen trosky, odborně zvané hřebenáče. Jeden z nich, Hřebenáč s velkým H, stojí osamoceně v ústí údolí Sloupského potoka, rovněž v Moravském krasu.
Většina krasových údolí je po většinu roku suchých, zaplavují se hlavně po jarním tání sněhu, voda však rychle proniká do podzemí.
Řeky v podzemí se chovají téměř jako ty na povrchu, vymílají stěny, tvoří kaskády, jsou zadržovány v jezírcích, nanášejí suť a hlínu. Rozlévají se v podzemních dómech, zužují se a nabývají na síle v úzkých sifónech.
Sledování podzemních toků a jejich napojení na povrchové potoky a říčky není nijak snadné. K vystopování vod se často používala a dodnes používají barviva, moderní metodou je aplikace izotopových značkovačů.
Najdou se tu i perly?
Krasové vody mají na svědomí vznik atraktivního podzemního světa. To, co se z nich chemicky sráží, známe pod obecným názvem sintr. Starší, již překrystalované a zpevněné sintry jsou pak nazývány travertiny. Nejznámějšími a nejobdivovanějšími sintrovými tvary jsou pochopitelně krápníky. Toto hezké české slovo je doslovným překladem z němčiny i angličtiny (Tropfsteine, dripstones), nicméně pěkně vystihuje pleskot kapky za kapkou, dopadajících ze stropu na dno jeskyně.
Stalaktity jsou krápníky, rostoucí ze stropu odkapáváním. Stalagmity zas rostou nahoru z podlahy jeskyně a pokud se spojí se stalaktitem, vytvoří se sloup, zvaný stalagnát. Zárodečným a primitivním tvarem krápníku je duté brčko, pokud ztloustne, máme hůlkový stalaktit. Ten se může rozšiřovat do mrkvovitého či kulovitého tvaru, podél pukliny se rozroste v nařasenou drapérii. Stalagmity bývají mohutnější a jejich tvar se vyvíjí podle toho, jak kapky dopadají a rozstřikují se. Krásné bývají tvary pagodovité, voda dopadající na skloněnou plochu vytváří i bubny, na okrajích zdobené stalaktity. Z různých jeskyní známe kůry na jeskynních hlínách, sintrové sraženiny na jezírkách se zas podobají leknínům, přes sintrové hrázky přepadají podzemní kaskády. Sráží-li se sintr kolem zrnek písku, tvoří se takzvané jeskynní perly.
Každý jen tu svou má za jedinou
Určit, která z jeskyní má z estetického hlediska tu nejkrásnější krápníkovou výzdobou není možné, protože „každý jen tu svou má za jedinou“. My samozřejmě považujeme za nejkrásnější jeskyně Moravského krasu, za Československa jsme mezi vyvolené zahrnovali i Demänovské jeskyně v Nízkých Tatrách.
Velmi často kandiduje na „miss jeskyně“ Postojna ve Slovinsku. S dómem 50 metrů vysokým, koncertním sálem a labyrintem chodeb 22 kilometů dlouhým je snad nejznámější evropskou jeskyní.
Změřit ovšem můžeme největší podzemní dóm na světě, který je v severoamerických „Karlovarských“ jeskyních (Carlsbad Caverns) a měří na délku 1220 m, na šířku 190 m a výšku 87 m. Kromě toho je to též nejstarší podzemní národní park na světě, vyhlášený již v roce 1930.
Nebezpečná věda
Vědou, zabývající se jeskyněmi je speleologie. Zkoumá jejich vznik, charakter, podzemní vody, mikroklima, výplně, zvířenu, rostlinstvo i svědky osídlení. Již z tohoto seznamu vyplývá obrovský rozsah a vědecký význam této vědní discipliny. Studuje totiž vše od vývoje velkých krasových oblastí až po život pravěkého člověka. K tomu přistupuje i atraktivnost podzemního světa a dobrodružství spojené s hlubokými sestupy a prolézáním, většinou velmi těsných chodeb. Výzkum podzemních prostorů je přitom fyzicky velmi namáhavou prací, vyžadující jak horolezecké, tak mnohdy i potápěčské zkušenosti.
Za otce české speleologie pokládáme profesora Karla Absolona (1877 – 1960), z jehož výzkumů Moravského krasu čerpá moderní věda dodnes. I on měl však své předchůdce, víme např. o knězi Lazzaru Schopperovi, který již v roce 1723 sestoupil na dno Macochy.
Která je u nás nejdelší?
Krasová území u nás netvoří ani 1 % povrchu Česka, přesto však patří k přírodním klenotům a turistickým atrakcím. Na prvním místě jmenujeme Moravský kras, protože jde o kras úplný, dokonale vyvinutý, odborně tedy holokarst.
Jde o území 85 km2 velké (jako pražské Staré město), 25 km dlouhé a 3 až 6 km široké, tvořené hlavně vápenci. Na krasové plošině jsou závrty, škrapy, suchá, slepá a poloslepá údolí, ponory i vyvěračky, propasti a jeskyně. Jen těch větších jeskyní je na 130. Nejznámější, Punkevní, Sloupsko-šošovské jeskyně i jeskyně Kateřinské, jsou v severní části území. Amatérská jeskyně se svými 34 km chodeb je v naší republice nejdelší.
Podle zkušených jeskyňářů je však v Moravském krasu ještě téměř 50 % podzemních prostorů neobjevených. Propast Macocha s hloubkou 138 m a propojením s jeskynními systémy je další ozdobou Moravského krasu.
Pohled do minulosti
Český kras, zhruba mezi Prahou a Berounem je rozlohou o něco větší než kras Moravský, ale ne tak dokonale vyvinutý, proto jej řadíme mezi merokarsty. Území je 30 km dlouhé a 5 až 8 km široké, tvořené hlavně vápenci značného stáří. Protíná jej hluboké, místy až kaňonovité údolí Berounky s přítokem Kačákem a dvě rokle, Císařská a Kodská. Jeskyň je známo přes 300, nejznámější jsou jeskyně Koněpruské, nevelké, jen 2000 m dlouhé, ale s pěknou krápníkovou výzdobou.
Povrchové krasové tvary nejsou tak výrazně vyvinuty, zato jsou na stěnách nad Berounkou mezi Srbskem a Karlštejnem viditelné otvory do malých jeskyní. Zdejší jeskyně jsou obvykle zaplněny usazeninami.
Velmi zajímavá je jeskyně sv.Ivana ve Svatém Janu pod Skalou, která je sice jen 30 m dlouhá, ale proslavená poustevnickými legendami. Vyvěrá v ní pramen kdysi slavné, údajně léčivé vody, z níž se usadila travertinová kupa. Jejím podrobným průzkumem získali vědci dokonalé informace o změnách zdejšího podnebí v mladších čtvrtohorách (posledních 10 000 let).
Krasové útvary, i s jeskyněmi, jsou v Česku i na jiných místech. Nejde však o větší oblasti, spíše o lokální výskyty ve vložkách vápenců či dolomitů. Známá je například Chýnovská jeskyně východně od Tábora, která má sice velmi skromnou krápníkovou výzdobou, ale zato je kilometr dlouhá a dost hluboká. V severních Čechách, nedaleko od Semil, zas najdeme oblíbené Bozkovské jeskyně.
Nejhlubší propast má 244 m
Morava a Slezsko jsou krasem i jeskyněmi bohatší než Čechy. Ve vápencové kře u Hranic je dokonce nejhlubší propast v republice, hluboká 244 m, z čehož je ovšem 175 m jezerní vody. Propast je přímo nad lázněmi Teplice nad Bečvou. Ve stejné kře jsou i Zbrašovské jeskyně, zvané i aragonitové, protože se na jeskynní výzdobě účastní i minerál aragonit. Ten má sice stejné složení jako kalcit, ale jinou krystalovou mřížku.
V Hornomoravském úvalu jižně od Mohelnice, nedaleko od hradu Bouzov jsou v ostrůvku devonských vápenců „zavrtány“ jeskyně Javoříčské a Mladečské. Na severovýchodě, přímo ve Štramberku, v bradle jurských vápenců, je pak slavná jeskyně Šipka, v níž byla v roce 1880 nalezena čelist neandertálského dítěte.
Na opačné straně Moravy, pod Pavlovskými vrchy, je jeskyně Na Turoldu s pětisetmetrovými chodbami.
Pro odborníky by takový výčet byl velmi stručný, znají totiž desítky dalších místních krasových výskytů, dokonce i s jeskyněmi. I Praha měla svou jeskyni, pojmenovanou po sv. Prokopovi, v Prokopském údolí. Byla však zničena těžbou vápence, později celý lom zabrali vojáci. Ani Brno nezůstává pozadu, má malé jeskyně v jurských vápencích na Stránské skále.
Kde všude je kras?
Chorvatské ostrovy a pás přímoří jsou nejtypičtějším krasem. V Boce Kotorské, na Brači, Hvaru, Cresu i jinde najdeme vše, co dělá kras krasem.
Krasový je velký kus Řecka, hlavně poloostrov Peloponés s většinou ostrovů, včetně toho největšího, Kréty.
Jeskyně Postojna ve Slovinsku. S dómem 50 m vysokým, koncertním sálem a labyrintem chodeb 22 km dlouhým je snad nejznámější evropskou jeskyní.
Vápencové Alpy, od Slovinska, přes Rakousko až na francouzskou Riviéru.
Florida,
Bermudy, Bahamy – zdejší „modré díry“ jsou v podstatě mořem zaplavené krasové propasti
Kuba – značná část zdejších krasových území je ohrožena těžbou vápence, který je většinou předmětem vývozu
Krym – hojně se zde objevují exotické bloky karbonských a permských vápenců, obzvláště v okolí Simferopolu a v dolinách řek Bodrak a Marta.
Altamira – slavná jeskyně, nazývaná Sixtinskou kaplí paleolitu. Nachází se v severním Španělsku, v blízkosti půvabného středověkého městečka Santillana de Mar.
Jeskyně Lascaux v údolí Vézère blízko řeky Dordogne na jihozápadě Francie. Objevili ji čtyři chlapci při procházce se svým psem, v září 1940. Jeskyně skrývá nejvelkolepější kolekci prehistorického umění na světě. Malby na stěnách zobrazují býky, zubry, jeleny a lovce. Jejich tvůrci z doby kamenné žili před 20 000 až 15 000 lety.
Jeruzalém s okolím je celý na zkrasovělých vápencích. Krasová je i jeskyně, kde podle bible pohřbili Ježíše Krista.
Athénský Akropolis a jeho protějšek Likabytos jsou z zkrasovělých vápenců
Verdon ve francouzské Provenci – nejhlubší evropský kaňon. Do hloubky 700 m se zde do vápenců zařízla stejnojmenná říčka.
Okrouhlé propasti Yukatanu ve střední Americe zvané cenotes, do kterých Mayové házeli své oběti a odkud pochází legenda o Eldoradu. Na krasový povrch v Yukatanu padl před 65 miliony let asteroid, který mohl mít na svědomí vyhynutí dinosaurů.
V chorvatském krasu dokázaly vody vymodelovat Plitvická jezera, 16 krasových jezírek, spojených průtoky, vodopády a kaskádami, které přepadávají přes sintrové hráze
Zkrasovělý je i vápenec na vrcholu Mount Everestu.
Do světa se rozlétly půvabné malby čínských malířů, zobrazující pitoreskní kuželový kras v zálivu Kweilin.
Z maďarské jeskyně Baradla kdysi prolézali pašeráci do blízké a propojené slovenské Domice.
Jeskyně a propasti v Gruzii
Nejhlubší jeskyní na světě je Voronja, která měří 1710 metrů.
Nejdelší jeskyní Gruzie je jeskyně Abrskil. Jde o téměř 3 km dlouhou jeskyni s aktivním tokem. Nejzajímavější výzdoba se zde nachází v Heliktitovém sále. Mohutná výzdoba je též v sále Abrskila ( Abrskil – bájná postava gruzínských pověstí, obdoba řeckého Promethea)
Největší podzemní dóm na světě je v jeskyních Carlsbad Caverns v americkém Novém Mexiku. Měří na délku 1220 m, na šířku 190 m a výšku 87 m. Kromě toho je to nejstarší podzemní národní park na světě, vyhlášený již v roce 1930.
Moravský kras
Na tisíc lebek jeskynních medvědů bylo nalezeno ve Sloupsko-šošůvských jeskyních Moravského krasu, pod blízkou Býčí skalou pak 40 lidských koster, což podnítilo poněkud mylnou představu o přeslavném pohřbu velmože.
Český kras, zhruba mezi Prahou a Berounem, je území 30 km dlouhé a 5 až 8 km široké, tvořené hlavně vápenci silurského a spodnodevonského stáří. Protíná jej hluboké, místy až kaňonovité údolí Berounky s přítokem Kačákem a dvě rokle, Císařská a Kodská. V Koněpruských jeskyních si dokonce v 15. století šikovní padělatelé mincí zřídili svou dílnu.
Chemie v podzemí
Pohádková krápníková výzdoba je tím nejpřitažlivějším, co návštěvníky láká k návštěvě podzemního světa. Vody se při sestupu do podzemí obohacují vápníkem a obsahují hydrogenuhličitan (dříve známý pod názvem kyselý uhličitan vápenatý). Čím kyselejší reakci vody mají, tím snáze vápenec rozpouštějí. Na povrchu i v podzemí z vody nasycené, ba i přesycené, hydrogenuhličitanem uniká oxid uhličitý, rozpustnost uhličitanu se tak sníží a sintr se usazuje. Popsané chemické reakce jsou ovšem složitější s několika mezistupni. Tato je odpovědná za srážení různých sintrových tvarů, od krápníků, po hráze a kůry.
Pro celou skupinu výplní podzemních prostorů, vzniklých chemickou cestou, máme termín speleotémy. Sintrové speleotémy jsou hlavně kalcitové, někdy i aragonitové.
Mikroklima jeskyní je pozoruhodné svou vlhkostí, nepřítomností prachu a škodlivin a vysokou koncentrací oxidu uhličitého a vápníku ve vzduchu. Těchto vlastností se začalo s úspěchem využívat při speleoterapii, hlavně při léčení poruch dýchacích cest.
Jak rychle se tvoří kras?
Z geologického hlediska je krasovění poměrně rychlý proces. Slovenské Demänovské jeskyně se vytvořily za 2 miliony let. V Anglii zkrasověly karbonské vápence dokonce za pouhých 48 000 let. Menší závrt se vyhloubí i za 1500 let, jak bylo například zjištěno na Krétě. Severoamerický kras v Kentucky se tvořil půl milionu let. Slovinský a chorvatský kras se formuje přímo před našima očima. Čisté vápence voda rozbrázdí již za několik desítek let, pěkné škrapy potřebují ke vzniku 2000 – 3000 let.
Různými metodami se zjišťovala rychlost růstu krápníků. Dříve se přímo pozorovalo jak rychle dorůstají, někdy se měřily přírůstkové zóny na řezu. Dnes se používají i metody radiometrické. Z vlastní zkušenosti mnozí vědí, že kalcitové brčko naroste ve sklepě nebo v tunelu do několika centimetrů za rok. V jeskyních rostou stalaktity rychlostí od 0,2 do 3 mm za rok.
Na speleologickém kongresu v Olomouci v roce 1973 jsme se dozvěděli, že rychlost může kolísat až tisíckrát, podle toho, jaká je teplota jeskynního vzduchu, jak rychle cirkulují vody a jak jsou nasyceny uhličitanem. Údaje
z různých konců světa kolísají od setin milimetru do 40 mm za rok.
Pokud máme obavy o náš Moravský či Český kras, jsou prozatím zbytečné. Eroze sice může poničit některé povrchové tvary, ale hlouběji pod zem
v blízké budoucnosti nezasáhne. Vědci vypočítali, že povrch našich krasových oblastí snižuje eroze průměrnou rychlostí od 1,5 do 10 cm za 1000 let.
Jak se barví kras?
Barva krasu není jen bělavá, ale i červená. Na škrapových polích, v závrtech, v slepých údolích často vidíme hlíny různých odstínů od červené po hnědou. Někdy jsou zachované na místě, častěji však přeplavené vodou, občas dokonce zanesené i do jeskyní. Říkáme jim červenozemě, červenice nebo mezinárodně terra rossa. V podstatě jde o jílový materiál, který zbyl po rozpouštění vápenců a byl obohacen železem. Jeho trojmocná forma je červeným barvivem. Každý vápenec má totiž určité množství tzv. nerozpustného zbytku, tvořeného křemičitany.
Rozpouštění vápenců a zvětrávání bývá v horkém a vlhkém podnebí tak silné, že se železa nahromadí více a vytvoří se laterit, někdy využívaný jako železná ruda. V jiných případech se zvětralina obohatí hliníkem a výsledkem je bauxit.
Kras nevápencový
Předpona pseudo značí, že něco vypadá jako, ale není to ono. Takže pseudokras je jev, který vypadá jako kras, ale není ve vápencích. Za příznivých okolností se totiž mohou škrapy, závrty a dokonce i jeskyně vytvořit v pískovcích, křemencích, rulách, svorech, znělcích i granitech.
V Česku je nejvíce pseudokrasových jeskyní v pískovcích skalních měst. Naše největší pseudokrasová jeskyně je však ve znělci u Velkého Března v Českém středohoří a je 130 m dlouhá. Vznikla rozšířením puklin.
Nejhlubší pseudokrasovou propasí je Kněhyňská propast v Moravskoslezských Beskydách, 57,5 m hluboká. Zajímavé jsou malé jeskyně v sopečných usazeninách, tufech, Doupovských hor, známé jako jeskyně Skřítků. Předpokládáme, že vznikly zasypáním poražených stromů, jejichž dřevo bylo po zpevnění tufu rozloženo. Podle statistických údajů máme v Česku více než 450 pseudokrasových jeskyní a propastí, z čehož většina, kolem 330, je v křídových pískovcích.
Naše speleologie
Speleologové založili v roce 1978 Českou speleologickou společnost, vydávají svůj časopis a propagují výsledky své činnosti v muzeích v Brně (Anthropos Moravského muzea) a v Berouně (Muzeum Českého krasu).
Česká jeskyňářská škola je ve světě dobře známa. Naši experti se zúčastnili řady expedic po celém světě, v posledních letech objevili nové podzemní prostory v íránských solných jeskyních pohoří Zagros.
